Mischelle si samozřejmě neodpustila své poznámky na Matheův účet, i když jsem zdravila mámu a slibovala jí, že budu doma včas. Teta Rose, Mischellina máma, seděla v obýváku a mračila se na svou dceru. Obě teď obývaly pokoj pro hosty a naplňovaly náš dům příjemnou atmosférou.

Vyběhla jsem z domu a s bušícím srdcem zamířila k Matheasovi. Pořád jsem si v hlavě promítala naše minulé doučování a tváře mi hořely při představě, že znovu řeknu podobnou hloupost.

Do deseti minut už jsem stála přede dveřmi jeho domu. Jeho rodiče byli jako vždy pryč, v práci. Zauvažovala jsem, jestli si Matheas vždy vybírá dobu, kdy u něj doma nikdo není, abychom byli sami. Kdyby ano, rozpaky jsou na místě.

Zazvonila jsem a urovnala si neexistující záhyby na halence. Mé sestřenici přišlo, že jsem ,,oblečená jako do kláštera", ale já ji odbyla se smíchem, že se u Mathea stejně jenom učíme. Vrtěla nade mnou hlavou.

Ozvaly se kroky. Zhluboka jsem se nadechla a vyloudila úsměv. Dveře se otevřely a...

,,Oh, paní Wilsonová!" Vyjekla jsem překvapeně. V hlavě mi to šrotovalo. Dnes měli být přece v práci, ne?

,,Mac," Matheova matka se na mě vřele pousmála. Okamžitě jsem nabrala odstín červené papriky a vzpomněla si na to, co kdysi Matheas říkal: Máma tě má ráda, ale často mě napomíná, ať si tě hlídám. ,,Budete se učit?" Na slovo učit dala zvláštní důraz. Rázem jsem byla bledá jako stěna.

,,No, jo. Fyziku," vykoktala jsem, a tak se cítila ještě hůř.

,,Matheas je nahoře v pokoji. Já budu dole, v obýváku." V překladu: jestli se rozhodnete dělat něco nemravného, uslyším to.

Vyběhla jsem po schodech a zaklepala na dveře jeho pokoje. Srdce mi bušilo, ale už ne ze strachu z jeho matky, ale z nadšení, že ho znovu uvidím. A jeho oříškové oči také.

Otevřel mi vysoký rozcuchaný kluk v červených šortkách, bez trička. Měl kruhy pod očima a tvářil se zmateně.

První věc, co mi přišla na um, bylo: sakra, on zas nemá tričko.

,,Mac?" Vytřeštil oči a vykouzlil úsměv. Pro tričko si však nedošel a já už se začínala bát, že s ním něco není v pořádku.

,,Mám odejít?" Špitla jsem.

Zavrtěl hlavou. Potom zbledl a rozpačitě se zasmál. ,,Jen se obleču, promiň. Já, úplně jsem zapomněl, co je za den. Pojď dál."

Odmávla jsem to. Vešla jsem a skoro zakopla o jeho rifle, které se volně válely po podlaze. Když si všiml, že jsem se málem přerazila, zbledl ještě víc.

,,Jak říkám, úplně mi to vypadlo z hlavy. Celou noc jsem nespal, takže... Promiň mi za ten nepořádek."

Pokrčila jsem rameny. ,,V pohodě."

,,Uf," zívl a začal zvedat jednotlivé kousky oblečení ze země.

,,Můžeme to odložit, třeba se vyspi-"

,,Ne, dohodli jsme se, tak to bude dneska. Sedni si třeba tady," ukázal do neurčita. Pomyslela jsem si, že myslel židli. ,,A já ti pomůžu s tou..." zaváhal.

,,Fyzikou," pomohla jsem mu.

,,Jo, jasně."

Vytáhl zápisník, kalkulačku a tužky. Vysvětlila jsem mu, co nechápu a on mi slíbil, že mi s tím pomůže.

Zatímco psal další příklad a vysvětloval, jak mám dosadit čísla do vzorečku, pozorovala jsem jeho soustředěný výraz a poslouchala jeho melodický hlas. Vtom zvedl hlavu a upřel na mě svůj pevný pohled. Tužky spadly na papír. Ani jeden jsme se neusmívali, mně se každou další vteřinou zrychloval tep víc a víc. Matheas sjel očima na moje rty a mě polil ledový pot. Bože, bože, bože.

A pak se to stalo. Zatímco jsme se na sebe vrhali jako divoké veverky, dveře se otevřely a vešla paní Wilsonová se svým klasickým: ,,Nedáte si sušenky, drahoušci?"

.....
Jedna slabší :))

Chrissy, co píše v hodině :D