Máme za sebou už pár dní toho teroru. Upřímně, nemůžu říct, že by nás nějak mučil nebo tak, ale dobře jsme se rozhodně neměly.

Já jsem to nějak přijmula a snažila se to brát, tak jak to je, ale to samé se nedá říct o Palomě. Bylo na ní vidět, jak se každou chvíli snaží vymýšlet plán jak utéct a svou nespokojenost dává najevo tím, že uráží Alfu.

Její zranění už se docela zahojila, alespoň tak, že ode dneška už bude chodit na lov se mnou. To se mi ulevilo, protože toho snad chytíme víc a i my se najíme do syta.

Pobíhaly jsme tedy lesem. Rozhlížela jsem se okolo a hledala ve vzduchu pachy. Byly tam nějaké starší, ale zatím žádný čerstvý.

,,Cítíš něco?" Otočila jsem se na Palomu, která nevypadala zrovna soustředěně.

,,Cože?" Věnovala mi konečně trochu pozornosti.
,,Jestli něco cítíš." Zopakovala jsem s úsměvem.
,,Ty hledáš pachy? Copak se chystáš lovit?" Dívala se na mě až nevěřícně, vůbec nechápu co tím myslí.

,,Ehm... vždyť jsme na lovu." Odpověděla jsem trochu zmateně.
,,Cassidy, vykašli se na lov, teď když máme příležitost musíme co nejdříve utéct!" Vyhrkla. To myslí vážně?!

,,Jsi si jistá, není to trochu nebezpečné?" Přibližovala jsem se pomalými kroky.
,,Ty to nechápeš?! Chci od toho blázna co nejdříve vypadnout! A teď přeci můžeme!"

,,Já nevím... Prostě se mi na tom něco nezdá... Co když nás třeba sleduje? Nebo nás najde pomocí pachů a pak nás zabije?!" Zděsila jsem se.
,,Ne, na to nemysly a prostě pojď!" Vyštěkla na mě už trochu naštvaně.
,,Počkej! Já to myslím vážně, nechci aby se ti něco stalo, nechci aby tě zabil!" Začala jsem být zoufalá. Proč se tolik bojím? Proč nechci využít té příležitosti? Co mám dělat?!

,,Nech toho! Chápu že se bojíš, ale musíme, nechci žít takhle." Řekla a rozeběhla se pryč.

Mám jí zastavit? Proč bych měla? Ale proč nemůžu běžet s ní? Proč?!

Něco se kolem mě prohnalo až jsem se vylekala. Ten šedý kožich...ne! On ji zabije! Všechny svaly jsem měla ztuhlé a napnuté. Nemůže jí zabít! Prosím pro všechno na světě! Nechci být znovu sama! Nemůžu...

Jen jsem to viděla. Jen jsem přihlížela. Chtěla jsem něco udělat. Nešlo to.

Šedý vlk pomalu dobíhal mojí kamarádku. Vyskočil a strhl její malé tělíčko k zemi.

Podívala se na mě. Její vytřeštěné oči byly plné, strachu, děsu a zklamání. Uslyšela jsem malé zakňučení, když ležela rozplácnutá na studené hlíně a na zádech jí tlačila mohutná tlapa.

Můj pohled jí koukal hluboko do duše a byla v něm jasná prozba. Žij!

Mohutné vrčení najednou přehlušilo i všechny myšlenky a vlk se zakousl do hnědobílého krku.

Fena sebou chvíli škubala, oči prudce sevřené, ale nic, stisk nepovolil, ba naopak, byl silnější. Už nemohla, vyklouzlo jí poslední malé kníknutí a pak už jen naposledy prohlédla na svou sněhově bílou vlčí kamarádku.

Oči se jí protočily v sloup a její bolestný výraz vystřídala jen prázdnota.

Takhle to nemůže skončit... Prosím...

Do očí se mi nahrnuly slzy, které bzy začaly stékat po mé hlavě a krku. Otevřela jsem tlamu. Moje roztřesené tělo mě zradilo a já se rozplácla na zemi neschopná jakéhokoli slova či pohybu.

Měla jsem ji zadržet...

Měla jsem něco udělat...

Tak proč?

Proč se to muselo stát?

Proč jí?

Byla to jenom milá nevinná dušička co chtěla svobodu. To za to musela zaplatit životem?

Alfa si až odplivl krev z tlamy a podíval se na nehybné tělo s obrovským pohrdáním, ani náznak smutku, lítosti nebo něčeho takového. Nic.

Otočil se na mě a pomalu se rozešel. Jeho hřbet byl stále naježený a kapky krve dopadaly na jeho hrudník, kde se lepily a roztékaly.

Zastavil se u mě ležící na zemi. Ani jsem se na něj nepodívala, stále jsem nevěřícně zírala na zakrvácené bezvládné tělo.

,,Tohle se stane těm co nechtějí poslouchat, Beto. Vem si z toho příklad, jakožto ponaučení pro příště."  Zastavil se vedle mě a cítila jsem jak mě propaluje pohledem.

,,Já... Já.." snažila jsem se ze sebe dostat kloudnou větu, ale nešlo to, moje tlama byla naprosto zaseklá.

,,Snažila ses to omeze rozmluvit, obejdeš se bez trestu." Po chvíli se naklonil k mému uchu a už potišeji dodal. ,,Ode mě neutečeš."

Ta slova mě vyděsila ještě víc. Uhasil ve mě poslední plamínek naděje a zbyla z něj jen doutnající jiskřička.

Co mám teď dělat? Celou dobu měla pravdu je to blázen, ale copak bych zvládla se mu postavit? Nebo snad utéct?

Když to nezvládla ona, nezvládnu to ani já. Nikdy se od něj nedostanu. Navždy budu trpět. Možná to tak má být. Já to zvládnu a pokud já uteču najde si někoho jiného koho bude terorizovat. Radši budu trpět já, než žít s vědomím že je na mém místě někdo jiný. Ano, tím se budu řídit. Navždy. Nedovolím aby bylo někomu ubližováno.

,,Ulov něco a pak se vrať." Řekl a pak odešel stejným směrem, kterým přišel.

Po chvíli jsem se pokusila postavit na vratké nohy. Nebylo lehké se na nich udržet. Jeden krok. Druhý. Třetí. Stejně je to těžké. Možná bych měla vynaložit energii spíše do toho lovu, ale nejdřív to musím udělat. Musím se s ní rozloučit.

S rozkopanýma nohama jsem se dostala až k mrtvé Palomě. Krev tmavla a zasychala na jejím krku, všude byl cítit pach krve a smrti, taky vztek, smutek a strach.

Posadila jsem se, sklonila hlavu, olízla jí tvář a svůj čumák položila vedle toho jejího. Nechtěla jsem to ani vidět, nemohla jsem se podívat do těch prázdných očí.

Oči jsem měla křečovitě zavřené a stále mi z nich tekly pramínky slz. Takhle to přeci dopadnout nemělo, měli jsme zůstat spolu a najít si smečku.

Opustili mě rodiče, moje bývalá smečka a teď i ty? Tohle mi nemůžeš udělat! Vzbuď se a ukaž mi, že tohle není pravda! Říkala jsem si stále dokola. Ničemu to ale nepomohlo, cítila jsem jen větší smutek, nedokázala jsem si to ale stejně připustit.

Mohla jsem bohy prosit jak jsem chtěla, ale její tělo stále leželo na studené hlíně bez jakýchkoli známek života, hrudník se nezvedal, oči vytřeštěné a žádná reakce. Prostě nic.

Ona už se neprobudí...

-------
Ježíši, co jsem to sakra napsala. Je to smutný, i když si upřímně nejsem moc jistá jestli jsem vystihla správně atmosféru. No co už, život jde dál. Snad se vám kapitola líbila, Paloma prostě odešla stejně rychle jako se objevila, ale její místo v srdci Cassidy zase zaplní někdo další, však uvidíte...