O dva měsíce později

,,Dělej Sam, jseš moc pomalá, s takovou tě nepustí na žádnou misi.'' Zakřičel na mě Steve, rozhodl se že si takhle brzo po ránu dáme pět koleček přes Central Park, abych měla nějakou ''kondici'', protože jsem byla hubenější než papír.

Klopýtala jsem za Bubákem asi o pět metrů za ním, vyšla jsem ze cviku, nemohla jsem pomalu ani dýchat, plíce mě pálily a nohy vypovídaly službu.

,,Nech...mě...vydechnout...vidím...už...nosorožce...boxovat...s banánem...'' Zahalekala jsem a kolenama padla na zem, která se pode mnou kroutila, vlnila a...proč pode mnou proplul Fury s králičími uši?

,,Tak se zvedej, pro dnešek už toho necháme.'' Řekl Steve, nabídl mi ruku a já ji vděčně přijala, jenže ne s úmyslem se zvednou, ale poslat pana Kápa za mnou na zem.

Když jsem se ho chytla, škubla jsem k sobě a on začal padat, jenže jsem si jaksi neuvědomila že bude padat na mě, takže jsem skončila ležet na zemi s asi tunovým chlapem na sobě, přitom jsem se bouchla docela silně do hlavy, z nějakého důvodu jsem viděla k sobě přicházet smrtku s růžovou kosou a Hello Kitty nálepkama.

,,Au, promiň, jsi v pohodě?'' Zeptal se mě starostlivě Steve a prohlížel si mě, jestli nejsem nijak moc zraněná, já mezitím zkoumala ty jeho oči, takovou modrou jsem ještě nikde neviděla, byla to čistě jen modrá nebo jsem tam snad viděla i šedou?

,,Páni, kdes sehnal takový oči? Na černém trhu?'' Řekla jsem omámeně a
Bubák se na mě zařazeně podíval, tyjo, on měl tak hezký oči, i jeho blond vlasy vypadaly celkem k světu, celá jsem se ošila když jsem ucítila motýlky co bourali do mého břicha jak náklaďák do auta.

,,Ehm, zřejmě genetikou? No já, ehm, promiň.'' Zablekotal, vstal a už opravdu jsem si od něj nechala pomoct.

,,Máš docela slabou výdrž, vždyť jsme ani neudělali půl kolečka a už se z tebe lije.''

,,Nesportovala jsem už dlouho, naposledy jsem takhle běžela jedině do práce, nech mě žít.''

Vydechla jsem a opřela se dlaněmi o stehna, byla jsem vyčerpaná a už chtěla jít do postele, jenže mi najednou zazvonil mobil, byl to Plankton.

,,Příjem?'' Řekla jsem když jsem mu to zvedla a zasalutovala, sice to nemohl vidět ale kdo ví? Ten tvor měl oko všude, připomínal mi Billa z Městečka záhad.

,,Acklesová, máte misi, přijeďte co nejdříve s panem Rogersem k Starkovi, a jestli se opozdíte, nechám Starka ať vás vystěhuje na střechu.''

Řekl mile jako vždy a zavěsil, já si jen povzdechla a otočila se na pana Bubáka.

,,Skvělé zprávy! Máme první společnou misi Kapitáne, takže pohněte, závisí na tom můj pokoj.'' Pobídla jsem ho a rozešla se chůzí alá babka na běžkách směrem k Toweru.

Jenže Steve, pln sil a energie, se rozeběhl a mě vzal za ruku sebou, při té rychlosti jsem zakopla sama o sebe, spadla a nechala se táhnout, přitom jsem se praštila o patník, o lampu, zavadila hlavou o roh paneláku, dokonce jsem smetla neviného pejska, který odletěl na koštěti, ale to se mi už asi jen zdálo když si vezmu jakou škodu mi Steve způsobil na mém mozku.

Celá od prachu a listí, kde ani nevím jak jsem nabrala, jsem přijela výtahem do obýváku, došourala se k pohovce a jak široká, tak dlouhá se na ni rozvalila, ze zad mi ještě trčely bodliny od ježka.

,,No ty vypadáš, vstávej jdem na tu misi, celou dobu se čekalo jen na vás dva.'' Vyhubovala mi Máša a škubla s mou nohou tak silně, až jsem spadla z pohovky, no mě snad všichni dneska jenom budou šikanovat ne?

,,Víš co? Seru na vás! Nikam nejdu! Nejdřív mě zmrzačil Steve a teď ty! Chci tady už jen ležet a v klidu umřít! A ANI TU ZMRZLINU JSEM NEDOSTALA NA KTEROU MĚ STEVE NALÁKAL VEN!'' Zavřeštěla jsem a začala se vztekat jako malé dítě, taky tomu asi i odpovídala má inteligence na bázi vlašského ořechu.

,,Nehudruj a pojď, cestou se tě pokusím nějak zkulturnit dobře? A po misi zajdeme za tou tvou kamarádkou na dobrotu ano?''

Řekla Nat klidně a podala mi ruku, já popotáhla. přijala její pomoc a nechala se zvednout, nepouštějíc ji jsme se spolu vydaly k letadlu.

,,Díky mami.'' Řekla jsem a utřela si nos, ona se zastavila, vytáhla kapesník a začala mě jím umývat obličej.

,,Prosimtě si celá špinavá, kde tě ten Steve tahal? Bože jestli nastydneš tak ho nakopu zpátky do toho jeho ledovce.''

Řekla Nat přísně a dál se o mě starala, sice jsme si dělaly srandu z toho našeho chování ''matka dcera'', ale někdy se tak fakt ke mě chovala, ikdyž jsem to byla já kdo byl o rok starší.

,,Co to vlastně máme za misi?'' Zeptala jsem se když jsme byli už v letadle a já už nevypadala jako Jožin z Bažin.

,,Klasika, magor si na sebe nalepil bombu a zavřel se na letišti s rukojmí, to budeme mít za chvíli hotové.'' Řekl Clint a dál si v klidu pilotoval svoje autíčko s křídly.

,,A Steve! Nehorázně se na tebe zlobím, víš co jsi způsobil naší malé holčičce? Jsi teda hrozný otec, tobě svěřit moje dítě.'' Bědovala Natasha a Steve na ni nechápavě koukal, taky jsem byla překvapená kde se tahle vtipná stránka u ní vzala.

,,Moment moment, proč je Steve její táta? Copak nejsem právě já vhodný adept na to být něčí taťka?'' Zeptal se Tony a udělal smutné psí oči, což spíš vypadalo jak zhulený křeček.

,,Tsss, s tebou by nechtěla mít Nat ani klacek Tony, jediný Clint je tady ten hodný bratr, viď Clintíku?'' Zavolala jsem na Clinta a on se na mě dojatě otočil.

,,Takže jsem z omylu pokročil na bratra? Yes! Miluju tě sestři!''

,,Já tebe taky ale dávej pozor na cestu jinak narazíš do toho ptáka!''

Křikla jsem na něj a Clint začal dávat konečně pozor na cestu a vyhl se nebohému ptáčkovi co si jen tak letěl kolem, jeho život byl aspoň ušetřen.

,,Hmm, hodilo by se tuto misi řádně pojmenovat...co takhle Smrtonosný ježek?'' Navrhla jsem a všichni, neboli Nat, Steve a Tony se na mě nechápavě podívali, Thor s Brucem byli doma jelikož naši Zlatovlásku skolila rýmička, Bruce se rozhodl zjistit jak se to mohlo stát protože Bořivoj se celou dobu chvástal že je na smrtelnické nemoce imunní, no tak to pěkně kecal chlapec.

,,Proč Smrtonosný ježek?'' Chtěl vědět sir Tonyslav.

,,Inu soudruhu, když mě Steve tak neokázale táhl ta sebou cestou domů jako pytel brambor, narazili jsme na ježka, na kterého jsem se zády nabodla abych to neschytala do obličeje, sice jsem si málem vykloubila rameno, ale zachránila jsem si tím svůj nádherný obličejík.''

Řekla jsem a hrdě jsem ukázala palcem na svůj nedotčený poklad, když už jsem vypadala jako kus trusu, tak ať vypadám aspoň jako pořádný sexy trus.

,,Dost vtipkování, jsme tady.'' Oznámil Steve a my přistáli před letištěm, kde už stálo asi pět policejních aut a dvě dodávky plus jedna dodávka od novin.

Když jsme ale vystupovali, najednou se mi zatočila hlava a podlomily se mi kolena, naštěstí mě Tony stihl zachytit včas než jsem se stihla ztrapnit před televizí.

,,Hele, jsi v pohodě?'' Zeptal se mě ustaraně a já se kostrbatě narovnala, hlava mi třeštila, jako by mi tam dupalo sto slonů najednou.

,,Jo, tak trochu, neboj já to zvládnu.''

,,Prima, protože jdeš s Clintem za tím chlapem dovnitř.'' Řekl mi, postrčil mě dopředu a já třemi kroky byla vedle Clinta který se domlouval s policií na tom, jak to bude probíhat.

,,Vejdete tam a pokusíte se toho cvoka uklidnit, ten luk bych tu radši nechala, mohl by si myslet že jde o útok, kdyby se něco pokazilo, zmáčkněte tohle a okamžitě tam vejdeme, dobře?''

Říkala policajtka co to očividně měla celé na starosti, s Clintem jsme současně přikývli a vydali se na letiště.

,,V budově je asi přes sto rukojmí, pokus se to nepokazit ano? Máš na starost jejich život, takže na to mysli.''

Řekl mi krutou pravdu Clint a mě polil pot, nenáviděla jsem tenhle pocit beznaděje, srdce mi málem puklo úzkostí a hlava mi málem praskla těmi temnými myšlenkami, kterými jsem byla obklopena, a ten idiot vedle mi vůbec nepomáhal.

,,Připomeneš mi proč jdu vlastně s tebou já?'' Zeptala jsem se ho a očkem začala prohledávat okolí, když jsme vstoupili do budovy.

,,Je to jednoduché, vypadáš normálně. Kdyby se mnou šel Steve musel by odložit svůj štít, což je jeho nejlepší zbraň na dálku i na blízko, jasně mohl by použít pistol ale tu on moc nepoužívá a skoro nikdy ji nenosí sebou.

Tonyho problém je zas oblek, kdyby se něco stalo a on by ho musel použít, mohlo by se stát že zrání někoho z rukojmí svými repulsory, a Natasha...by toho chlapa spíš vyděsila než uklidnila.''

Vysvětlil mi jednoduše a já chápavě přikývla, došli jsme do oblasti kde byli drženi rukojmí, všichni se k sobě choulili po skupinkách a buď ti silnější chránili děti nebo ty slabší, bylo sice hezké vidět jak se lidi dokáží při takovém tlaku sjednotit, ale co nebylo hezké, byl ten chlap s bombou na sobě co držel v ruce spoušť.

,,Pane, prosím zrušte tu bombu, nepřišli jsme vám ublížit, chceme pomoct.'' Začal na něj Clint mluvit sice přísně, ale měl tam jemný a uklidňující tón.

Ten muž, mohlo mu být přes čtyřicet, se klepal, vyjukaně se díval na Clinta, na mě a všude kolem, potil se a zrychleně dýchal, nebyl vůbec v dobrém rozpoložení.

,,Zavři hubu! Zůstaňte tam kde jste nebo to tady všichni schytaj, jasný!?'' Křičel a jeho hlas se nervozitou klepal, nepřišel mi jako zlý člověk, spíš mi přišel že se do té situace dostal nechtěně, rozhodla jsem se zakročit.

,,Pane? Dobrý den, já jsem Sam, mohu se zeptat proč to děláte? Něco...se ve vašem životě stalo že?'' Zeptala jsem se, muž vykulil oči, trhaně se nadechl a víc prohmátl spouštěč v ruce aby mu nevyklouzl.

,,Co tímhle sledujete? Co na mě zkoušíte?! Já...já to tu odpálím, slyšíte?! ODPÁLÍM!''

Křičel hystericky a já zůstala stát na místě, Clint mi sáhl na ruku ale já ho pohledem ujistila že je to v pořádku, tak mě pustil.

,,Prosím uklidněte se, ano? Přišla jsem si s vámi jen popovídat, takže, jak se jmenujete?'' Pobídla jsem ho a udělala k němu jeden malý krok.

,,B..Brody...jmenuju se Brody.'' Vykoktal a nepřestával se třást, byl nervózní, kdybych udělala jeden špatný pohyb, vyděsí se a vážně se odpálí, musela jsem na něj pomalu, jako s vyděšeným zvířetem.

,,Dobře, ahoj Brody, jak jsem říkala já jsem Sam, moc ráda tě poznávám. Teď, mohl by jsi mi prosím vysvětlit co se stalo? Proč toto děláš?''

Neměl daleko k tomu se rozbrečet, bylo mi ho líto, v očích měl strach, zmatení a bolest, nějak takhle jsem se cítila když jsem začínala žít bez rodiny.

,,Moje...moje žena před třemi měsíci zemřela, zůstal jsem sám na dvě děti, my...máme dluhy, chtějí nás vystěhovat z domu a přišel jsem o práci...já...bojím se, zůstal jsem na všechno sám a já to prostě nezvládnu!''

Klesl poraženě na kolena a začal brečet, vzlyky se mu otřásalo celé tělo, byl prostě na dně, pomalými kroky jsem došla až k němu, Clint mě ostražitě sledoval jak si k němu klekám a pokládám na jeho rameno ruku jako náznak útěchy.

,,Věř mi Brody, procházela jsem si podobným obdobím, obdobím kdy jsi přišel o všechno, ale Brody, kdybys udělal to co jsi udělat chtěl, nechal bys tu na světě zase svoje děti co ti po ženě zbyly, opravdu bys je tu nechal samotné? Bez rodiče který by jim byl oporou?''

Brody popotáhl a pohlédl na mě, byla jsem jeho jediná záchrana, jediný bod kterého se držel aby se psychicky víc nezhroutil, a hodlala jsem jím být až do konce.

,,Ne...ne to bych nemohl udělat, jsou moje všechno, moje malé holčičky.'' řekl a odložil spouštěč, vytáhl z bundy medailonek a rozevřel ho, vykoukla na mě žena s krátkými vlasy, která objímala dvě stejně vypadající holčičky.

,,Tohle jsou tvoje rodina Brody, neudělej stejnou chybu jako jsem udělala před lety já, dobře?''

Zeptala jsem se Brodyho a on přikývl, usmála jsem se a otočila se na Clinta. ,,Dostaň ty lidi pryč.'' Nařídila jsem mu, on přikývl a učinil tak, já mezitím sundala Brodymu tu bombu a zneškodnila ji, pak ho nechala aby mě objal a následně ho vyprovodila ven k policii, která ho zatkla.

,,Děkuju ti.'' Poděkoval mi a já nad tím mávla rukou.

,,To nic nebylo, a kdybys potřeboval právníka, brnkni mi, jsem vystudovaná právnička.'' Nabídla jsem mu, naposled se rozloučili a já sledovala jak odjíždí.

,,No to by bylo, podle Clinta sis vedla víc než výborně, jsme na tebe hrdí.'' Pochválil mě Bubák a já se nervózně zaksichtila.

,,Hele to fakt nic nebylo, bylo to celkem jednodu...chý...'' Zasekla jsem se v pohybu, jediným mým středobodem na který jsem se mohla soustředit, byl pár stejně zelených očí jako byly ty mé, na ten obličej, který se za ty roky sice změnil, ale já bych ho poznala všude, i kdybych měla být slepá a místo očí špejle.

,,Jen...sen...?'' Oči se mi zavíraly, před sebou jsem začala vidět černé šmouhy a cítila tvrdý náraz na zem, to jak na mě Steve mluví a jak křičí na ostatní aby mi pomohli jsem už nevnímala.

Pro mě to byla jako chvilka, pamatovala jsem si že jsem stála před letištěm se Stevem, ale když jsem se probrala, ležela jsem u Tonyho doma na gauči, kde kolem seděl Tony, Nat, Steve, Bruce a sledovali mě, úchyláci.

,,Hele, jako vím že jsem docela dobrý exemplář, ale nemusíte na mě čumět jak na Marii Terezii.''

Řekla jsem docela potichu a začala se zvedat do sedu, jenže Natasha mě jednoduše zatlačila zpátky, tak jsem zase žuchla sebou na polštář a nechala se pokárat Natiným zlým pohledem.

,,Lež, a ani se nehni, bože víš jaký jsme o tebe měli strach ty blbko? Kdybychom věděli že máš lehký otřes mozku, vůbec bychom tě nepustili na tu misi.''

Vytkla mi Nat a já na ni překvapeně hleděla, otřes mozku? Možná to bylo z toho rána kdy jsem spadla na zem.

,,A co...ti civilisti? Jsou všichni v pořádku?''

,,Nikdo naštěstí nebyl zraněný, kromě tvé maličkosti samozřejmě, bože, musíš mít kolem sebe pořád tolik pozornosti?'' Řekl Tony a zakroutil nevěřícně hlavou.

,,Co na to říct? Jsem celebrita, kde je Clint?'' Zeptala se a začala se kolem rozhlížet, jenže to bolelo tak moc, že jsem toho radši nechala.

,,Byl z tebe tak posraný strachy, že si šel dát uklidňující spánek, až tak jsi nás vyvedla z míry.''

Vytkl mi tentokrát Steve a já se na něj zamračila, jasný, dejte mi za vinu že mě nenapadlo že když se někdo praští do hlavy tak hned dostane z toho otřes mozku, díky moc bando.

,,Hlava je sice jakž takž v pořádku, ale radil bych ti další dva dny ležet, pro tvoje dobro, ano?''

Řekl mi Bruce a já přikývla a nechala se přikrýt dekou, do které jsem se pořádně zababulala.

,,Chceš čaj?'' Zeptala se mě Nat a já zakývala hlavou do stran.

,,Ani ne, jen chci být teď sama.'' Poprosila jsem a všichni chápavě odešli, počkala jsem až jsem byla úplně sama a pak vzala do ruky mobil, klikla na kontakty a najela si na číslo, které jsem dlouhou dobu nepoužila.

Bála jsem se mu zavolat, jak by taky ne, nemluvila jsem s ním přes sedmnáct let, chtěl se mnou vůbec mluvit? Zlobil se stále na mě?

Na tom nezáleželo, potřebovala jsem ho slyšet, vědět zda je v pohodě a...prostě už jsem se musela pochlapit.

Klikla jsem na to číslo a nechala ho chvíli vyzvánět, už jsem se lekla že si změnil číslo, ale ne, když jsem na druhé straně uslyšela jeho hlas, ulevilo se mi.

,,Halo? Kdo je tam?'' Zeptal se a já zadržela nevědomky dech, musela jsem se uklidnit, jinak by mi to típl a já už bych nenašla odvahu mu zavolat znovu.

,,Ahoj bratře, chyběla jsem ti?''