Venku byla neproniknutelná tma, kterou narušoval jen svit hvězd a sníh jenž se začal hojně sypat z mraků. Okny sálu zněla hudba do všech koutů, jindy tiché noci. Jejich skly, který byly jako maják pro bloudící, pronikaly barevné paprsky. Tohle vše naznačovalo, že ples dávno započal. Obvykle prostorný sál, který byl v důsledku toho proslulý v celém kraji, tak dnes večer jistě nevypadal. Místnost byla narvaná k prasknutí, jedinou výjimku tvořilo podium, kde stála pětičlenná kapela.

Různě se tvořily skupinky po obvodu, aby taneční parket zůstal prázdný. Kdyby si někdo nezasvěcený stoupnul do středu sálu, myslel by jsi že se dostal do země za zrcadlem. Kde jinde si vlkodlaci povídají s upíry, solnička balí jablko a jeptiška koketuje se smrtkou. Nenechte se ale mýlit, není to sraz šílenců uprchlích z blázince, jedná se pouze o nevinný maškarní ples.
Již plně rozjetou oslavu narušila rána, kterou způsobil průvan hlavními dveřmi. Ten samý průvan rozrazil i dveře do sálu.

Stála tam jako přízrak, víla jenž šířila krásu, tak až se tajil dech. Její sebevědomá aura upoutala všechny pohledy v sále a i hudba na okamžik utichla.

Uhelně černé vlasy ji v loknách splývaly po zádech a rámovaly bělostný obličej, který zdobily rudé rty zkroucené do dračího úsměvu. Zdálky jakoby svítily smaragdové oči schované pod škraboškou, jenž barevně dokonale ladila k oděvu. Na ladném krku visel jemný řetízek s přívěskem ve tvaru havrana, ke kterému ladily stejné náušnice.

Šaty byly jedním slovem dokonalé. Plný bílý dekolt, tím šaty začínaly a směrem k sukni se barva stupňovala až do temně modré jako je dnes obloha. Lehký stříbrný poprašek jen podtrhovala všechny odstíny modré, jimiž sukně hrála.
Vyrovnaným krokem se vydala přímo k baru, aby ochutnala něco z nemalého množství alkoholických drinků.

Všichni muži v sále ji sledovaly hladovým pohledem, až na jednoho. Ten, jenž byl výjimkou stál v temném rohu místnosti kam málokdo dohledl. Měl střednědlouhé hnědé vlasy, čokoládové oči a smyslná ústa. Tak by se dal ve zkratce popsat tento vlk samotář, který si zvolil podobu maskovaného ctitele jako svůj kostým.

I jeho uchvátila její osobnost, která naplnila bezezbytku všechny škvíry sálu. To je taky hlavní důvod, proč se v něm teď odehrává vnitřní boj. Než stačil nasbírat dostatek odvahy ji oslovit, ona obchazela jednu skupinku za druhou a v okamžiku, kdy někdo začal být moc dotěrný pokročila o hlouček dál. Nenápadně se vracela zpět ke dveřím v marném pokusu o útěk. To ho konečně dohnalo k činu. Několika dlouhými kroky se dostal až k ní.

,,Splnila byste mi mé největší přání a věnovala mi jeden tanec s vámi, Mademoiselle?" požádal ji mstitel a natáhl k ní ruku v jasném gestu.

"Kdo by mohl odmítnout takovou nabídku, Sire." souhlasila s úsměvem, vložila svou dlaň do jeho a nechala se odvést na parkret.

Začali jim hrát ploužáček. Pravou ruku položil na její pas a levou na rameno. Přivinul si ji k sobě natolik, že z dálky nebylo poznat, kde jeden končí a druhý začíná. Tedy pokud si odmyslíte, že každý byl oblečený jinak. Hleděli si do očí, hnědá se ztrácela v zelené a navzájem se v tom pohledu topili. První to posvátné ticho, které mezi nimi panovalo porušila ona. ,,Jaké je vaše ctěné jméno, můj pane?" pošeptala mu těsně u ucha.

Naklonil se k ní ještě blíže, pokud to šlo, až ho její vlasy zalechtaly na tváři.

,,Má Mademoiselle, vy mi můžete říkat jak jen si budete přát ale od narození mi říkají James, James Demon. Pro kámoše jsem většinou jen JD. A jaké jméno zdobí tak nadpřirozenou a neskutečně jedinečnou slečnu jako jsi ty?" jeho dech ji vyvolal husí kůži po celém těle.

,,Vše záleží na tom jaké jméno mi dáte, ale pokud na tom trváte Sire, říkejte mi Selenie. K vašim službám." Pronesla s povzdechem a položila mu hlavu na rameno. Společně se unášely tóny hudby. Stačilo jen pár taktů písně a všichni jim parket přenechaly aby mohli sledovat ten soulad. Pokud jste trpělivě naslouchali, a od mysleli si tu hudbu, slyšeli by jste jak jejich srdce bijí unizono.

Jako každá naivní pohádka, každá idealistická bublina i toto muselo jednou skončit. Hudba utichla, lidé opět začaly štěbetat a naš pár se musel rozdělit. Ne úplně, ale minimálně natolik, aby si mohli sednout na barové židličky přímo u zdroje.

Oba si objednali a začala nezávazná konverzace. Během několika hodin se dostali od oblíbené barvy přes rodinu až po koníčky. Když Pendlovky za barem odbily tři hodiny dopila poslední drink.

,,Můj pane, brzy už budu muset opustit vaší úžasnou osobu. Věnujete mi poslední tanec?" pronesla se sladkým úsměvem.

,,Pro vás cokoli Mademoiselle." odvětil a políbil ji lehce na hřbet ruky. Opět jim hráli ploužák, ale nyní oba věděli, že je na rozloučenou.

Poslední takt a ona se vydala přímo ke dveřím. Rozrazila je stejně jako když přicházela, oblékla si černý kožich a se smutným úsměvem na něj pohlédla.

,,Je načase se rozloučit Jammie. Třeba si někdy vzpomeneš, ale já nikdy nezapomenu. Dnešní noc jsem si užila." řekla Selenie.

,,Takhle nemluv, jako bychom se nikdy znovu neměli vidět. Já nevím, jak ty, ale pro mě byl dnešek nejlepším dnem za posledních pár let. Nechci o tebe přijít, slib mi, že se ještě někdy uvidíme." řekl prosebně a stiskl její ruku. ,,Dokud mi to neslíbíš tak tě nepustím."

Hodiny právě odbíjeli půl čtvrté, i když to bylo slabé, ona by to slyšela kdekoli na světě.

,,Pusť! Dobře, za rok při novu tady. A teď mě pusť." zasyčela zběsile a vytrha mu svou ruku ze sevření.

Prudce rozrazila i poslední dveře a vyběhla ven, vstříc sněhu do břízové aleje, jež pod bílou přikrývku připomínala tunel do jiného světa. Teskně sledoval její siluetu, dokud mu úplně nezmizela z dohledu. A to bylo přesně ve tři hodiny třicet tři minuty a třicet tři vteřin. Ale, koho by to zajímalo, že ano. Teprve potom se vrátil do svého koutů a přemýšlel nad krásnou neznámou, protože si byl jistý že její jméno ještě doopravdy nezjistil.

~ ~ ~ ~ ~

Za oknem sálu nyní seděla černá kočka jejíž strst už na pohled připomínala hedvábný. Svýma zelenýma očima pozorně sledovala jen jednu určitou osobu.
Pokud je to fyzicky možné tak měla tato kočka oči zalité slzami a její teskné mňoukání mělo skutečnou příčinu.

Příčinu, která smutně hleděla z toho okna aniž by si kočky biť i jen všimla. Oto to bylo bolestivější.

,,Za rok se při novu znovu setkáme. Zase tady, přesně na tomto místě Jamesi." zaznělo ji v mysli.

Její myšlenky teď patřili jen jemu a těm pár hodinám co spolu strávili. Je jedno jestli tu za rok bude nebo ne. Ona tu na něj bude trpělivě čekat a nikdy nezapomene.

Na jeho čokoládové oči nelze zapomenout.

Nikdy......