Povídka do soutěže od Elena_426.
***

,,Nad čím přemýšlíš?"zeptal se mě tiše dívčí hlas. Patřil mojí nejlepší kamarádce, spolužačce a vlastně téměř všemu na co si vzpomenete v jedné osobě. Ona je jedinečná ale jednou věcí pro mě nikdy nebude, mou láskou.

Tohle místo už si přivlastnil člověk, který o to zprvu neměl vůbec žádný zájem. Neviděl ve mě totiž nic jiného než malé dítě, které se snaží získat si něčí pozornost i za cenu veřejného posměchu. Stále mám v mysli náš první společný rozhovor když mu semnou poprvé došla trpělivost.

,,To nemáš žádnou sebeúctu?"zeptal se temný hlas podpořený temnotou jeho očí, i hořká čokoláda proti nim byla příliš světlá.

,,Co má moje sebeúcta společného s tím,že jsem se zamiloval?"zeptal jsem se naoplátku což tě jen ještě více pobouřilo.
Na tebe nic nefungovalo, žádný způsob dvoření či dobívání se ti nezdál dostatečný, i když jsem ti nadbíhal kde jsem mohl.

,,Nech už toho, "zavrčel a udělal neurčité gesto mezi námi.,,Tohle nemá s láskou nic společného. Jen chceš to co nikdy mít nebudeš."

Pár vteřin jsem na tebe zíral neschopen slova ale tobě to jako odpověď očividně stačilo, protože si mi víc času nedopřál a prostě odešel.
Vím,že jsem měl něco říct ale já prvně potřeboval aby mě po tvých slovech přestalo bolet srdce.

,,Nad tím jestli dnes bude pršet,"odpověděl jsem na její otázku největší lží jakou šlo a ona to věděla stejně jako já. Jen počasí asi stálo na mé straně protože v dálce zahřmělo.

Možná jsem to měl tehdy skutečně vzdát, jen se k tobě také otočit zády a jít si najít někoho kdo by stál o to co nabízím. Jenže takhle to funguje pouze v televizi, tam lze zapomenout na vše co k člověku cítíte jako lusknutím prstů a jít si hledat někoho jiného.

Já ale dokázal jen ještě přidat. Psát ti delší básničky, posílat ti častěji květiny a v každý vhodný okamžik tě někam zvát. Ne tedy, že by něco z toho změnilo tvé rozhodnutí. Nikdy jsi nesouhlasil s tím to alespoň zkusit.

Vlastně jediným zlomem našeho společného vztahu byl zlozvyk který jsem si díky tobě vypěstoval.

Stál jsem na prázdném chodníku nedaleko naší školy a se zakloněnou hlavou sledoval oblohu. Byla tak temná až by se dalo dohadovat jestli je stále ještě odpoledne nebo už večer. Mraky protnul blesk za okamžik následovaný hromem.

Bouřka na kterou jsem celý den čekal byla tady a já se nemohl dočkat prvních kapek.

Vím, možná je to zvláštní ale kdyby jste chtěli od kohokoliv aby mě popsal první co by mu přišlo na mysl je můj nesmazatelný úsměv a neotřesitelný optimismus. Dle všeobecného názoru se mě nic nedotkne a veškeré problémy po mě sklouznou jako voda po skle.

Kéž by tomu tak bylo, protože v takovém případě bych tu nestál.
Nestál bych rozervaný na tisíce malých košíčků uprostřed ulice a nečekal na první kapky abych se mohl přestat kontrolovat.

Nechci nikomu dovolit vidět tu proklatou slanou vodu opouštět hradby mých řas a tak čekám na déšť. Vždy na něj čekám, protože on smyje všechny důkazy.

Jako na zavolanou dopadla první kapička vody na mou tvář.
Ramena se mi pouze nepatrně otřásla než první slza sklouzla po mém srdci a rozpyla se v kaluži nekonečné černě.

Po chvíli pršelo jako z konve.
Zrovna jsem byl uprostřed svého duševního pitvání když jsem ucítil přítomnost té poslední osoby co bych tu teď potřeboval.

,,Co to tu vyvádíš?"zeptal se mě víc šokovaně než naštvaně.

Natočil jsem hlavu jeho směrem bez ohledu na od pláče zarudlé oči a věnoval mu svůj ikonický bezstarostný úsměv.
,, Nechtěl by sis semnou zatančit?"zeptal jsem se spíše z provokace než, že bych vážně věřil že by s mou nabídkou souhlasil.

,, Jsi blázen,"konstatoval jsi a tvůj pohled mluvil snad výřečněji než ty.,, Navíc nevěřím,že jsi střízlivý."

Zasmál jsem se tvým slovům tak upřímně jak dlouho ne a bez ohledu na důsledky svého činu ti obmotal ruku kolem pasu.
,,A kdyby ano, co na tom záleží?"zeptal jsem se sladce.

Pokrčil jsi rameny a odevzdaně, možná s lehce útrpným výrazem jsi mi dovolil pohupovat s tebou v rytmu hudby, kterou jsem nejspíš slyšel jen a pouze já.

Ovšem ta grimasa ti vydržela pouze několik okamžiků než ti začali cukat koutky. Tvoje pobavení se vystupňovalo natolik,že ses začal i maličko smát když jsem tě zleka přiměl podtočit mě pod paží.
Oba jsme byly mokří jako právě vyprané prádlo, nemluvě o tom kolik vody by z nás byly schopní vyždímat.

,,Už ses s někým líbal v dešti?"zeptal jsem se tě zdánlivě nesouvisle ale než jsi měl šanci jakkoliv zareagovat už byly mé rty na těch tvých.

Bohové, to bylo dobré... Pocit který z toho pramenil pronikl do každé skuliny mého bytí a pozvedal mě blíž k ráji.
Nejlepší na tom ale byl fakt,že jsi spolupracoval. Sice až poté co ses vzpamatoval ze šoku ale i tak se to počítá.

,,Miluju déšť,"ozval se tvůj hlas někde za mnou a já nedokázal zabránit zamilovanému úsměvu co se mi usadil na rtech. Co na tom záleží jak těžké to zpočátku bylo, teď jsme přesně tam kde bychom měli být.

,,Já taky."zašeptal jsem a otočil hlavu abych viděl jak nenápadně přikývl. Nikdy mi nedovolil mu říct jak moc ho miluji ale toto je téměř totéž, a to mu očividně stačí.

Někdo říká,že miluje déšť i když se před ním schovává pod deštník, jiní ho milují proto,že v tu chvíli nebrečí sami a já...

Já jsem blázen, ale hrdý blázen co miluje tanec v dešti, a nejenom to.