Uběhlo jen pár dní, stresových dní, plných strachu, tedy alespoň pro mě.

Nevěděl jsem co se bude dít, ale měl jsem pocit, že nic dobrého to rozhodně nebude.

Kéž bych tak pochopil co tím myslel. Proč řekl jméno Nero? Proč mi nemůže normálně odpovědět na moje otázky? Když to řekl, tak jsem se ho zmateně začal vyptávat, ale on nic, jen tam tak smutně seděl.

Má se snad Nerovi něco stát? Nikomu jsem o tom neřekl. Měl bych?

Nervózně jsem švihnul ocasem a převalil se na bok. Missi byla s Gastonem na hlídce a lovci byli klasicky na lovu. Pokaždé když odešli, byl jsem nervózní, pokud se mu má něco stát a já u toho nebudu abych mu mohl pomoct, nikdy si to neodpustím.

Je to můj nejlepší přítel, s jinými vlky se nebavím tolik jako s ním, dělání kravin nikdy neomrzí. Přišel do smečky chvíli po mém narození. Pomatuju si jak bojoval o postavení s Nestorem a vyhrál. Často se se mnou hrál nebo mě učil lovit.

Taky se prostě přátelil hlavně se mnou, než s ostatními. Ponořený do svých myšlenek jsem na chvíli usnul.

Ozvalo se ohromné vytí. Co se stalo?! Všichni v táboře zvedli hlavu. Určitě byli lovci, ale tohle nebyla vítězná oslava dobrého úlovku, tohle bylo jiné...něco se stalo.

Nero! Na nic jsem nečekal a vyrazil tím směrem, můj táta něco říkal ostatním, ale neslyšel jsem ani slovo, v hlavě mi znělo jen jedno, co přehlušilo vše okolo. Běž!! Rychleji! Najdi je!!

Jediné z okolí co jsem zaznamenal byl dusit tlap okolo mě, alfa a několik dalších vlků běželo taky, ale nestačili mi. Moje nohy vyvinuly najednou takovou rychlost, že jsem byl já sám překvapený. Nechal jsem za sebou všechny v prachu a běžel dál.

Určitě taky měli strach, ale mě hnala obrovská touha tam být. Nikdo s ním neměl bližší vztah než já a nikdo nevěděl, že může být v nebezpečí. Jen já...

Vběhl jsem na mýtinu a spatřil vyjící hlouček lovců. Zrychlil jsem snad ještě víc a zpomalil až úplně u nich. Přestali výt, Nero mezi nimi nebyl.

Na zemi nehybně ležel černý kožíšek. Jen jsem ho obešel a teprve teď se podíval pravdě do očí.

,,Nero..." Zašeptal jsem téměř bez hlasu. To ne... To nemůže být pravda... Prostě nemůže...

Lehnul jsem si před mého mrtvého kamaráda a čumákem se mu naposledy táhle otřel o hlavu a krk. Koutkem oka jsem viděl zbytek přibíhajících vlků, ale ignoroval jsem je. Jen jsem zaklonil hlavu a zavyl nejsmutněji jak mé srdce dovedlo. Všichni se opět přidali a dohromady naše hlasy tvořili tu nejsrdečnější píseň, nakonec jsem ale přestal vnímat ostatní hlasy a slyšel jen svůj. Svět okolo mě neexistoval... byl jsem jen já a smutek.

Přestal jsem výt a otevřel oči. Spatřil jsem pohledy ostatních upírající se do země nebo na mě. Nejspíš jsem dovyl poslední, ale bylo mi to jedno. Jediný pohled co mě zajímal byl jeho. Ten prázdný výraz a pootevřená tlama, to tělo bez života s krvavým bokem mi drásalo srdce.

Měl jsem tu být...Měl jsem mu to říct a varovat ho...Je to moje vinna...

,,Co se stalo?" Zeptal se táta Lesana.
,,Chtěli jsme ulovit jelena, ale on ho nabral na parohy a probodl mu bok." Odpověděl sklesle.

Smutně jsem zakňučel a podíval se na krev, která mu lepila chlupy okolo rány k sobě.

,,Zahrabeme ho u dubu. Sissi, vrať se a dojdi pro ostatní, my ho vezmeme..." Otočil se na sestřičku a ta se rozeběhla zpět směrem do tábora.

Lesan a Deril přišli ke mně a vzali Nera na záda. Táta se rozešel a mířil k řece u které dub roste, říkal mi že tam se pohřbívají zemřelí členové smečky. Všichni se semkli okolo dvou lovců s tělem na zádech a v čele s alfou vyrazili.

Já chvilku jen nehybně ležel, nemohl jsem cokoli dělat. Ne... musím doprovodit svého přítele na cestě do nebe. Řekl jsem si a vstal.

Držel jsem se kousek za skupinou a sklesle šel, nemohl jsem se na to dívat, nechtěl jsem vidět pravdu. Chtěl jsem se jen probudit a zjistit, že to byla jen noční můra...

Ze stromů se vynořila Sissi s Betou a ostatními co zůstali v táboře aby hlídali plus Missi a Gaston. Bylo jedno, že nikdo nehlídal hranice ani tábor. Památku mrtvého musí uctít celá smečka včetně omegy.

Došli jsme k dubu a já společně s ostatními lovci mimo Lesana a Derila začal hrabat hrob.

Tím, že jsme byli tři to bylo vcelku rychle a pode mnou se vyjímala velká díra.

Dva lovci do ní opatrně vložili nehybné tělo. Všechny vlčice k němu hodily několik květin a pak už jsme jen všichni stáli v kruhu okolo a naposledy se podívali na našeho přítele.

Po chvíli tohohle žalostného ticha jsme ho opět zahrabali.

Všichni postupně začali odcházet až už tam zbyl jen Lesan, Deril, Nestor, já a Missi, která si sedla vedle mě a občas mi olízla ucho. Bylo docela příjemné vědět, že tam se mnou někdo je.

Seděl jsem tam až do úplné tmy. Už jsem slyšel tátu jak zahajuje večerní vytí, dnes jsme neměli jídlo, ale myslím, že to bylo všem jedno.

Vyli jsme taky, ale od dubu, nemělo by to vadit, protože ne všichni jsou při večerním vytí v táboře.

Naše čumáky už jsme pomalu skláněly zase dolů a hlas se ztrácel.

Nás pět se prakticky na stejno zvedlo a vyrazili jsme v roztroušeném hloučku do tábora. Naposledy jsem se ještě ohlídl po hromádce mokré hlíny a neuniklo mi malé zakňučení. Proč zrovna on...

Na místě nikdo nebyl, všichni byli zalezlí v doupatech, tedy až na mého tátu, ten seděl na svém kameni a díval se na noční oblohu. To mě na chvíli zastavilo z chůze. Mohl bych jít na chvíli za ním...

Pomalými kroky jsem se šoural k šedému alfovy.

,,Ahoj Jacku...pojď za mnou." Řekl bez pohledu na mě, pořád hypnotizoval nebe. Pozvat si vlka na kámen alfy, to by asi normálně neudělal, ale já jsem jeho syn.

Vyskočil jsem vedle něho, byl to krásný pohled, takhle vzhlížet na svou smečku, to musí být krása. Nad mojím pozorováním prázdné louky se usmál, ale hned zase přetočil pohled do země.

,,Víš synku... je těžké se s něčím takovým vyrovnat... vím že jste byli nejlepší přátelé, ale každý jednou zemře a jeho duše se pak přemění do jedné z hvězd na nebi... Dohlíží na nás... chrání nás... navždy zůstanou s námi a i když nám je už nic nevrátí, věř, že jejich přítomnost můžeš cítit ve svém nitru... Stále jsou součástí světa, jen už nejsou přímo s námi..."

Nad jeho slovy jsem se musel trochu usmát, to je pravda, pořád je se mnou a vždy bude. Taky jsem zvedl hlavu a zadíval se do svítivých hvězd. Tolik duší.

,,Nero..." Pronesl potichu táta. Trochu mě to zděsilo, vzpomněl jsem si na ta slova...on to věděl?! Viděl toho vlka taky?

,,Byl to skvělý lovec a skvělý vlk. Zábavný, milý a ochotný, je ho škoda..." Otočil se na mě a mé došlo, že nic neví ,,Být lovcem je nebezpečné, jelen, laň, či cokoliv je naše kořist, ale umí být pěkně nebezpeční. Stačí jen jeden malý kopanec kopýtkem, jedno nabrání na parohy a je konec. Na druhou stranu jsou lovci neskutečně důležití pro celou smečku, záleží jen na jejich šikovnosti jestli budeme mít co jíst a přežijeme." Podíval se na mě a myslím, že se ve mě snažil najít odpověď na jeho nevyřčenou otázku. Co chceš být? Co od života chceš? Kdo jsi?

Zadíval jsem se mu do očí, ale nevím jestli může vidět odpověď, vždyť já to sám nevím a teď už vůbec ne... Připadám si zmatený...

Otočil se zase zpět, těžko říct jestli našel co hledal.

,,Tak já už půjdu spát." Začal se zvedat, já taky. Měl bych se prospat a navíc nevím jestli je úplně dobrý nápad rozvalovat se na místě alfy, zatímco bude spát.

Seskočili jsme dolů a každý zamířil do své nory.

Musel jsem si odkašlat abych vůbec mohl mluvit, celý den že mě nevypadlo ani slovo.

,,Dobrou noc." Řekl jsem na rozloučenou.
,,Dobrou Jacku." Zalezl do doupěte.

Já se rozešel k hlídkařskému.

Ohlídl jsem se k místu kde stával ten vlk, ale nikdo tam nebyl. Co mám dělat? Až ho příště potkám, tak ho zabiju!! Zjistím o co tu jde a pak ho zabiju.

Přísahám Nero... že tě pomstím...

------------
Ahojky💙,
tak tu máme dvě smutné kapitoly za sebou, ale pokud jste si toho všimli, tak se často stanou oboum našim vlčkům minimálně emočně dost podobné věci. Snad jste se do toho trochu ponořili, psala jsem to nezvykle najednou a snad to bylo alespoň trochu nečekané a zároveň očekávané, no to je jedno prostě vyjadřování, však chápete😆