Byla krutá zima. Sníh se pomalu barvil krví v boji smečka proti smečce. Březí hnědá vlčice se znažila utéct a zachránit tak své nenarozené potomky. Její mysl se utápěla v myšlenkách nad přežitím a smrtí.

Když si jí však všimnul šedý beta vlk z druhé smečky ihned se jí vydal pronásledovat a zabít. Utíkala s napnutými svaly v těle a ztuhlou krví v žilách ale váha jejího těla jí stěžovala boj o přežití.

Vlk jí pomalu doháněl a za chvíli nebude jiná možnost než boj. Už byla vyčerpaná nemohla ani nechtěla už běžet dál, prudce zastavila a postavila se rozkročeně naproti přibíhajícímu vlkovy. Neváhal a skočil na ní, stihla uhnout ale přesto se jí zakousl do zadní nohy. Chytla ho za zátylek a odmrštila pryč. Opakoval útok a zaryl jí drápy do velikého břicha. Zakousl se jí do zad, zatřepala sebou ale on se nepustil, cítila jak se jí pomalu podlamují nohy ale nechtěla se nechat tak lehce porazit oháněla se po něm tesáky ale nic nepomohlo.

Z lesa se vynořil vlk, vlk poslední záchrany, vlk v jehož očích byl obrovský plamen vzteku, vlk s jeho jinak nádherným krémovým kožichem teď zabarveným do ruda a slinami u pusy.

Její druh! Otec teď už nejspíš mrtvých štěnat! Přišel zachránit svou milovanou družku.

S ohromným zavrčením se vrhnul na šedého vlka který nic nečekal. Odtrhl ho od své družky a zakousl se mu do krku. Beta vlk ho ze sebe serval a přišpendlil zády k zemi.

,,Běž Laro! Uteč!!"

To byla jeho poslední slova těsně předtím než mu beta vlk rozdrásal hrdlo. Vlčice už byla dávno na útěku ale stejně se ohlédla a viděla tak smrt svého druha přes slzy ve svých očích ani neviděla kam běžela ani jí na tom nezáleželo pořád před sebou měla obraz jeho smrti. Ten smutek byl nesrovnatelný a jí to najednou došlo.

Je čas porodu!

Zaběhla do jeskyně a lehla si. Měla pocit jako by se jí v břiše prohánělo bolestivé tornádo. Bolestně vyla ale netrvalo to ani moc dlouho a vrhla na svět tři vlčata, dvě sice byla mrtvá ale už ani nedoufala že by alespoň jedno mohlo přežít. Sama se o něj nezvládne postarat né s jejím zraněním, cítila že její smrt se blíží a nechtěla připravit o život i její vlče. Popadla svou malou dcerku za zátylek a odešla s ní pryč. Dvě mrtvá vlčata tam nechala ležet. Měla obrovskou touhu je pohřbít jako správná matka ale věděla že zbytek svých sil nemůže vložit do jiné činnosti než je úkol co si zadala.

Najít nějakou směčku aby se postarala o její dceru.

Šedo-hnědá vlčice se stále vlekla zasněženou krajinou. Sních jí byl po kotníky a stále padal další. Hlavu měla svěšenou únavou a bolestí. Blíží se její konec. Bílé vlčátko se klepalo zimou a mělo hlad ale muselo to vydržet pro jeho vlastní dobro.

Konečně, došla k území jedné neznámé smečky. Překročila hranice, kousek popošla a z posledních sil zavyla. Její vytí bylo mocné, obsahovalo zprávu toho co se stalo, bylo plné proseb a utrpení než se její hlas pomalu rozplynul a její mrtvé tělo se skácelo k zemi. Vlče při dopadu na zem do studeného sněhu kníklo a začalo naříkat. Tak a je to, úkol splněn...

Na dalekém místě se mezitím také ozvalo bolestivé vytí, nikoli oné vlčice ale vlčice co se právě chystala vrhnout na svět štěňata.

Její druh zmateně pobíhal okolo. Další vlčice ho ale uklidnila a on se vzpamatoval. Natiskl se ke své družce a olízl jí čenich. Právě se narodila tři štěňata. Všichni do černa zbarvené. Kluk černý jako uhel a jeho dvě sestry taky až na pár bílích flíčků.

V tomto okamžiku získala čtyři vlčata SVOU SMEČKU...SVOU RODINU...