No asi bych to měla trochu uvést.  Tohle je příběh dívky která se stala legendou, můj příběh.
Jmenuji se  Lea  Indomitable ale nebudu vás unavovat podrobnostmi vše zjistíte během vyprávění.
Tak jo, všechno to začalo v Himalájích asi  před sedmnácti lety.( pro upřesnění je rok 2010) Pamatuji si to do poslední podrobnosti jako by to bylo včera. Tehdy mi byli přibližně tři roky, matka pracovala v cirkuse a cestou  přes Asii  se náš vůz ztratil ve vánici. Putovali jsme tři dni bez jídla a vody, sníh mně po hrudník mámě po kolena. Čtvrtý den to máma nevydržela nechala mně  tam a zmizela (víc jsem jí neviděla),  já  malá, ztracená ale šla jsem dál nakonec se ale přede mnou začal rýsovat zdejší klášter. Mohutná krasně zbarvená ale to my bylo jedno, byla to moje spása. Když byl dán jasný cíl nebylo to tak těžké.

V moment když jsem vkročila na první schod všiml si mně mnich. Na první pohled bylo jasné že se diví že mně vidí asi tam moc cizinců nechodí. Naštěstí pro mě jsem za dobu u cirkusu stihla odposlouchat většinu jazyků takže když na mně spustil čínsky tak jsem mu taky odpověděla(abyste všemu rozuměli tak to přeložím). Tento Mnich se jmenoval Kāimíng (v čínštině se píše 開明 ale znamená to osvícený)
„ Co dělá taková malá holčička tady?“ zeptal se, na odpověď  nečekal a vedl mně dovnitř.
„Ztratily jsme se s matkou při cestě s cirkusem. Tři dny už bloudím a matka mně opustila.
Můžu tu požádat o útočiště?“  Na chvíli se zmyslel a pak krátce odpověděl „… Ano“

Dva roky po této události se stalo ještě něco neuvěřitelnějšího. Byl večer a na  klášter zaútočila smečka  horských lvic. Většina mnichů utekla ale já a můj mistr jsme se jim postavily. Lvice převážně útočily na mistra, mně se pomalu ani nedotkli. Nakonec ho ale zranily a já byla nucena postavit se vůdkyni smečky. Ta se mnou ale nechtěla bojovat, když zjistila že neustoupím tak se mi s úctou podívala do očí, uklonila se a v míru odešla. Od té doby mi nikdo neřekl jinak než
,Sněžná lvice' (v čínštině Xuě mǔ shī  a píše se 雪母獅)

Dalších  šest let jsem podstupovala tvrdý trénink Bojových umění a stylu. Nebyl den kdy bych nevstávala první a nešla spát poslední. Stal se ze mně mistr stylu lvice ( toho nejtěžšího a nejnebezpečnějšího stylu). Byl ale čas opustit bezpečné hnízdo a odletět vstříc novým dobrodružstvím. Tak  vlastně začala moje cesta ( životní a legendární cesta).

Má cesta byla dlouhá ale poměrně nezajímavá proti konci. Začala jsem v Himalájích, Pokračovala do Nepálu, Moskvy, Bruselu, Madridu, Paříže, Říma, Londýna, Milána, Athén, Stokholmu, Osla, Helsinek , Rio de Janeiro přes deštný prales do Miami a od tamtut do Los Angeles né nutně v tomto pořadí. Ke konci jsem dospěla po (mých) třinácti letech.

Prvně bych se asi měla omluvit za úroveň textu. Je to pár let stará verze úvodu  jednoho mého nápadu. Chtěla bych se zeptat jestli by měl někdo zájem číst příběh na toto téma  kdybych to lépe propracovala?