(zhruba pět dní)

Ležel jsem v táboře a odpočíval. Všude klid, v dálce šumění potoka a nad hlavou zpěv ptáků. V táboře byla celá smečka. Všichni stejně jako já v klidu podřimovali. Podíval jsem se na oblohu. Byla zářivě modrá. Prohánělo se po ní několik bílostříbrných nadýhcaných mráčků. Slunce jasně zářilo a příjemně hřálo. Prostě krásný letní den.

Začalo mi být horko, zvedl jsem hlavu a zadíval se na slunce. Přišlo mi že se přibližuje. Začalo mi být obrovské vedro a slunce bylo čím dál tím blíž. Rozhlídl jsem se po ostatních ale jako kdyby nic necítili a spokojeně spali dál.

Slunce bylo ohromě blízko. Chtěl jsem utéct ale nešlo to, jako kdybych měl břicho přilepené k zemi. Škubal a házel jsem sebou ale nic. Už to nebylo ani slunce, byla to zářivá věc která byla jen pár metrů ode mě a pořád se přibližovala.

Doletělo až ke mě a pak do mě vplulo. Mé tělo bylo v plamenech a já měl pocit že umřu vedrem.

,,Jacku, notak vstávej." trhnul jsem sebou a rychle jsem vyskočil na tlapky. Přede mnou seděla Sissi s přátelským úsměvem a vrtěla ocasem. ,,Ve spánku jsi se hrozně vrtěl a kopl jsi mě do čumáku."

Uf, byl to jenom sen. Naštěstí...

,,Omlouvám se, to jsem nechtěl Sissi." přikývla a zabušila ocasem do země. ,,To je vpohodě."

,,Můžete mi vysvětlit proč tady tak sedíte?" ozvalo se najednou. Na chvíli jsem se lekl že je to třeba táta ale byla to jenom Missi. ,,Ále, Jack měl trochu divoký spaní a vzbudil mě. Nic extra." trochu jsem hodil hlavou. Opravdu jsem to nechtěl udělat. ,,Aha, o čem se ti zdálo."

,,Nó, víte, já už vlastně nevím." z neznámého důvodu jsem nechtěl aby věděli o mých snech. Nebylo to poprvé co se mi zdálo něco takového. Už pátým dnem se mi zdají hodně podobný sny. Mám dojem že minimálně Missi poznala že lžu ale nijak to nekomentovala. Byl jsem jí za to tiše vděčný, opravdu jsem neměl náladu na povídání protože jsem byl hrozně unavený a chtělo se mi spát.

,,Jak myslíš, tak dobrou noc." ukončila to Missi. Já a Sissi jsme jen přikývli a spokojeně si lehli.

Konečně jsem v klidu spal.

,,Ehm, Jacku?" ,,Jacku!!" ,,Jsi vpořádku?!" ,,Vstávej"

Tyhle věty jsem matně slyšel někde v dálce. Vůbec se mi nedařilo probudit, bylo to dost divné. Bolelo a pálilo mě celé tělo ale nemohl jsem s tím nic dělat.

,,Haló? Děje se snad něco?! Slyšíš mě vůbec?!"

Tyhle věty už jsem slyšel jasně a podařilo se mi otevřít oči. Černo-bílá vlčice do mě štouchala čumákem a mě došlo že se jedná o Missi.

Zamžoural jsem a rozhlédl se kolem. Byl jsem v doupěti ale kromě nás dvou tam nikdo nebyl.

,,No konečně, už jsem se začínala bát. Neslyšel jsi vytí a zaspal jsi raní schromáždění. Teď musíme za Ikarem aby nám rozdělil hlídky."

Cože já zaspal tátovo vytí. Je to vůbec možné? Co kdyby v noci vyl někdo na poplach? Taky bych to zaspal?

Pomalu jsem se postavil, moje tělo bylo nezvykle těžké ale i tak jsem se vydal k východu. Missi mi olízla tvář a vyklouzla ven.

U Ikara už stáli všichni hlídkaři vyjíma nás. Ikar se na mě přátelsky usmál na pozdrav a začal mluvit. Ze všech sil jsem se ho snažil poslouchat ale nějak to nešlo. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Celý svět se mi točil, ozývaly se jakésy mutace zpěvu ptáků a z Ikarovy tlamy vycházely jen samé podivné zvuky a skřeky.

Všechny ty divné zvuky utichly a konečně se ozval normální Ikarův hlas. ,,Tak jo, ať se daří" řekl a odešel.

Nevím co to mělo znamenat ale problém byl v tom že jsem nevěděl jakou mám hlídku.

A támhle v lese! Zase ten divný vlk. Odvrátil jsem pohled a nemyslel na něj.

Oklepal jsem se abych se definitivně zbavil toho divného pocitu. Pak jsem se rozhlédl, Missi si lehla do stínu stromu a zavřela oči. Sissi a Ikar vyrazili na hlídku. Nevěděl jsem kde je Gaston a Nora ale nevadilo mi to, tychle informace mi stačily.

Opatrně jsem se rozešel k Missi. Otevřela oči a sledovala mě. Když jsem byl u ní, zvedla hlavu a tázavě se na mě podívala.

,,Ahoj ségra, můžu se tě na něco zeptat?" řekl jsem trochu nervózně. ,,No jasně, ptej se." svaly se mi malinko povolily a tak jsem řekl. ,,Nevíš náhodou s kým a kolikátou mám hlídku?" podíval jsem se na ní prosebně, ona se udivila a trochu zvážněla. ,,Se mnou druhou a první noční." usmál jsem se. ,,Díky moc, Missi." Než stačila odpovět, utekl jsem.

Běžel jsem k jezírku abych se napil. Tělem mi projížděli obrovské vlny horka. Chladná voda byla tak příjemná.

Místo mého odrazu jsem však opět spatřil toho vlka, a tak jsem se moc dlouho nezdržoval a vydal se co nejrychleji pryč.

Když jsem se vrátil zpět do tábora, Missi se o něčem bavila s rodiči. Přišel jsem k nim ale konverzace utichla. Bylo to divné. Mamka se ke mě hned přihnala a olízla mi tvář. Naklonil jsem hlavu na stranu abych dal najevo že nechápu co se děje.

,,Ahoj Jacku, kde jsi byl?" řekla mamka ustaraně.

,,Jen jsem se byl napít." hodil jsem hlavou. Bylo hrobové ticho a zvláštní atmosféra.

,,Dobře tak já si půjdu ještě před hlídkou odpočinout." pronesl jsem nakonec a rozešel jsem se ke kraji tábora.

Odpočíval jsem ve stínu a pozoroval tábor. Zajímalo by mě proč se mi dějou ty divné věci. Náhlé přívaly vedra, neustálé bolení zátylku a divné sny s ohněm, únava, slabost, nesoustředění... Proč? Nechápu to.

Chvilku jsem takhle přemýšlel a podřimoval a než jsem se nadál, Sissi a Ikar se vrátili z hlídky.

Šli jsme spolu s Missi po ztezce. Mě hlídka zlepšila náladu, ale Missi jan mlčela a šla z ní cítit nervozita a vztek, zvláštní kombinace. Nechtěl jsem začínat konverzaci a tak jsem čekal jestli si bude chtít povídat ona.

Po chvilce se jí nejspíš chtělo, protože mi nervózně a tentokrát i smutně řekla. ,,Jacku? Co se to s tebou děje?" povzdechl jsem si, jediná věc o které se mi nechtělo mluvit bylo tohle.

,,Jak to myslíš?" zeptal jsem se ačkoliv jsem to moc dobře věděl.

,,Nedělej ze mě blbou, ty víš jak to myslím. Ta změna nálad, únava, nepozornost a jestli si myslíš že neslyším když kníkneš bolestí tak jsi na omylu." tak sem se poděl ten vztek. Zněla fakt naštvaně a zoufale. Už jí nebudu lhát.

,,No Missi,  já nevím. Ty slabosti, bolest, pálení, to všechno. Nevím jak a co se to stalo ale je to tak.  Nechtěl jsem aby to někdo věděl protože každý vlk je někdy zraněný a taky se s tím musí vypořádat sám. Teď to víš jen ty a já a tak to taky zůstane, takže to nikomu neříkej." Snažil jsem se znít tvrdě ale stejně jsem ještě slabým hláskem dodal. ,,Prosím..."

,,Pleteš se, když je nějáký člen smečky zraněný, všichni udělají vše pro to aby mu pomohli. Ale dobrá, jak chceš, je to tvoje zdraví a já myslím že bys ho neměl ohrožovat jenom kvůli svému egu." řekla chladně.

Trochu mě to zarazilo, nevadilo, ale zarazilo. Asi o tom nějak dál nepřemýšlela, já ale jo.

Co když žije něco ve mě? Nemůže to být ta vraždící bestie co jsem v sobě při boji probudil? Je stále uvnitř mě? Co když už nechce čekat na probuzení a tak se pokouší probudit sama? Pokud neposlechnu tak mě umučí?

To byly tak hrozné myšlenky a mě došlo že jsem hrozně udýchaný a srdce mi bije jako splašené.

Missi na mě upírala nechápavý a starostlivý pohled. ,,Jsi vpořá-" ,,Nech mě být!" přerušil jsem jí svým ostrým a nepřátelským vrčením. Lekla se, uskočila a začala slabě vrčet. Nevypadala že chápe co se děje, a já to taky nechápal! Tohle jsem nebyl já!

Přestal jsem vrčet a uvolnil jsem se, Missi za chvilku taky. ,,Promiň sestřičko." zašeptal jsem potichu omluvným tónem a s velkým rozestupem jsem se rozešel dál.

Dokončili jsme v mlčení hlídku, lovci se vrátili, my se najedli a já vyrazil na svou noční hlídku. Všechno bez prohození jediného slova. Hlášení naštěstí podávala Missi.

Šel jsem a šel, tou noční krajinou. Noc miluju, upřímě jí mán radši než den a ačkoli je tak temná, vzbuzuje ve mě pocit bezpečí i když je na ní něco divokého a neskrotného. Tady na mě ta věc nemůže. Jsem v ní doma.

Mamka mi vyprávěla že jsme se často se setrami v noci vytráceli a když nás hledali nebyli jsme s našimi černými kožíšky skoro vidět. Možná proto jí mám tak rád. Dokonce jsme se narodili ve fázi úplňku. To se jen tak někomu nepoštěstí.

Na nic zvláštního jsem nenarazil a najednou už jsem vešel do tábora. Odebral jsem se do doupěte, kde spokojeně spala celá má rodina. Zajímalo by mě kdy půjdeme do hlídkařského doupěte.

Udělal jsem pár kroků a bolest se zdrojem u zátylku se mi rozlila do celého těla. Bylo to jako kdyby se mi láva míchala s krví. Ohromné a nepředstavitelné. Já si to ale představovat nemusím je to tu a žije to ve mě.

Zamotala se mi hlava, před očima jsem měl jen barevné fleky.

Najednou náraz,

A tma,

Pak už nic...