Už týden jsem sama. Nic se neděje, ležím si tu tak pod stromem a postupně se učím jak přežít samotářsky. Označila jsem si cosi jako území, není moc velké, to uznávám ale stačí mi to. Těžší už je to s lovem, rychlí králíci mi často utečou a na srnu si zatím netroufám.

Často propadám zoufalství...

Co když tu nikdo nebude když budu potřebovat pomoct?

Co když byla chyba odejít?

Co když se nedokážu ubránit?

Co potom...

Odpověď je nevím ale pevně doufám že na někoho narazím, nebaví mě být sama.

Sotva jsem na to pomyslela, ozval se z houští nějaký zvuk. Že by další vlk?  Z křoví se vynořil rezavý kožíšek. Ne, jen veverka. Ach jo. Mám pocit, že už občas začínám trochu bláznit.

Rozhodla jsem se tedy že si alespoň obejdu hranice, nikdy nevím kdy se objeví nějaké nebezpečí.

Jak si tak jdu, opět přemýšlím, byl alfa opravdu tak hrozný? Co když smečka potřebuje mít pevnou tlapu? Možná že celou dobu všichni chápali něco v co jsem já prostě nedozrála. Roxy mě možná neměla ráda i protože jsem opravdu byla hloupá.

Něco se ozvalo. Moje uši se zachvěli a já se napřímila. Vyčkávala jsem co se bude dít. Zvuk sice utichl, ale já moc dobře věděla, že tam někdo je a že se budu muset bránit.

,,Do boje!!" Ozvalo se a něco mi skočilo na záda. Ačkoli to bylo docela malé, kouslo mě to a to pořádně. Vrčela jsem a oháněla se, pak mě jen napadlo převalit se na záda, malé tělo mojí váhu neuneslo a se zakašlaním zůstal na zemi.

,,Kdo jsi?!" Zeptala jsem se výhružně ačkoliv jsem tomu nechtěla ublížit.

Cosi zavřelo oči a převalilo se na bok. ,,Ale ne, tak takhle to skončí, po tom všem mě zabije vlk? Měla jsem tenhle svět ráda a nikdy na něj nezapomenu."

Moje vrčení utichlo, ale pořád jsem měla v sobě jakési podezření. Nechápavě jsem naklonila hlavu a zeptala se znovu. ,,Ehm haló, ptám se kdo jsi."

,,Byla jsem Paloma." Řekla zarmouceně.

,,Tak fajn, já jsem Cassidy a co myslíš tím byla?" Zeptala jsem se vcelku mile, moje opatrnost až nezvykle rychle zmizela.

,,Copak ty mě nechceš zabít?" Otevřela jedno oko a zadívala se na mě.

,,Nevidím pro to důvod."

,,Uf, tak to se mi ulevilo." Zvedla se a oklepala. Byla malá, měla tělo trošku podobné vlku a byla bílohnědá. ,,Promiň ale kdo a co vlastně jsi a co tu chceš?"

Posadila se a začala ,,Jak jsem říkala, jsem Paloma, fenka velššpringr španela a pocházím z dalekých krajů. Co ty?"

,,No, já jsem teda vlčice Cassidy a jsem že smečky kousek odtud, nedávno jsem odešla. Nicméně, nehledáš náhodou společnost?"

,,Víš, že vlastně jo, jsem samotář a putuji dokud nenajdu smečku, ráda si budu mít s kým povídat."

,,Super, tak pojď, mám kousek odtud něco jako tábor."

,,Že ty jsi skoro štěně? Jsi taková malá a mladá. Kde máš rodiče?" Hodila jsem na ni prosebný pohled ať už jdeme.

,,No, vlastně tak trochu jo, moji rodiče jsou mrtví a moje smečka mě vykopla." Neuniklo mi její malé zakňučení, asi ji došlo, že to nebyla zrovna nejlepší otázka do začátku.

Rozešla jsem se k táboru a koutkem oka pořád pozorovala Palomu, klusala vedle mě a vrtěla ocasem. Vypadala mile, snad nebudu litovat toho, že jí věřím.

,,A proč jsi vlastně sama?" zeptala jsem se. ,,No, moje smečka mě tak trochu neměla ráda, protože jsem lidský pes a tak mě vyhnali, chvíli jsem se toulala a pak jsem potkala Rona..." Jméno neznámého řekla zasněně, ale přesto smutně.

,,Lidský pes? Co tím myslíš?" Přerušila jsem ji jako malé štěně, musím se začít chovat jako dospělí vlk.

,,To znamená že jsem dříve žila s lidmi."

,,Aha, promiň, takže kdo je teda ten Ron?"

,,Ten nejúžasnější pes, kterého jsem kdy potkala...už když jsme na sebe narazili, byla to láska na první pohled,  stal se mým druhem, naše láska byla nepřekonatelná a trvala krásné dva roky ale...jednou..."

Podívala jsem se na ni a spatřila ten obrovský smutek v jejích slzavých očích. Bylo mi ji tak líto, úplně jsem cítila tu její bolest a tak jsem jí začala olizovat její dlouhé uši. Ona jen tiše kníkla a olízla mi tvář. Pak se znovu napřímila a zahlédla se na obzor.

,,Jednou...nedávno...jeden z prvních jarních dnů, jsme šli, chtěli jsme přejít přes velkou řeku a...proč ti to vůbec vykládám, tohle tě asi zajímat nebude. No..." Odmlčela se. ,,taky je mrtvý..." Dodala pološeptem.

,,Ou, tak to je mi moc líto. No nic, nemysleme teď na nepříjemné věci, pojďme radši vymyslet co uděláme, chtělo by to najít nějaké lepší místo na tábor, s tím mým bych to klidně rovnou vzdala, moc kořistí tu není, tak bysme mohli vyrazit hned a přesunout se někam jinam, moc mi to tu k srdci nepřirostlo."

,,Klidně."

Vyrazily jsme tedy na cestu.

,,Umíš lovit?" Zeptala se po chvíli.
,,Trochu, ale nic velkýho." Usmála jsem se.
,,A srnu bys zvládla?" Podívala se na mě tázavým pohledem.
,,Kdyby byl plán, tak možná." Prohodila jsem nezaujatě.
,,To hned zjistíme, cítíš to?" Zavrtěla ocasem a zvedla čumák do vzduchu. Zavětřila jsem a opravdu, byl tu pach srny. Jak jsem si ho mohla nevšimnout.

,,Jo, máš pravdu, srny!" Vyjekla jsem. ,,No, nevím jak ty, ale mám fakt hlad." Oblízla jsem si tlamu.
,,Já taky, vydáme se po stopě a snad se najíme." Přiblížila svůj čumák k zemi a pak se rozešla, ocas ji při tom kmital ze strany na stranu.
,,Dobře." Přikývla jsem a začala jí následovat. Konečně se něčemu příručím.

Klusem jsme sledovaly pach až na malou mýtinu, kde se pásly tři srny.

,,Takže, já zůstanu tady a ty je potichu obejdeš, až vyběhnu, rozeběhnou se a ty taky, vememe si tu v pravo, já útočím na nohy, ty na krk."
Jen jsem přikývla, zdálo se to jednoduché.

Lehkými a táhlými krůčky jsem se plížila na své místo. Při pomyšlení na čerstvé maso se mi nechtělo odtrhnout oči od toho svalnatého pasoucího se těla, ale musela jsem dávat pozor, kam šlapu.

Nehybně jsem stála mezi stromy a pozorovala Palomu, když viděla, že jsem připravená, vyrazila. Já hned na to taky a započal lov. Všechny tři vylekaně zvedli hlavu a dali se na útěk. Takový adrenalin jsem nikdy nezažila, srdce mi bušilo, že ho snad musel i hluchý vlk slyšet a já běžela.

Paloma se zakousla do pravé zadní nohy což zapříčinilo, že srna zavrávorala, já se jí okamžitě vrhla po krku a pevně jsem stiskla. Krev mi protékala mezi zuby a já cítila tu sladkou chuť.

Srna zakopla a svalila se na zem, Paloma pustila nohu a taky se zakousla do jejího krku. Chvilku sebou škubala a pak klid...byla mrtvá.

Začaly jsme radostné štěkat a výt. Tohle byl můj první lov! A vydařil se! Byl to ten nejhezčí pocit, co jsem kdy zažila. Budeme skvělý tým!

Hned jsme pustily do jídla, bylo to skvělé! Nikdy mi maso nechutnalo víc.

Bylo toho opravdu hodně a tak jsme si zbytek srny nechaly na jindy. Prozatím jsme se usadily zde, na nějaký čas máme s jídlem vystaráno a za pár dní vyrazíme zase dál...

------------
Doufám že se vám líbí nový cover, přemýšlela jsem nad tím že ho změním, už se mi moc nelíbil, ale tenhle by mohl být v pohodě.