Venku pršelo. Tedy přesněji venku lilo jako z konve a každý blázen, co i jen na minutku vyšel ven byl promočený až na kost.

Ona seděla na parapetu a sledovala mokrý svět za oknem.
Zrádné slzy, které občas sklouzly po její tváři, se vsakovaly do stránek bloku, co měla na klíně a rozmazávaly právě dopsaná slova.

Myšlenky se hnaly jedna přes druhou, duši vládl zmatek a srdce bolelo. Všechno to mělo jednoduché vysvětlení a jasnou příčinu a tou byl on.
Jedna zdánlivě nevinná myšlenka stačila, aby ji bylo mizerně. Ničil ji a ani si to neuvědomoval, ale proč by taky měl.

Opět ho měla plnou hlavu a mohla za to ta prokletá fúrie. Mohla ji dát do dvojice na ten projekt s kýmkoliv a ona vybere zrovna jeho. Věděla, že s ním nechce pracovat a přesně proto ho k ní přiřadila.

Domovem se z čista jasna ozval domovní zvonek. Nikoho nečekala, proto se lekla a skončila rozplácnutá na koberci pod oknem.

Po chvilce u ní převládla zvědavost, šla otevřít a cestou přemýšlela, kdo by to mohl být. Rodiče byli pracovně mimo město ještě tři dny a kamarádka má dnes kurz.

Rychle sešla schody a bez váhání otevřela dveře. Chtěla co nejdříve rozluštit tuhle záhadu, kdo tam je.

Otevřela a stál tam on.

Delší tmavé vlasy měl mokré, pár pramenů se mu lepilo na obličej, stejně tak jako mokré triko na tělo. Oči mu pobaveně jiskřili a usmíval se tak jako vždycky. Bez úsměvu ho snad ještě neviděla.

“Co tu děláš?.” zeptala se stroze.

Nechtěla být hrubá nebo hnusná, ale tahle situace ji nebyla vůbec příjemná. Oči měla nejspíš pořád zarudlé od pláče, vlasy ji trčeli na všechny strany, i když je měla trochu umírněné tužkou a na sobě o pár čísel větší tričko.

“Jsem tu kvůli tomu projektu, vím že mě moc nemusíš, ale já kvůli tomu nechci zbytečně dostat pětku.” řekl a jeho úsměv povadl ale nezmizel.

Kéž by tak věděl.
Není to tak, že ho nemusí, ale nenávidí, jak se sním cítí. Srdce ji běží minimálně třikrát rychleji než by mělo, potí se jí dlaně, stahuje hrdlo a není schopna ovládat své vlastní emoce.

Celé její tělo je v jeho moci. Každý jeho pohled, úsměv, kompliment nebo dotyk věnovaný jiné, láme její srdce zas a znova.
Nikdy si ji, ale moc nevšímal tak, jak může teď tvrdit, že ví co si o něm myslí.

“Kde si vzal mojí adresu.” řekla. Pořád stáli mezi dveřmi, ale ona ho nechtěla pustit dovnitř pokud nebude muset.

“Od Hope. Věděl jsem, že ty by jsi mi to neřekla a já na tom chtěl začít pracovat. Pustíš mě tedy dovnitř? Je tu docela vlhko navíc čím dřív to budeme mít hotové tím dřív se mě zbavíš.” Odpověděl mi a bylo to tady, jeho úsměv zmizel.

Znovu jsem si ho prohlédla od hlavy k patě a udělala si pro sebe poznámku, že to mám potom Hope vrátit.

Neochotně mu ustoupila z cesty.

“Hned za dveřmi si zuj boty, nechci aby jsi mi tu nášlapal.” řekla už zády k němu, protože mu šla do koupelny pro ručníky.

On zatím pořád stál na chodbě a zamračeně sledoval kapky co dopadly na zem.
Vůbec si ji nevšiml, tak se toho rozhodla využít a ze srandy mu hodila jeden ručník přímo na hlavu.

Sundal si ho a nechápavě na ní koukal zatím co ona zadržovala smích.

Podala mu zbytek a řekla : “Měl by ses trochu osušit, jsi víc nacucaný vodou než houba na mití tabule.
Pojď za mnou do obýváku, tam budeme pracovat. Mimochodem, co si dáš? Čaj, kávu nebo kakao?”

Poslušně ji následoval až do místnosti.

Moc tam toho nebylo. Pár skříněk, jednoduchý stůl, televize, gauč a malá knihovnička. Ničeho  dalšího si neměl šanci všimnout. Sebrala mu jeden z ještě nepoužitých  ručníků a roztáhla ho na gauč. 

“Sedni si.” řekla klidně. Připadal si trochu jako pes, co se vyválel v kaluži. Měl vyhrazené místo kam směl a jinam nemohl, aby nic nezašpinil.

Přesto se posadil a začal se sušit.

“Děkuju, snad. Pokud jde o ty nápoje tak bych si dal čaj, zelený s dvěma cukry pokud mohu.” řekl lehce nesvůj ze situace, do které ho to zatracené počasí dostalo.

Kývla mu hlavou na souhlas a šla to do kuchyně přípravit.

On zatím zhodnotil, jak ho ten déšť moc zamočil. Kalhoty měl docela suché ale tričko by se dalo ždímat, proto se rozhodl si ho radši sundat a být tu jen v kalhotách. Vypadalo to jako nejlepší řešení.

Zrovna si ho sundal, když se vrátila a v každé ruce držela jeden hrnek. Musela je rychle položit, protože při pohledu na něj nevěřila vlastním rukám, že by je neupustila a to bylo to poslední co by chtěla. Nevěděla kam s očima ani jak zaměstnat ruce, jenž se jí nervózně klepali.

“Po-podej mi to tričko, pověsím ho v koupelně a s trochou štěstí než půjdeš domů bude suché.” mluvila ale přišla o svůj klid. Sama si pořád v duchu nadávala za to, jak se pitomě zakoktala.
Musí se uklidnit, přece ji nemůže tak vykolejit pohled na kluka bez trika. I když normálně by ji to nejspíš nerozhodilo, ale tohle je on, ten, po kterým už dlouho marně touží a je u ní v obýváku bez trika. Zase je hlavním důvodem jejích problémů on.

Když byla v koupelně, tak se natáhl pro čaj a něco se mu povedlo shodit. Položil tedy hrnek zpět na stůl a podíval se co to bylo. Pod stolem ležel blok otevřený hřbetem vzhůru. Zvedl ho a podíval se co se tam píše, na stránce co byla založená tužkou.
Byla tam báseň, některá písmena byla rozmazaná a papír byl ještě pořád vlhký.

Zvědavost mu nedala a  začal číst.

Něžné oči,
Snědá tvář.
Svět se točí,
On je lhář.

Ve snu mě tiše budí,
Den co den mi do nich chodí.
Jako šelma na lovu,
U něj najdu záhubu.

On je však to po čem toužím,
Temnotou se sama ploužím.
Slzy mají svojí cenu,
Pro tebe mám ovšem slevu.

V srdci cítím nepokoj,
Něco říká:,, jen se boj".
Já mám ovšem jiné plány,
Duše tiše srdce hájí.

Nechci ti dát moc či málo,
Za co by to potom stálo.
Poslední co ti chci říct,
,, Miluji tě " a pak už nic.

,,Kde jsi to vzal?” křikla naštvaně a vytrhla mu ho z ruky.

Podíval se na ni vyděšeně, že ho při tom přistihla. Ustoupil o dva kroky a ona si přitiskla  blok  k hrudi.

,,N-no ono to spadlo.... a já to chtěl zvednout a....” blekotal páté přes deváté.

,,A ty jsi měl největší povinnost si to přečíst. Co si o sobě sakra myslíš? Přestaň se laskavě vymlouvat, zbal se a vypadni odsud!” běsnila.

Ovšem nebylo to tím, že by byla naštvaná. Bála se, přesněji měla hrůzu z toho, že zjistí, o kom je ta báseň. Nebyla připravená se mu přiznat, ne dnes a ne teď.

,,Vím, byla to blbost a já jsem blbec. Neměl jsem to číst a mělo mi dojít, že já jsem ten poslední kterému by jsi dovolila to číst. Je nad slunce jasné, že mě nená...... Ty-ty  brečíš?... Alex proč pláčeš? “ zněl zmateně.

Ani nevěděla kdy začala brečet. Couvala před ním až zády narazila do zdi.

,,Co jsi chtěl říct?  Nenávidím, ty jsi vážně myslíš, že tě nenávidím? Kdo tě odvedl na ošetřovnu když jsi se tenkrát porval, kdo ti dal opsat ten úkol co ti zachránil známku, kdo se za tebe zaručil, když  jsi chtěl jít na tu školní akci? Myslíš, že bych to dělala pro kluka kterého nenávidím? Prober se Nicku a začni myslet, alespoň jednou v životě.” naštval ji a to solidně.

Kluk, kterého nenáviděla skončil v nemocnici a  to mu tehdy dalo dost práce ji k tomu dohnat. Bylo na něm vidět jak mu v hlavě šrotují kolečka.  Koukal na ní jako by ji dnes viděl poprvé v životě.

Udělal pár kroků k ní a podíval se jí do očí.

,,Moment, chceš mi tím naznačit, že je ta báseň o mě? Ty mě.. “  mluvil tiše jako by krotil divou šelmu a bál se, že zaútočí při nejmenší chybičce.

Už nebylo cesty zpět, měla jen dvě možnosti. Pravdu nebo lež. Zvolila pravdu, protože tím má možnost víc získat než ztratit. Buď její city opětuje nebo už nebude mít plané naděje a bude moct hledat jinde.

Nastal čas pravdy.

,,Ano, miluji tě Nicku.” pronesla potichu a sklopila oči k zemi.

Překonal tu vzdálenost, co je dělila a přivlastňil si její rty. Jednu ruku ji položil na tvář a druhou na bok. Ona byla nejdřív strnulá šokem, ale jakmile zpracovala, co se děje, upustila svůj blok a položila mu jednu ruku na holý hrudník a druhou mu zapletla do vlasů. Polibek přerušili, až když jim docházel vzduch a ani tehdy ji nepustil. Podíval se jí do očí a věnoval ji ten nejkrásnější úsměv.

,,Taky tě miluji Alex.” řekl přesně to v co doufala, že někdy uslyší.

Sklonila pohled a všimla si, že se její blok otevřel přesně na té básní. Na té, kvůli které to všechno začalo a do očí ji uhodil jen poslední odstavec.

Nechci ti dát moc či málo,
Za co by to potom stálo.
Poslední co ti chci říct,
,, Miluji tě " a pak už nic.