Potkali jsme se náhodně. Stáli jsme naproti sobě a navzájem si hleděli do očí. Nevěděla jsem, co říct a on zřejmě taky ne. Dívala jsme se na sebe a hledaly změny, které se za těch pár měsíců staly. Měl delší vlasy a vícedenní strniště, ale jinak jsem nenašla nic, co bych si na něm nepamatovala. Stále nosil upnutá trika s potisky a svůj kožený náramek pro štěstí.

„Ahoj,"řekl a mě hned napadlo, jestli se ještě někdy vzmůžeme na víc než na pozdrav. Dříve jsme dokázali mluvit hodiny.

Mluvili jsme o hvězdách a budoucnosti. Mluvili jsme o nás a o tom, co bude. Byly jsme studnice témat a možností, ale teď jsme vyprahlé pouště, které čekají na kapku vody, která je spasí. Jenže naše kapka vody nepřišla. A tak jsme tam stáli, mlčeli a přemýšleli, jak se z téhle situace dostat. A pak se to stalo.

Objevila se rusovlasá dívka a chytla ho za ruku. Představil mi ji jako svou přítelkyni Moniku. Znovu se rozhostilo ticho, ale jen na moment, než se objevil Gabriel. Dal mi pusu na tvář a já mu ho představila jako mého přítele. V té chvíli bylo řečeno vše, co jsme potřebovali vědět. Rozloučili jsme se. Navždy.