Ležela jsem natisknutá na strom s hlavou položenou na packách. Necítím se vůbec dobře, pořád to vidím před očima, ten její pohled, bezvládné tělíčko, krev a nakonec silný pach smrti.

Nevím co mám dělat... Nechci tu zůstat, ale nemám na výběr... Neměla bych se alespoň pokusit utéct? Možná mě zabije, ale třeba by to tak bylo lepší. V mém životě se nic pěkného neděje. Nemám nikoho pro koho bych tu měla zůstat. A třeba se mi to i povede a uteču. Využiju toho, že mi věří a až půjdu na lov, uteču, jenom doufám že mě třeba nesleduje, to by bylo špatné.

A co vůbec budu dělat jestli uteču? Budu žít sama. To ale nechci, jenže já opět nemám na výběr. Udělala jsem snad něco, že mě osud nemá rád? Možná že je to moje vina v jaké jsem situaci. Měla jsem našeho Alfu více respektovat, neměla jsem otravovat Betu, neměla jsem tak snadno odejít, třeba když jsem byla sama, stačilo by se na chvíli zastavit a mohla jsem někoho potkat, neměla jsem Palomu zdržovat, měla jsem s tím vlkem bojovat, měla jsem Palomu zastavit, všechno jsem udělala špatně. Možná že kdybych se dokonce neměla narodit, byla by možnost, že by moje pravá maminka přežila, stejně tak tatínek, všechno jsem zkazila... Jsem naprosto k ničemu...

Křečovitě jsem zavřela oči. Proč? Proč se tohle děje?

,,Jdi." Ozvalo se od alfy znamení k tomu abych vyrazila lovit.

No nic, nádech, výdech, prostě musím. Ztěžka jsem se zvedla a začala odcházet jako vždy. Nezvládnu to, nemám dost odvahy na to abych utekla. Zabije mě.

Šla jsem s pohledem zabodnutým do země, nehledala jsem pachy, jediné o co jsem se snažila bylo urovnat si v hlavě co udělám.

Mám? Nemám? Paloma to nezvládla, tak proč bych měla já? Jsem mohem slabší a nešikovnější. Nemám šanci.

Když mě zabije, nebude mi to vadit, ale já to prostě nedokážu, už jenom se odhodlat k tomu abych to zkusila. Prostě se s tím smířím, nebudu utíkat, nemá to smysl.

Vykašlu se na to, tyhle myšlenky mi v ničem nepomůžou, jdu lovit.

Chodila jsem a hledala pach, ale nic, vůbec nic. Musím hledat dál.

Prošla jsem snad celé okolí ale nic se mi chytit nepodařilo, kde jsou všechny pachy? Když už jsem na nějaký narazila třeba králičí, nechytila jsem je. Agh! Jak mám asi něco dělat když se ani nemůžu soustředit?! Pořád mám v hlavě jen Palomu!

Co teď... Už je téměř tma a já nic neulovila. Co Alfa? Bude si myslet že jsem utekla? Zabije mě? Mám se vrátit? Asi ano, ale nejdřív musím alespoň zkusit ještě něco ulovit.

Chtěla jsem vyrazit ale přerušila mě jedna věc. Vytí. Vytí Alfy. Volal mě zpět.

Radši jsem se vydala za ním. Vytí utichlo a já se pomalu se sklopenou hlavou blížila až k místu kde se zdržujeme.

,,Kde seš tak dlouho Beto?! A vůbec, kde máš kořist?!" Začal hned jak jsem byla u něj
,,Omlouvám se Alfo, nepodařilo se mi nic chytit..." Zašeptala jsem se strachem v hlase a zavřela křečovitě oči
,,Co prosím?!" Zavrčel nevěřícně.

Zděšeně jsem se přikrčila a čekala co udělá.

,,Jak se vůbec opovažuješ?! Pokoušíš se mě zabít?! Chceš abych zemřel hlady?! Odpověz!" Vyštěkl výhružně.

,,Omlouvám se, to bych nechtěla, necítila jsem téměř žádné pachy, jen několik zajíců ale selhala jsem." Zakňučela jsem
,,Opravdu?! To je vše co mi k tomu řekneš?!" Zavrčel načež jsem se skrčila ještě víc.

,,Mrzí mě to..." Kníkla jsem.
,,To je mi jedno! Seš jen hloupá Omega! Můžeš být ráda že se tě ujal někdo jako já, ne mi to takhle oplácet! Musím ti ukázat kde je tvé místo... Dostaneš trest..." Zavrčel si pro sebe potichu.

Trest?! Cože?! Co chce udělat?! Já... Já už to nezvládnu! V tu chvíli se mi vrátili do hlavy veškeré myšlenky ze chvíle než jsem vyrazila na lov. Takhle to nenechám... Nebudu nečinně přihlížet jak mě zabíjí... Neudělám znovu stejnou chybu... Musím utéct!

Zděšeně jsem se na něj podívala a viděla tak jeho ďábelský úšklebek. Šel z něj strach. Opravdový a upřímný děs co se mi zakrýval do kůže. O důvod víc utéct.

Když jsem se však pokusila pohnout, nešlo to. Byla jsem jako zkamenělá. Nemohla jsem uhnout před jeho pohledem, úplně mě zmrazil na místě. Co teď?! Pokud nemůžu ani utéct, znamená to že jsem opravdu tak slabá a zasloužím si pouze zemřít?!

,,Tohle tě bude ještě dlouho mrzet..." Zavrčel děsivě a zvednul prudce hlavu.

Ne! V tu chvíli se moje tělo pohnulo bez vlastní vůle naprosto samo, jako kdybych ho neovládala. Moje nohy se sami rozeběhly pryč a ozvalo se za mnou jen prázdné cvaknutí zubů. Co se to děje?!

Neměla jsem čas se tím zabývat, vydala jsem se pryč co nejrychleji to šlo a nehodlala zastavovat či se ohlížet. Musím mu utéct!

,,Vrať se!" Uslyšela jsem zlověstné vrčení a následně dusot tlap.

On mě dohoní! Určitě mě za tohle zabije!

Zrychlila jsem ještě víc a alespoň chvíli mu utíkala i přes pocit že mi úhoří tlapky. Ve srovnání se smrtí je tohle nic, musím to vydržet. Musím mu utéct a přežít. To je můj úkol, musím poznat svou smečku! Rodinu kterou budu milovat! Už nechci Alfu tyrana a celou zkaženou smečku, nechci vidět umírat své přátele! Prosím osude, smiluj se nade mnou a nech mě poznat lásku co jsem nikdy necítila! Prosím tě z celého svého srdce!

-----------
No, tak je tu tedy po opravdu dlooouhé době kapitola 🥳. Nevím jestli se mi za tu chvíli trochu nezměnil styl psaní, ale pokud jo, tak doufám že k lepšímu 💙