Popiš obyčejný předmět v tvém dosahu, zkus se na něj podívat jinýma očima.

Většinou leží jen vedle mě a čeká. Oddaný, mlčky snáší dlouhé chvíle. Není s ním ani z daleka zacházeno tak, jak by se slušelo. Desky má poznamenané několika kolečky od kávy, typický podpis na diáři matky.
Je to jen sešit s pevnými deskami a pojme všechnu tíhu světa. Spolyká všechny doktory, obávaná vyšetření, bez připomínek požvýká všechen stres, nepozastaví se nad přehršlem škrtanců, které hyzdí stránky. Věrný, s řadou kolonek, dychtivě vyhlížejících, co zase spolu prožijeme.
Nesoudí. Nezajímá ho, jestli není té zábavy trochu moc, jestli není majitelka už trochu sobecká... hodí se to vůbec na matku od dvou dětí? To zajímá jenom zoufalce, kteří si netroufají postavit vlastním stínům a vymést z koutů staré bubáky - většina z nich je stejně jen optickým klamem a vlastně není, straší dojmem falešného bytí.
Ale diář?
Mlčí. S pokorou neživých služebníků pomáhá nést starosti a těšit se z maličkostí naplánovaných do budoucna. Těšit se jen maličko. Aby si štěstí nevšimlo. Je to potvůrka stydlivá. Když mu dojde, že ho někdo očumuje, nebo dokonce už zdálky vyhlíží, uteče.
Linkované listy mockrát zašustily, přemýšlením, promnutím dlaní. A kolikrát právě diář, zcela neprávem, schytal první záškuby zloby. Jen tak na okraj, přebublala a prskla, do jinak pokojné, konejšivé hladiny bytí.
Schytal malou ale horkou dávku vzteku... vzteku na čas, kam jen mizí? Kde se bere? Co jsme si to vymysleli za pomoc?
Čas. Stal se z něho náš vládce. Ani nevíme jak. Sami jsme mu vtiskli do rukou bič, naučili ho s ním práskat, a ještě ho povzbuzovali, dokud se to nenaučil pořádně.
A on se vzchopil, hrdě vypjal hruď a nechal se krmit vírou ve svoji moc a existenci jako takovou. A už běží, konce nemá. Dál ho živíme. Když na chvíli jeden přestane, ostatní ho nakrmí za něj. Tahle mrcha hlady nepojde. Zkouší nás uštvat, ne že by byl zlý, to my jsme mu dali tu vlastnost, tu pravomoc, tu povinnost nás honit. A dokud my neřekneme DOST a nezastavíme, budeme zkrátka běžet dál.
Diář za nic nemůže. Je jen tichý pozorovatel. Že má v sobě vepsaný čas, to nevnímá. Kalendář ho nezajímá. Nakonec se ani nezlobí, za ty kola od kafe.
Chceme se ztrestat diářem? Můžeme.
Chceme v něm mít oporu? Můžeme.
Věci nejsou zlé, ani dobré. Věci jsou takové, jaké si je dělá my sami.