Prostě sedněte a pište. Nemyslet, ťukat do klávesnice, popřípadě drancovat papír propiskou, jak je libo. Mně z toho vzešel podivný jednostranný rozhovor.

Musíme si promluvit!

Ale vážně... už to nevydržím. Takhle to dál prostě nejde.

Miluju tě a ty víš jak moc. Je to šílený. S tebou je všechno jako na kolotoči. Bláznivě rozmazaný, adrenalin šumí a zalykám se smíchy. Všechno je tak krásné, každá šmouha.

Ale já už mám závrať.

Už, už to nejde.

Ty nevíš, kdy přestat. Mačkáš mě a vážně nemám co dál vydat. A ty přitlačíš. Hlavně, že něco kape. A culíš se nad tím. Jako by mě to nebolelo.

Ale bolí, víš! Bolí!

Netlem se, ty bastarde!

Neustále mi lezeš do věcí a vyndáváš takový nechutnosti.

Přísahám, já to tam nedala. Fuj.

Jsi jako malý dítě. Neřešíš, co je hnusné a co ne. Bez nejmenšího odporu, bezelstně, dokonce s gustem chmatáš na mokvající ošklivosti a zkoumáš je s entuziasmem dospělému dávno zapomenutým. Abych ti pořád stála za zadkem a plácala tě přes prsty.

Nesahej na to! Umažeš se! Ble, teď říkáš ble. Vidíš, vždyť jsem ti to říkala. A necul se!

Ne, doopravdy, končíme. Já taky potřebuju někdy spát, víš?! Chce se mi brečet, jak jsem unavená.

Nech mě, ty bezohledná besie!

Já mám totiž taky povinnosti!

Ne, to nemá nic společného se stavem po vypití vína. Ach jo... Jak ti to mám vysvětlit.

Prostě se s tebou rozcházím.

Už se neuvidíme.

Nezkoušej na mě sahat! Samozřejmě, že se mi to líbí. Víš to moc dobře, tak si nech ty blbý otázky.

Dost!

Dělej si, co chceš. Vážně. Jsem rozhodnutá.

Ani tím shovívavým úsměvem s pozvednutým koutkem mě neobměkčíš. Koukáš na mě, jako když si myslíš, že jsem mladá. Mladá a úplně blbá. Přestaň se tvářit tak chápavě. Soucitně.

Ne. Ani mračením ničeho nedosáhneš. Obočí nech klidně dole. Dávno se tě nebojím.

Přestaň!

Nesahe...

Ne...

Nikam nechoď.

Prosím.

A budeš se mnou i když jsem taková? Taková... no, taková jako já.

Budeš?

Napořád?

Miluju tě, ty to víš.

Děkuju, má múzo.