Temná malá místnost bez oken a nebo jakéhokoliv zdroje světla.
Vladla tu tma.

V rohu místnosti, naproti zdi ve které by se měli nacházet dveře, seděla lidská bytost. Ještě před časem to byla krásná dívky plná života, která se nepřestávala nikdy usmívat. 
Když někam přišla donesla sebou svěží elán a novou naději, pokud ji někdo potřeboval.
Byla tam vždy pro všechny, laskavá a ochotná jakkoliv pomoci.

Bylo to už dávno kdy ji někdo řekl jinak než Vílo a možná to je už jen ona kdo ví jaké je její skutečné jméno.
Teď už to ovšem nebyla ta samá víla.

Kaštanové po boky dlouhé vlasy ztratili svůj lesk, pleť zlatavá od sluníčka v temnotě bledla a něžné rty ztratili svůj úsměv.  Tyrkysové oči ztratili většinu své jiskry a mladé tělo svůj elán.

Krásné, pro ní tak typické, jednoduché jemné zelené šaty  teď nebyli víc než kus hadru zakrývající jen ty nejnutnější části těla.
Nedávali však ani desetinu tepla, která byla potřeba v téhle chladné místnosti a už vůbec nemohli vyhnat chlad z její duše.

Byly doby kdy Víla věřila, že jsou lidé v jejím okolí její přátelé. Věřila, že vše dobré co kdy udělala ji oplatí.

Och, jak hořce se mílila.

Všichni ji zradili.
Nikdo se jí nezastal když si pro ní přišly.

Nikdo se je nesnažil zastavit.
Ani její nejbližší se nepostavili na její obranu.

Ona tam byla pro každého ale když potřebovala pomoct, kdo tu byl pro ní?

Jednoduchá odpověď, nikdo.
Za svou hloupou chybu bude tvrdě platit až do konce svých dní, takže zítra bude tento dluh splacen.

O jedné věci přesto nepochybovala, přijdou se tam podívat úplně všichni.
Každý komu kdy pomohla se přijde podívat jak skončí její existence.

~  ~  ~  ~  ~  ~  ~  ~  ~  ~  ~   ~   ~

Byla mi zima a před očima mi běžel celí můj život.  Zítra to skončí a já zaplatím za všechny své chyby.

Přitáhla jsem si kolena ještě blíže k hrudi a zkusila se přestat třást.  Mimovolně mi pohled padl na rodinné tetování, na dlaň nejstaršího potomku rodu se vytetuje symbol naší moci.  Proto i mou ruku od zápěstí až po konečky prstů zdobí tetování stromu života a tam kde by se jinak nacházela čistá kůže jsou hvězdy.
Prudce jsem sevřela ruku v pěst a snažila se zahnat slzy. 

Tak moc bych si přála, alespoň jednou naposledy, vidět hvězdy. Tu poklidnou krásu věků. Naposledy vyhledat svou hvězdu. I když vím, že mi to nebude dovoleno.

Jedinou jistotou co mi v životě zbyla je to, že hvězdy vyjdou i poté co se na ně už nikdy nebudu moc podívat.

Z náhlého popudu jsem praštila sevřenou pěsti do zdi a použila všechnu sílu co mi ještě zůstala.
Jen proto abych se zbavila neodbytného pocitu bezmoci co mi začal svírat srdce a hrozilo, že mě zadusí.

Z odřených kloubů mi mezi prsty stékala krev až do dlaně.  Věděla jsem co to znamená.  Zavřela jsem oči a vybavila si dvě nejdůležitější tváře.

Tyhle dvě dámi mě inspirovali celý můj život i když znám jejich tváře jen s fotek a příběhy z vyprávění. 
Možná jsou mrtvé ale jsou to jediné mé blízké osoby, jsme jedna krev.  Ty tváře patřili mé matce a babičce. Každá byla jiná ale zároveň byli stejné.

,, Neplakej, zlatíčko. Pořád ti zbývá ještě trochu času. " dva něžné hlasy mi říkali totéž. Konejšili moje pocuchané nervy a dodávali mi vnitřní klid.

Otevřela jsem oči ale v temnotě místnosti jsem  nic neviděla. Zrovna teď jsem potřebovala vidět, chtěla bych ujištění, že jsem se z toho už úplně nepomátla.

Zhluboka jsem se nadechla abych se připravila i na nejhorší a luskla jsem prsty.

Několikrát to zajiskřilo než mi z ukazováčku vyskočil ohnivý lev sotva deset centimetrů velký, usadil se přede mě a osvětloval celou místnost.
Místnost, o které bych ještě před chvílí bez zaváhání tvrdila že je prázdná, teď obývali dvě slečny skoro stejně staré jako já. 
Seděli hned naproti mě a já z nich nemohla spustit oči.

Ta v právo měla temně hnědé vlasy skoro do černá, tyrkysové oči a stejné rysi tváře. Oblečená do šatů stejné barvy jako noční obloha. Hned jsem věděla o koho se jedná.   Lyra, moje babička.

Ta druhá měla stejné oči i rysi ale její vlasy byli víc rudé než hnědé. Její šaty měli barvu ohně, která se k ní dokonalé hodila. Ani tady jsem neměla pochyb. Byla to Mira, moje  matka.

,, Co tady děláte? "zeptala jsem se zmateně.

,, Přišli jsme tě podpořit. Víme jak se cítíš i mi tu kdysi takhle seděli. I za námi přišli dvě nejsilnější ženy rodu co byli před námi." odpověděla mi Lyra, nemůžu přece holce v mém věku říkat babi.

,, Jsme tu abychom ti ulehčili čekání. Co pro tebe můžeme udělat?" připojila se k ní máma. Byla pořád stejná, přesně takhle jsem si ji matně pamatovala. Vlídná a starostlivá.

,, Vyprávějte mi svůj příběh ať, mi ten čas rychle uteče." řekla jsem s úsměvem i když jsem věděla, že po nich možná chci příliš.

,, Dobře, tak já začnu. Měla jsem přece jenom nejvíc času si na svůj osud zvyknout. Pohodlně se usaďte a pozorně poslouchejte, protože tenhle příběh už znovu vyprávět nebudu." Zhluboka se nadechla, odkašlala si a s úsměvem nasadila vypravečský tón.
,, Náš příběh začal v době kdy mi umřel můj milovaný manžel. Byla jsem na dně, přišla jsem o svou spřízněnou duši a jediné co mi zbylo byla má malá holčička.
Švagr mi tehdy byl velkou oporou a to nezapadalo mé těhotné sestře do plánů.  Záviděla mi tu pozornost, kvůli které otěhotněla.
Udělala před zákonodárci scénu a nářknula mě, že jsem se jí pokusila zabít. 

Tvrdila, že jsem po smrti manžela žalem zešílela. Všichni ji uvěřili. Nikoho nezajímalo, že mám malou dceru. 
Přijeli do mého dobu, spoutaly mě jako dobytek a dotáhli do téhle místnosti. Tři dny jsem tu potmě ležela sama bez jídla a vody než mě má sestra navštívila.

Vysmála se mi do tváře ale na tom nezáleželo. Na kolenou jsem ji prosila ať se postará o mojí holčičku. Slíbila jsem ji všechno jen aby mojí malou nedali do dětského domova.
Vše proto aby nebyla sirotek ulice.  Ani nedokážu slovy vyjádřit úlevu co jsem cítila když souhlasila.  V ten moment jsem se smířila se svým osudem.

Teprve poslední noc před tím to na mě dolehlo a tehdy se mi zjevila moje matka s babičkou a celou dobu, až do chvíle kdy si pro mě přišli stráže, si se mnou povídali i o úplných pitomostech. 
Dali mi sílu tomu čelit.
Když jsem vyšla na nádvoří bylo všude plno lidí, poznávala jsem mnohé tváře. 

Držela jsem hlavu hrdě vztyčenou jak se na patronku sluší, odmítla jsem všechny jejich způsoby.
Chtěla jsem odejít po svým, nechala jsem si proříznout srdce.
Vykrvácela jsem s pohledem upřeným do očí svého kata.
Na smutek v těch oříškových očích nikdy nezapomenu. "  dokončila své vyprávění. Její pohled byl vzdálený a úsměv nepřítomný s náznakem nostalgie.

,, A co se s ním stalo?" zeptala jsem se zvědavě.

,, Když mě pod rouškou noci pohřbil na vílí louce a vyplakal  se z emocí, vrátil se ke své práci. Pořád žije a má se docela dobře." řekla už přítomněji.

,, Jaký je tvůj příběh mami? " šla jsem dál, protože jsem nechtěla Lyru trápit. Bylo vidět jak je to pro ní choulostivé.

,, Můj příběh je jiný a přesto nápadně podobný. " smutně se usmála a očima vyhledala jediný zdroj světla v místnosti.
,, Zlomovým momentem v mém vyprávění je den kdy jsi se narodila.

Já i tvůj otec jsme nikdy nebyli šťastnější než ve chvíli kdy jsi přišla na svět. Za kmotru jsem ti vybrala svou nejlepší kamarádku a týden jsme oslavovali. 

Byla jsem tak zaslepená, že jsem neviděla ty její pohledy vždy když byla moje rodina pohromadě. To se stalo mou osudovou chybou, protože bych si jinak snad všimla okamžiku kdy se v jejím srdci usadila závist. Nevím jestli by to něco změnilo ale cítila bych se líp s vědomím, že jsem se to pokusila napravit.

Byla to ona kdo na mě poštval zákonodárce ale zároveň to byla ona kdo  nejvíc protestoval proti rozsudku. 
Jen co mě odvedli už tu byla, prosila o odpuštění ale mě to bylo jedno.

Cítila jsem se zrazená, opuštěná a už nikdy jsem ji nechtěla vidět.
Má zášť se mě držela pět dní v téhle místnosti.
Šestý přišel můj manžel s tím nejodpornějším úšklebkem na tváři. Posmíval se, nadával, vyčítal mi i tu nejmenší chybičku a nakonec mi vmetl do tváře tu krutou pravdu. Celou dobu mu šlo jen o můj vzhled a moc, na mě samotné mu nezáleželo. " Zhluboka se nadechla a setřela si jednu zbloudilou slzu z tváře. ,, Odpřísáhl, že se tě zbaví jakmile bude moct.
  Protože by jsi pro něj byla přítěž, stačilo mu postavení jako vdovce po patronce, k čemu ještě její dítě. 
V tu chvíli by se ve mě nikdo krve nedořezal.
Měla jsem neskutečný strach co s tebou bude. On dávno odešel ale já nebyla schopná přestat plakat. Až do té osudné noci.
Přišla ke mě moje máma s babičkou a až do příchodu stráží mě utěšovali. Snažili se mě přivést na jiné myšlenky a ujišťovali, že vše nakonec dobře dopadne.

Vlili mi do žil novou naději, že se nad mou hvězdičkou někdo smiluje.
Šla jsem s hlavou vztyčenou  a v moři známích tváří hledala jedinou dobrou duši, která by se ujala mého pokladu. 
Už jsem přestala doufat, když jsem to uviděla.
Úplně vzádu pod stromem stála moje bývalá nejlepší kamarádka, v náručí chovala tebe a pohledem zabijela budoucího vdovce.  
Když jsem zakončila svojí cesta vyhledala moje oči. V jejím pohledu byla prosba o odpuštění a příslib, že se hrdě  ujme své zodpovědnosti a bude skvělá kmotra.

I když to byla z větší části její chyba nemohla jsem se na ní zlobit. Věnovala jsem ji svůj nejlaskavější úsměv a pohledem ji ujišťovala, že jí odpouštím.
Byla jsem hrdá a jsem na to, že jsem měla příležitost jí poznat.
Zvolila jsem si svůj způsob smrti a poslední co jsem viděla ale i poslední co jsem si ze života chtěla pamatovat byla vděčnost v jejich očích, úsměv na jejích rtech a tvůj dětský smích. To nechci nikdy zapomenout. "  odmlčela se a po tváři ji začali stékat slzy.  Bylo na ní jasně vidět, že skončila a víc už mi nepoví.

,, Děkuju, vám oběma za to, že jste se se mnou podělili o své příběhy."  Bylo to chabé vyjádření mé vděčnosti ale já nemohla najít lepší slova.

Hlavou mi běželi šťastné vzpomínky na mou kmotru i smutné z toho jak před rokem zemřela. 
Teď už jsem byla poslední přímí žijící zástupce našeho rodu a tím pádem zemře se mnou.
Začali mi po tváři téct slzy a já se jim už nedokázala podívat do očí.

,, Mrzí mě to. Stanu se zhoubou našeho rodu. Měla jsem brát vážněji ty řeči o našem rodinném prokletí a pořídit si nástupce. Je mi to hrozně líto. " vzliky způsobovali, že mi skoro nebylo rozumnět ale doufala jsem, že pochopí co tím chci říct.

,, Ale hvězdičko, nedávej si to za vinu. Neměla jsi žádnou učitelku, která by tě zasvětila do všech tajemství našeho rodu. Přesto bych tě chtěla požádat, máme ještě trochu času vyprávěj nám i ty svůj příběh. " snažila se mě matka trochu uklidnit a odvést mé myšlenky jinam.

Jen jsem přikývla na souhlas, ještě jsem nevěřila svému hlasů natolik abych odpověděla.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla než jsem si setřela přebytečnou vodu z tváří. Natáhla jsem dlaň a na té mi vykvetla modrá růže.
,, Mé vyprávění je proti těm vašim laciné a neobsahuje  žádné vznešené úmysly. Už na škole jsem byla velmi oblíbená, obzvláště u chlapců a i učení se mi dařilo.
Jedná dívka se tam ale od většiny odlišovala. Ve všem co jsem dělala hledala chybu, všechny chlapce se snažila získat pro sebe a  den kdy mě prohlásili za patronku, byl ta takzvaná poslední kapka. 
Vyzvala mě na souboj a já odmítla. Nemohla jsem... " odmlčela jsem se a na okamžik zavřela oči.
Viděla jsem ji, jako kdyby teď stala tady.  Černé vlasy svázané do drdolu, oči barvy hořké čokolády jí pobaveně jiskří a rudé rty zdobí škodolibý úsměv. 
,, Nemohla jsem, protože jsem se bála. Nechtěla jsem ji ublížit. Celé ty roky na mě házela špínu a hledala i tu nejmenší chybičku ale já jsem si nedokázala představit jak jí ublížím. Vím, že ona by neváhala a klidně mě i zabila ale já... " vzlikla jsem.

Nedokážu jim to přiznat.
Nechci aby mě nenáviděli, v tom případě bych si nezvládla udržet rodinnou hrdost.
Jenže já jim to dlužím.
Sklopila jsem hlavu a špitla.
,, Zamilovala jsem se do ní a nikdy se mi to nepovedlo změnit." tónem hlasu jsem se jim omlouvala za svou chybu.

,, Nevím kdo na mě poštval zákonodárce. V první chvíli jsem si myslela, že to byla ona jako pomstu za odmítnutí souboje ale jeden pohled do těch upřímnýcho oči mě přesvědčil o opaku.  Ten šok a znepokojení nebyl hraný.  Celé ty dny tu přemýšlím kdo za to může ale na nic jsem nepřišla. Ani nikdo nepřišel za mnou. " řekla jsem a sebrala odvahu podívat se jim do očí.
Hleděli na mě s lítostí a pochopením.

,, Zbytečně se netrap holčičko, nedlouho po tom co jsem se dala do hromady s tvým otcem se mi tvoje kmotra vyznala ze svých citů, jenže já už tě čekala. Musela jsem ji sklamat, že nebudeme víc než kamarádky.  Ale kdybych neotěhotněla byly bychom spolu.

V momentě kdy jsi se stala patronkou tě příroda přijala za vlastní  a i když se zamiluješ do dívky náš rod může pokračovat.
Jsi s přírodou za jedno a ona tě odmění jedním přáním.  Je mi líto, že ti to neměl nikdo příležitost říct " prozradila mi máma se slzami v očích.
Zvedla jsem hlavu a hrdě se ji zahleděla do očí.

,, To je v pořádku, " odmlčela jsem se když jsem za dveřmi zaslechla kroky a řinčení klíčů. ,, Děkuju vám oběma za dnešní večer. Kdybych mohla objemu vás ale takhle můžu říct jen, mám vás moc ráda. Bylo mi ctí smět vás poznat." usmála jsem se, šetřela si slzy a postavila jsem se na nohy.

Obě mi úsměv oplatili a já se postavila ke dveřím. Oheň zhasnul a já si přitiskla modrou růží k hrudi. 
Dvě šeredné gorili rozrazili dveře a na mě začali dopadat první sluneční paprsky. Svítá, už začal můj poslední den.

Chtěli mě vytáhnout jako zvíře ale já se jim vytrhla. Šla jsem s hlavou hrdě vztyčenou mrazivými chodbami a sešla stovku schodů než jsem se dostala na nádvoří.

Paprsky jarního slunce mi tančili po kůži a  vyháněli ze mě  zimu. 
Krok za krokem jsem šla úzkou uličkou, kterou po obou stranách lemovali lidé co se přišli podívat na mou smrt.
Lidi, kterým jsem pomohla.

Na tváři úsměv, hlavu hrdě vztyčenou a pohledem jsem v davu hledala její tvář.  Přestože mi to uvnitř trhalo srdce na kusy, potřebovala jsem ji vidět, naposledy.
Nebyla tam.
Nevím, jestli se mi ulevilo ale alespoň se na to nebude muset dívat.
Zastavila jsem se na popravišti.
Hlavní zákonodárce rozbalil dlouhý pergamen.

,, Gemmo z Vílího Hájku, jste obviněna ze zneužití moci a postavení patronky. Jeden z vašich spolužáků to nahlásil. Všichni víme jaký je za to trest,  poprava.  Ovšem každý odsouzený má mimo volby způsobu smrti i právo na poslední přání. " podíval se na mě přes pergamen.
,, Před roky si vaše matka i babička vybrali možnost rozloučit se s dcerou.  Vy žádnou nemáte, tak jak zní vaše přání?"   zeptal se.
Chtěl mě vyprovokovat ale já se nedám.

,, Mám jen jedno přání, předejte mojí modrou růží Rose. Ale zabít se chci nechat stejně jako ty předemnou. Kudla do srdce."  Pronesla jsem rozhodně.

Položila jsem květ co nejněžněji na zem k mým nohám. Odstoupila jsem a čekala na kata.
Netrvalo to dlouho a přišla k nám další gorila, jen tahle měla přes hlavu kuklu.

Muž proti mě pevně sevřel zdobenou rukojeť.
Usmála jsem se a podívala se mu do oříškových oči. Potom jsem pevně sevřela víčka a čekala.

Párkrát to zašustilo než přišel ten okamžik. Ticho prořízl zvuk čepele.
Nikdo jiný ho neslyšel jen já. 
Počítala jsem sekundy než bude po všem a pak se to stalo.

Myslela jsem, že se mi to jen zdá když jsem poprvé uslyšela její hlas. Jenže potom se to stalo znova a ten hlas byl čím dál hlasitější. Blížil se a pořád dokola opakoval to samé.

,, Zastav te to! Stůj te! " křičela s plných plic a dávala do toho všechnu naléhavost. 

Šokovaně jsem otevřela oči jen abych viděla jak se prodírá davem a někoho sebou táhne. Všechny odstrkovala a nedbala na jejich roztrpčené stížnosti.  Její vždy upravené, přesto jednoduché tyrkysové šaty byly na několika místech roztržené, celá její tvář byla umazaná od hlíny, na dokonalé tváří měla mnoho škrábanců a vlasy jí trčely do všech směrů.

,, Zastav te tu popravu. Mám důkazy, že je to křivé nařčení. Tady tenhle, " Strčila vyděšeného kluka před zákonodárce. ,, Jí udal aby se pomstil za to, že ho odmítla. Veškerá obvinění jsou falešná a já trvám na okamžitém propušténí."

,, A kdo jste, že si to dovolujete žádat? " zeptal se nedůvěřivě.

,, Rose ze Sakurové rokliny. 
Jsem stejně jako obžalovaná absolventkou  Akademie Galaxi, uspěla jsem jako druhá nejlepší po ní. Mám tedy pravomoc  interpretovat a dožadovat se práva." prohlásila rozhodně.

,, V tom případě je tohle pro vás." podal ji modrou růži a sledoval její zmatený pohled. ,, Jen plním poslední přání slečny Gemmy. "

Jemně se začervenala než jí došla všechna jeho  slova.
,, Neposlouchals te mě, žádná poprava nebude tudíž ani žádné poslední či před poslední přání. Je mi jedno komu to musíte ohlásit ale udělej te to rychle, protože mi odcházíme." Rozčilovala se až málem vrčela.
Přišla ke mně a rukou mě objala kolem pasu.
Přitiskla jsem se k ní a vdechovala tu nádhernou vůní.

,, Miluju tě, růžičko." pošeptala jsem jí své vyznání do ucha. Už jsem nemohla déle čekat.  Ne potom co už se stalo.

,, Taky tě miluju, drahokame." oplatila mi s něhou v očích a přivoněla  ke květině mezi svými prsty.

Ještě víc jsem se k ní přivynula a společně jsme odcházeli vstříc novému dní.

V dostatečné vzdálenosti od lidí jsem si jí přitáhla k sobě do polibku.  Už nechci zbytečně promarnit ani jedinou minutu.

Jaro znamená nový zrod ale pro mě to odedneška  bude víc.
Protože dnes jsem zvítězila nad rodinným prokletím a i kdyby se znovu pokoušelo o můj život, vím že na to nebudu sama.

Dnes vyrazím vstříc nové budoucnosti kde závist ani žárlivost nemá místo.

Tahle povídka byla vytvořena do jarní soutěže od Guards-Of-Books.
Dle mého skromného názoru je docela povedená a já bych se o ní s vámi chtěla podělit. Jelikož zatím  není vyhodnocení doufám, že s tím nebudou problémy ale já neodolala.