Vyběhla jsem z tábora a za chvilku i z území, poodběhla jsem ještě kousek a pak se zastavila a sedla si. Hodila jsem ještě zoufalý pohled za mě, jako kdybych prosila o navrat. Hlavu jsem ale rychle otocila zase zpět, teď není čas na lítost a prosby, měla bych promyslet co teď.

Neumím lovit, neumím bojovat ani nevím jak sama přežít v divočině. Dospělá jsem teprve pár dní a nikdo z mé smečky mě nenaučil jak přežít. Nikdo se o nikoho nezajímal. Byla to strašná a zlá smečka, rozzezlila jsem se a naštvaně si odfrkla, teď jsem to mohla konečně říct nahlas a připustit si to, teď už je to jedno.

Zvedla jsem čumák a do očí mě praštili slunce. ,,Tahle smečka je ta nejhorší. Alfa je jen loutka své bety, která je zlá a rozvrací smečku. Lovci neumí pořádně lovit a všem hlídkařům by proklouzla klidně smečka lišek. Omega je lstivá a odporná a nikdo nebere ohledy na druhé. Jsou to pokritečtí sobci a už nikdy je nechci vidět!" zavyla jsem rozzuřeně. Ta slova přicházela sama a stála jsem si za svým názorem. Bylo mi jedno jestli mě slyšeli, ať si mě klidně slyší je to pravda.

Teď však nebyl čas ani na vztek, teď si musím ulovit něco k snědku. Mám příšerný hlad. Začenichala jsem a nasávala vše okolo, do nosu mi přiletěl pach. Nebyla jsem úplně schopná poznat co to bylo, něco malého a bylo toho hodně. Králík? Hraboš? Myš? Nevím...vydala jsem se po stopě s nadějí v očích, že se třeba najím.

Šla jsem, jedna packa za druhou po pachu. Stále sílil a já věděla, že jsem blízko, měla jsem podezření na hraboše, zhruba čtyři.

A konečně! Rodinka pěti hrabošů zrovna okusovala šišky a nevšimli si mě, když budu mít štěstí, chytnu tak dva. Přikrčila jsem se a připlížila se blíž. Packy jsem se snažila potichu pokládat na zem bez většího hluku. Pár kroků by snad mohlo stačit a tak jsem se připravila ke skoku a...hop! Předními packami jsem přistála rovnou na dvou hraboších, zbylý tři se dali na útěk. Zakousla jsem jednoho, aby mi neutekl ale když jsem se chystala zakousnout i druhého, zazmítal se a vyklouzl mi. Viděla jsem jen jak pádí pryč.

Neunikl mi malý povzdech, ale nemělo cenu za ním běžet, ještě bych se vyčerpala. Musím se spokojit s jedním, není to moc velká hostina, ale snad se to časem zlepší.

Snedla jsem ho a oblízla si čumák. Nebylo toho moc a nenasytí mě asi na dlouho ale zatím musí stačil.

Zvedla jsem se a šla dál, nemůžu ztrácet čas, musím jít dál abych někoho našla. Pár, jedince nebo v nejlepším případě smečku. Někoho abych nebyla sama a aby mě naučil jak přežít.

Nikdy jsem nechtěla být samotář. Nejradši bych prostě byla hlídkařem, lov pro mě není a být alfou či betou, na to ani nemyslím, ještě bych to zkazila.

Putovala jsem snad celý den a už se začlo stmívat, bylo načase se připravit na spánek. Došlo mi, že nemám žádné doupě a tak mě napadlo nasbírat si listí. Do tlamy jsem začala nabírat, byla to nepříjemná chuť, ale alespoň budu v teple. U kořenů velkého stromu jsem si dělala hromádku, bylo však pozdě, brzy byla tma a mě nezbylo nic jiného než spát v zimě a chladu. Zítra se musím na noc připravit líp...

------------------------------
Vím že je tohle neskutečně krátká kapitola ale nechce se mi do ní mačkat i další den...
💙😊