Probudilo mě vrčení. Tati! Mami! Stalo se jim něco?! Rychle jsem sebou trhnul a v mžiku stál na všech čtyřech. Rozhlídnul jsem se, přede mnou stáli rodiče a vrčeli na Missi, která byla u vchodu do doupěte a vypadala vyděšeně. Co se to tu sakra děje?

Byli to sice moji rodiče, ale byli v přesile a ona je moje sestra. Ochranitelsky jsem se postavil vedle ní a začal vrčet nazpět.

,,Nevím co se tu děje, ale někdo mi to okamžitě vysvětlete!" Procedil jsem mezi zuby a házel pohledem mezi Missi a těma dvěma.

Sissi už se taky probudila a opatrně přišla za námi. ,,Mami, tati, co to děláte?"

,,Už tady nejste vítáni!" Zavrčel táta.
,,Cože?!" Vyhrkli jsme jednohlasně.
,,Vy nás vyháníte ze smečky?" Zakňučela Sissi.
,,Ne, ale z doupěte! Budete spát u hlídkařů, takže vypadněte!" Překvapilo mě to, nikdy jsem mámu neviděl takhle zuřit.
,,Ale mami-" začala zmateně Missi.
,,Beto!" Vyštěkla, Missi se lekla a udělala dva kroky zpět.
,,My chceme zůstat tady!" Zavyla smutně Sissi. Já tam jen pořád stál s vyhrnutými pysky. Věděl jsem že to jednou přijde, ale stejně, bylo to moc brzo, chtěl jsem zůstat s rodinou.

Táta se rozeběhl proti Missi a ta se staženým ocasem a tátou za sebou rychle vyběhla ven. Máma se zase ohnala zuby po Sissi, která byla až do teď od východu nejdál. Její zuby ale jen cvakly naprázdno a po vlčici už nebyly ani stopy, jen rozvýřený prach. Matka se otočila ke mě se zuřivým pohledem a zřejmě čekala co udělám. Nehodlal jsem čekat až mě vlastní rodič násilně vyhodí z mého doupěte, a tak jsem jen lehce zavrčel že půjdu sám a šouravým krokem se tedy vydal ven.

Musela nás slyšet snad celá smečka, spoustu vlků se probudilo a vyšlo před doupata, většina dělala že se jich to netýká, ale přesto bylo vidět jak všem ujíždějí oči naším směrem. Nemohl jsem si nevšimnout úsměvu se kterým nás pozorovala Nora s Sheilou, která se k ní tiskla.

Sestry stály přikrčené se sklopenýma ušima a staženým ocasem, když mě viděly, připlížily se ke mně a přitulily se k mému kožíšku.

Myslím si, že je to vzalo více než mě. Jedna moje část si říkala že je to naprosto normální a jednou se to stát muselo, ale ta druhá byla spíše naštvaná než smutná a brala to jako největší zradu.

Rodiče pak kolem nás prošli jako kdyby jsme byli vzduch a v klidu si vyskočili na svou skálu. Alfa zavyl, ale prakticky všichni už stejně byli vzhůru, jen začali kolem tvořit nepravidelný kruh.

Olízl jsem svým sestrám čumáčky aby se trochu uklidnily a udělal první krok. Nebyl to ten klasický sebevědomý jako vždy, ale šel jsem. Hlavu jsem měl sklesle u země. Cítil jsem Missi po pravé straně a Sissi po levé jak kráčí vedle mě, nevypadaly však o nic víc odvážně než já.

Čekalo se snad už jen na nás a my se potichu vplížili na svá místa natisknutí na sebe.

Po rozdělení úkolů a hlídek jsme šli odpočívat. Missi se před chvílí vrátila z hlídky a tak se chtěla ještě prospat. Bylo asi nepříjemné vrátit se do doupěte a zjistit že už tam nemůže.

Vlekla se tedy k noře hlídkařů a než vstoupila hodila ještě smutný pohled směrem k rodičům, ty jen leželi vedle sebe a dotýkali se čumáky, asi jsou rádi že se nás zbavili. Ne! Okřikl jsem se v duchu. Takový oni nejsou, mají nás rádi, nadevše, to vím, jsme jejich děti.

Měl jsem druhou hlídku a tak jsem si jenom lehnul venku na trávě. Nedalo mi to a po chvíli jsem stejně zabrouzdal očima na alfa pár.

Opravdu museli být tak hrubí? Nestačilo nám to v klidu říct a vysvětlit? Ne, nedalo, nikdy bysme neodešli a hledali všemožné výmluvy proč zůstat. Možná nám tím i chtěli dát najevo, že teď už nejsme vlčata a oni sice jsou naši rodiče ale je to i alfa a beta.

Docela mě zajímalo jestli to měli promyšlené a naplánované, nebo to přišlo samo. Ani jedna verze se mi nelíbila. Respektive té naštvané a zrazené části, té inteligentní připadaly obě varianty naprosto logické a normální. Škoda jen že to není rovnocenná část a ta inteligence je u mě tak maximálně z deseti procent.

Nemá smysl si namlouvat cokoli jiného, prostě nás zradili! Začal jsem se vztekat a trochu podrážděně vrčet jen tak do prázdna.

,,Hej Jacku, klid, nevztekej se tak." Ozval se známý Nerův hlas.
,,Nemáš být náhodou na lovu?" Vypadlo ze mě opět poněkud podrážděným hlasem. Nechtěl jsem na něj být hnusný, ale teď nebyla zrovna nejvhodnější situace na pokec.

,,To sice jo, ale vyrazíme až za chvíli, alfa si chtěl ještě promluvit s Lesanem." Řekl, obešel mě a lehnul si vedle mě.
,,Aha." Pronesl jsem naprosto nezaujatě.
,,Chápu jak ti je, každý to zažil, ale není to konec světa." Zasmál se. Přišel mě nejspíš zklidnit, ale stejně si to uvnitř náramně užíval, to bylo vidět.

,,Já vím, tak to ani neberu, ale přeci nebudu radostně hopsat štěstím že nás rodiče vyhodili z doupěte." Zamručel jsem otráveně.
,,To asi ne, ale proč jsi teda tak vzteklej?" Usmál se ještě.
Naštvaně jsem vydechl a pohledem hypnotizoval alfu s betou jak se spolu mazlí jakoby nic.

,,Jasně, takže v tom nic jinýho není, jen tvojí dutý povaze až teď došlo co se stalo a bereš to jako hrozitánskou křivdu." Bylo vidět že se opravdu baví mojí zlostí, ale mě to bylo jedno, zmohl jsem se jenom na otrávený pohled směrem k černému vlkovy.

Potřeboval jsem se nějak odreagovat, a tak jsem se rozhodl, že se půjdu napít a trochu se protáhnu. Když jsem se začal zvedat, Nero se na mě zmateně podíval.

,,To jsem tak otravný nebo co? Kam se ženeš?" Zasmál se.
,,Napít se, jdeš taky?" Oklepal jsem se abych se zbavil tě zlosti, i když nemám pocit, že by to úplně fungovalo.

,,Hmm...tak fajn, snad to Lesanovi bude ještě chvilku trvat." Zamyslel se a pak se postavil vedle mě. Společně jsme se vydali k jezírku.

,,No nic, nebudu tě trápit, změníme téma." Ozvalo se, což u mě vyvolalo úlevný oddech. ,,Nad čím teď třeba v poslední době přemýšlíš?"

To už moje úleva zase zmizela. Mám mu říct tu kravinu s tím vlkem? Počkat, měl bych to nazývat kravina? Co když se mi to vymstí? Už zase na to myslím!!

,,Aghh!" Zavrčel jsem do vzduchu pohlceny svými myšlenkami. Koutkem oka jsem viděl, jak moc překvapeně se Nero zatvářil.
,,Kámo, nebudu ti lhát, jsi čím dál tím víc divnější..." Utrousil.

,,Promiň." Procedil jsem trochu podrážděně a došlo mi, že to nejspíš znělo docela sarkasticky. Sakra!

,,V pohodě, už jsem zvyklý..."

Za už vcelku normálního rozhovoru se nám podařilo dojít se napít, Nero pak vyrazil na lov a já zanedlouho na nudnou hlídku s Norou.

Poslední dobou mám pocit jako kdyby vše bylo skvělé a zároveň strašné. Sotva se věci ustalý a vše je tak jak má být, objeví se něco dalšího.

Den uběhl jako voda a setmělo se, já se po vytí vydal do svého nového doupěte. Nechtělo se mi tam, ale co jiného mi zbývá?

Noční hlídku dnes neměl ani jeden z nás tří, což bylo vcelku příhodné, alespoň jsme mohli všichni v klidu spát natisknutí na sebe bez probuzení.

Tedy téměř, já nemohl usnout, pořád se mi nedařilo se uvelebit, a tak jsem se rozhodl, že si ještě chvíli posedím venku.

Protáhl jsem se okolo všech spících vlků a vyklouzl ven. Protřepal jsem si důkladně kožich a na chvilku se zadíval na oblohu.

Sotva mi ale zrak spadl zpět dolů, zděsil jsem se.

Ne! Už ne! Opět tam byl on! Ten stín. Zajímá mě proč ho vidím, ale nemohl by mi už konečně dát pokoj?!

,,Co zase chceš?!" Zavrčel jsem potichu abych nikoho nevzbudil a namířil si to k němu.

Posadil se a zahleděl se na mě. Jeho stínové tělo jakoby vlálo a rozpouštělo se. Ty červené oči ale nevypadaly vražedně, spíše smutně..? Proč?

Zadíval se mi jskoby hluboko do duše a já začal cítit jeho smutek, zlost mě přešla, i když ne úplně. Proč je smutný? Co chce? Doufám, že říct mi proč ho pořád vidím.

Najednou ale promluvil.

,,Nero..."