Detektiv Keys kroužil prstem po hrdlu skleničky se skotskou whisky. Za celou dobu z ní ale nic neupil. V duchu si namlouval, že důvodem je skutečnost, že mu prostě whisky nechutná, ale ve skutečnosti měl tak stažený žaludek, že neměl chuť ani tu skleničku zvednout. A tak jen líně, pomalu a pečlivě přejížděl bříškem prstu po skle. Když tak učinil asi podeváté, netrpělivě se podíval na hodinky.

Má zpoždění.

Jen co tu myšlenku ale dokončil, ozvalo se zavrzání dveří a do staré zatuchlé hospody vešel muž. Rozhlédl se po místnosti, pohledem přelétl bar a návštěvníky u stolů, až se nakonec zastavil u Detektiva Keyse. Bez zaváhání přešel k němu, sundal si ošuntělou bundu a sedl si naproti. Detektiv Keys přestal prstem kroužit po skleničce a po chvíli si ji přitáhl blíž k sobě, jako by se bál, že mu ji muž sedící naproti sebere. Než promluvil, dával si načas.

„Koukám, že už jste si objednal," promluvil konečně a detektiva Keyse napadlo, že nikdy neslyšel nikoho mluvit tak klidně a posměšně zároveň. Jeho hlas vůbec neseděl k někomu s tak unaveným obličejem. Odhadoval ho na čtyřicet let, čemuž pomáhaly vousy, pohublý obličej, zamračený výraz a kruhy pod očima. Jeho hlas by ale přirovnal k mladíkovi, který věří, že je o dost chytřejší než vy a chce své chytrosti co nejvíc využít.

„Pan Byrne?" zeptal se po chvíli detektiv Keys, když si usmyslel, že si muže před sebou dostatečně prohlédl.

„Jo. Thomas. Říkejte mi Thomas," odpověděl mu nezaujatě a mávl směrem k baru.

„Určitě víte, proč jsme se tu sešli. Že ano, pane Byrne?" detektiv Keys vytáhl ze své brašny modré desky a ignoroval slova hnědovlasého muže. „Jste údajně jediná osoba, která přežila masakr v Greekenvillu."

Thomas Byrne se poškrábal na bradě a očima přelétl po deskách, ve kterých spočívaly podklady k několika let odloženému případu. „Proč se v tom chcete šťourat?"

„Pokud vím, tak žádnými postraumaty netrpíte," detektiv Keys nebyl nevrlý. Ani neměl potřebu si z lidí utahovat, či je snad až slovně napadat. Pouze se nerad zdržoval a ještě víc nerad věci zbytečně vysvětloval. Byl vždy zvyklý, že to on byl ten, kdo pokládal otázky.

„Ne, ale proč?"

„A proč ne?"

Mezi oběma muži zavládlo ticho, kdy se navzájem propalovali pohledy. Detektiv Keys drtil hrdlo skleničky, jako by ji chtěl rozbít. Thomas Byrne mu neseděl. Jako člověk. Jako živá bytost. Už když mu před pár dny zatelefonoval, aby si s ním domluvil schůzku, cítil, že to rozhodně není chlap, se kterým by po večerech zašel po práci na bowling a na pivo. Možná to ale bylo jen tím, že detektiv Keys už byl prostě odjakživa takový. Nesympatický samotářský vyšetřovatel, který nevěří nikomu.

Když k jejich stolu přišla servírka a zeptala se, co to bude, Thomas Byrne se ušklíbl. „To samý co tadyhle detektiv. A taky jednoho Portera třináctku."

Když servírka odešla, detektiv Keys se zamračil. Do té doby se vlastně mračil pořád, ale teď vypadal spíše jako vytočený bígl. Thomasovi Byrnemu to však způsobilo, že se musel už poněkolikáté posměšně ušklíbnout. „Copak?"

„Opilý mi budete k ničemu," zaskřípal zuby.

Thomas se uchechtl a poděkoval servírce, která mu právě přinesla whisky a pivo. „Naopak příteli. Opilý vám toho řeknu mnohem víc."

Zatímco si Thomas znuděně prohlížel nápojový lístek, jako by si snad už teď chtěl objednat něco dalšího, detektiv Keys si odkašlal. Najednou ho polil studený pot a v břiše se mu usadila známá nervozita. Co když se nic nedozví? Co když jel až z Atlanty úplně zbytečně? Měl strach z neúspěchu. Na tomhle případu dělal od chvíle, co se o něm jeho kolega, který na něm tehdy pracoval, zmínil. Měl pocit, že ho musí vyřešit. Dělal na něm už rok, dva měsíce a dvacet dnů. Počítal to. Ubíjela ho myšlenka, že by měly modré desky opět skončit mezi odloženými případy. „Proč jste se na policii neohlásil hned, co jste se dostal pryč? Hned co to bylo možné."

Thomas Byrne dobrou chvíli mlčel. Detektiva Keyse to znervózňovalo. Potily se mu ruce, měl vyschlo v krku a dychtivě sledoval hnědovlasého muže před sebou, který k němu zvedl neurčitý pohled. Na chvíli ho napadla svazující myšlenka, že mu třeba odmítne cokoliv říct. Když se však Thomas opět ozval, hlas měl prázdný. Bez špetky emoce.

„Když jsem se probudil v Birminghamské nemocnici, nevěděl jsem, co se stalo. Doktoři mi řekli, že mě pár farmářů našlo v polích nedaleko jedné vesnice. Nic jsem si nepamatoval. Prej jsem utrpěl ztrátu paměti. O pár měsíců jsem si ale na všechno vzpomněl. Jenže řekněte mi detektive... Když už dávno nebyly těch jatek v Greekenvillu plný noviny a všichni to považovali za možná nevyřešený případ, zato ale vyřešenou událost, objevil byste se jen tak zničehonic na policejní stanici s tím, že jste dost možná jediný svědek, co to přežil? Lidi už to neřešili. Byla to jen jedna z mnoha nešťastných událostí, co se kdy stala. A já na to všechno chtěl zapomenout."

„Nenašli jsme vraha," promluvil detektiv Keys a sám slyšel, jak je jeho hlas tichý. Nenáviděl odložené případy. Nenáviděl nedodělané věci. A ze všeho nejvíc nenáviděl nepotrestané viníky.

„Ani se vám nedivím," zašklebil se Thomas, ale tentokrát byla v jeho šklebu notná dávka hoškosladkého čehosi, co v detektivu Keysovi vzbudilo dojem, že muž sedící před ním se jako mladší rozhodně tolik nešklebil. 

„Co tím myslíte?" 

„Vím, kdo byl vrah," v tu chvíli se chtěl detektiv Keys zeptat na tolik věcí. V hlavě mu běhalo nespočet otázek, v žilách mu bublal vztek a zvědavost zároveň, ale i přes to všechno Thomase jen tiše pozoroval a znovu začal kroužit prstem po hrdlu skleničky. Thomas Byrne se na chvíli zahleděl z okna, pak se napil ze své sklenky a nakonec řekl: „Možná bych vám měl říct všechno od začátku," načež detektiv Keys nepatrně kývl.

Thomas položil ruce na stůl, zhluboka se nadechl a opřel se do židle. Když se opět zadíval ven z okna, sledoval spíše svůj vlastní odraz, než dění za oknem.

„Všechno začalo tím, když jsem od svého přítele obdržel dopis."