Když se Thomas probudil, byly mu jasné dvě věci. Zaprvé, bolela ho hlava. Zadruhé, Ava Jergensenová byla ta nejvíc děsivá a atraktivní ženská zároveň, co kdy poznal. A to jí táhlo na padesát. Jenže když se rozkoukal, převalil se a promnul si obličej, uvědomil si pár dalších věcí. Bylo ráno, hodiny ukazovaly na pět minut po deváté, ležel na gauči, ale to hlavní bylo, že domem byla cítit míchaná vajíčka.

Zmateně vstal z gauče a položil chodidla na měkký koberec. 

Kde mám botu? 

Všiml si, že na stole stojí prázdná sklenička a jednou nohou omylem drcl do flašky od whisky na zemi. Znovu si promnul obličej. 

Výborné. Absolutně výborné.

Pomalu si začal uvědomovat, co se předešlou noc stalo a kde právě teď je. 

Dobře. Potkal jsem Avu Jergensenovou. Málem jsem si díky ní usral do kalhot. Fajn.

Thomas se vrávoravě zvedl a podíval se po místnosti. Žluté závěsy, ebenový nábytek, vysokoškolské fotky. Scott.

Odvezla mě ke Scottovi domů. Cestou jsme si povídali a já si vše zapisoval.

Rychle zašátral v kapse od saka, kterou měl přehozenou přes gauč a vytáhl ošoupaný kožený zápisník s plnícím perem. Prolistoval jím a na posledních stránkách bylo krom hromady poznámek o Avě Jergensenové zběsile napsáno Ulice Rosendale, dům vedle pole s třešní na zahradě. Moc dobře si pamatoval, že ta adresa není pozvánka k ní domů. Ve skutečnosti si vlastně z té noci pamatoval všechno. Jen byl natolik rozespalý a unavený, že mu chvíli trvalo srovnat si myšlenky.

Včerejší noc se opil a hned co přišel, skončil svalený na gauči. Nebylo se čemu divit. Chtěl na chvíli vypustit páru a uklidnit se. Za jeden den se toho stalo až příliš a nejvíc ho tížila myšlenka, že to zdaleka nekončí.

„Vyspal ses do růžova, příteli?"

Thomas se otočil a spatřil Scotta opírajícího se o rám dveří s šibalským úsměvem. Protočil nad ním očima a už potřetí si za to ráno promnul obličej. Místo odpovědi na něj ukázal vztyčený palec. Když pohledem opět zavadil o prázdnou flašky od whisky, hodil po něm omluvný pohled.

Scott pokrčil s úsměvem rameny a dodal: „V pořádku. Mám jí dostatek."

Thomas měl na Scottu Bensonovi rád především jednu vlastnost. Neptal se. Nezahlcoval ho otázkami, když viděl, že není ta správná chvíle. Scott vždycky věřil, že když lidé budou chtít něco říct, tak to řeknou a proto nemá cenu vyzvídat. Rád polemizoval. Rád si nechával slova válet po jazyku a rád přemýšlel nahlas. Nikdy ale nevyzvídal. Proto se Thomase ani neptal, co v noci dělal.

O pár minut později už oba seděli u stolu a jedli míchaná vajíčka. Thomas si odpustil poznámku, že momentálně by mu víc pomohla teplá polévka a horká sprcha a místo toho dál listoval ve svém zápisníku. 

„Už ho máš hodně dlouho," promluvil Scott, který si ho neustále prohlížel. „Pamatuju si, žes ho měl už na škole."

Thomas kývl, ale dál to nijak nekomentoval. Vzpomínal, jak se na univerzitě začal o všechna ta vyšetřování, zločiny a kriminální živly zajímat a speciálně si pro to koupil právě tenhle zápisník. Vždy když ho nosil u sebe a když si dělal zápisky, připadal si jako jeden z těch detektivů ve starých kriminálkách. Jenže teď když si prohlížel zápisky ze včerejšího rozhovoru s Avou Jergensenovou, připadal si jako hlupák. Žádné stopy. Nic čeho by se mohl chytit. A protože věděl, že se ho Scott sám od sebe nezeptá, odložil příbor a šoupl před svého přítele zápisník.

„Včera jsem zabloudil, když jsem se snažil dostat k tobě domů. Našla mě Ava Jergensenová. Ta vdova od Jergensena. Bavil jsem se s ní. Bez problémů mi odpovídala na všechny otázky," vybalil na něj rychle Thomas. Nechtěl se zdržovat s zdlouhavým vysvětlováním.

Scott na něj chvíli neurčitě koukal, pak se zamračil a nakonec zavrtěl hlavou. „Jenže?"

„Jenže mi pořád přijde, jako by mi něco unikalo. Například se vůbec nezmínila o Novikovi. Albert říkal, že si s Jergensenem byli blízcí. Ale pokud opravdu byli, proč mi o něm nic neřekla. Chci tím říct... přátelé se často navštěvují. A tohle je malé město. Lidé bydlí blízko sebe. Musel k nim přece chodit na návštěvu."

„Chceš snad říct, že by Novikov mohl vědět něco o Jergensenovo smrti?" Scott zamyšleně odvrátil pohled od Thomase i zápisníku a znovu se pustil do vajíček.

„Já nevím. Možná. Rozhodně by bylo dobré ho najít a zeptat se ho na pár otázek. Myslím tím... jestliže si byli s Jergensenem  blízcí, mohl by toho i hodně vědět. Krom toho i spolu pracovali. A co si budem, ta práce nebyla úplně čistá. Vrahem by klidně mohl být i někdo, kdo měl problémy s dluhy a Jergensen s Novikovem mu mohli šlapat na paty. Dluhy, peníze a problémy s nimi jsou celkem častý motiv."

Scott s pusou plnou vajíček zakýval hlavou a dál se zamyšleně koukal do talíře.

„Samozřejmě ale tohle je jen jedna z variant," pokračoval Thomas. „Nechci dělat předčasný závěry. Jen je dobré se na to koukat ze všech možných úhlů a zvažovat všechny možné cesty."

„Co všechno ti vlastně Jergensenová řekla?" zvedl na Thomase pohled Scott.

Thomas se poškrabal na zátylku a pak prsty poklepal na zápisník. „Že její muž často chodil domů pozdě. Ale klidně i se zpožděním několika dnů. Takže se o něj ani nestrachoval, když se tak dlouho neobjevil. Že po svatbě už spolu neměli tak spokojený vztah a že spolu byli prostě už jen... ze zvyku, ale že ho pořád milovala. Ale upřímně? Nevypadala, jako že by ji jeho smrt nějak trápila."

Místností se rozhostilo ticho, jak se oba snažili všechny informace pobrat a udělat si v nich pořádek. Po chvíli Scott odložil příbor, opřel se lokty o stůl a jednou dlaní si podepřel bradu. „Víš co si myslím?" odmlčel se a když ho Thomas pohledem vybízel aby pokračoval, promluvil: „Že v tom Jergensenová a Novikov jedou spolu."

Thomas zatnul zuby a promnul si bradu. „Jakože ho zabili spolu?" 

Vlastně by to i sedělo, pomyslel si. Ava Novikova vůbec nezmínila. Je možné, že se ho jen snažila chránit. Třeba na něj i měla vztek. Kdo ví, co se mezi nimi stalo. Pak ale zavrtěl hlavou.

„To si nemyslím. Jergensen a Novikov byli přece přátelé. U Avy by to bylo pochopitelné, ale proč Novikov?"

„Nezapomínej na to, co řekl Albert. Novikov byl pro Jergensena spíš jako hlídací pes neustále se mu plazící u nohou. Třeba toho měl už dost."

Thomas na to nemohl nic říct. Neměli důkazy. Neustále jen stříleli různé domněnky a scénaře, co se asi tak mohlo stát, ale ve skutečnosti neměli ani žádnou pořádnou stopu. Kromě Novikova.

„Kde bydlí Novikov?" 

„V maringotce u pole. Chceš ho navštívit?"

„Jo."

„Pojedu s tebou."

Thomas se zasekl. Normálně by proti tomu nic neměl, ale potřeboval chvíli pro sebe. Potřeboval si srovnat myšlenky. Potřeboval prostor. A tak zavrtěl hlavou, omluvil se, že chce být chvilku sám a když se na něj Scott smutně ale chápavě usmál, ukázal mu Thomasův pokoj, kde se rychle umyl, oblékl a během chvilky už procházel ulicí s rukama v kapsách od saka a zápisníkem v jedné z nich.

Novikova maringotka byla zchátralá s oloupanou barvou a ošklivými špinavými okny. Stála u lesa na kraji pole, několik metrů od domu Avy Jergensenové. Představa že v tomhle někdo žije, Thomase celkem děsila. Prošel kolem několika barelů s vodou a jedné popraskané vany a zaklepal na dveře. Když se ale dotkl ztrouchnivělého dřeva natřeného na zeleno, dveře se sami s vrzáním otevřely. Zevnitř se vyvalil zatuchlý smrad a Thomas si kvůli tomu musel párkrát zamávat rukou před obličejem. Vejít dovnitř se ale neodvážil a tak zkusil nejdřív zavolat Novikovo jméno. 

Nic. Ticho. Nikdo se neozýval. Nejdříve Thomase napadlo, že není doma, ale pak si uvědomil, že to by přece nenechával otevřené dveře. 

I když... lidé jsou různí.

Ještě párkrát zaklepal na otevřené dveře a zavolal do maringotky Novikovo jméno. „Sice mě neznáte, ale jsem Thomas Byrne. Přišel jsem se vás zeptat na pár otázek," a pak ještě s trapným povzdechem dodal: „Prosím, nestřílejte. Jdu dovnitř."

Uvnitř byl ještě horší vzduch. Všude bylo hodně prachu a obrovský nepořádek. To co ale Thomase upoutalo nejvíc, bylo peří. Válelo se všude a když kolem něj Thomas prošel, zvedlo se do vzduchu a zase lehce spadlo. Když si všiml roztrhaného polštáře, bylo mu jasné, odkud pochází. Novikova ale uvnitř nenalezl.

Thomas se zamračil. Co se to tu sakra stalo? Ve dřezu bylo neumyté nádobí, na stole byly rozházené papíry. Jako by někdo odešel ve spěchu a vztek si vybil na nevinném polštáři.

Vyndal si zápisník a všechny detaily co viděl, si postupně zapisoval. Litoval, že nemá fotoaparát, aby si to mohl vyfotit. Opatrně chodil mezi poházenými věcmi na zemi a zamračil se nad strhnutou poličkou. Když se přehraboval mezi papíry na stole, všiml si čehosi blyštivého na zemi.

Těžítko?

Vyndal si z kapsy látkový kapesník a opatrně skleněnou barevnou kouli vzal do rukou.

Krev?

Nebylo jí hodně, ale byla tam. Thomas těžítko pomalu odložil a promnul si kořen nosu. V hlavě se mu začaly přehrávat všechny možné scénáře, co se mohlo stát. Střídavě se díval ze svého zápisníku na nepořádek kolem sebe. A pak, v jednu chvíli, v jeden malý okamžik, zavadil pohledem o okno. Za špinavým sklem ho pozorovaly dvě šedé oči. Vpíjely se do něj a Thomas podle obrysu poznal, že tvarem těla se jedná o muže. Ne. O může ne. O chlapce. Jakmile si postava za oknem uvědomila, že si jí Thomas všiml, rychle odběhla od okna a běžela pryč. Thomas vystartoval ven z maringotky a cestou málem zakopl o nepořádek na zemi. Rozrazil dveře a už chtěl vyběhnout za tím klukem, ale v tom se ozvala tupá rána. 

Ležel na zemi v trávě. Ne. Na zemi ne. Na někom. Dlaněmi se opíral vedle kudrnatých plavých vlasů a vyděšeně ho pozorovaly dvě modrozelené oči. Vytřeštil na dívku pod sebou oči. Byla nádherná. Oči měla velké, rty krvavě rudé a kolem malého nosu několik pih. Splňovala všechny ideály krásy, které můžou existovat. Když si uvědomil, že na ni pořád překvapeně zírá, rychle se zvedl a pomohl jí vstát. 

Chtěl se jí zeptat na tolik věcí. Jak se jmenuje. Kdo je zač. Kde se tu vzala. Ale místo toho z něj vypadlo jen: „Neviděla jste tu běžet nějakýho kluka?"

Dívka jen pozvedla obočí, mezitím co si oprašovala sukni a zavrtěla hlavou.

Thomas naštvaně hodil zápisník na zem a vjel si rukama do vlasů. Pak ale zápisník zvedl, oprášil ho a povzdechl si. Měl tušení, kdo ten kluk mohl být. Ty mrtvolné šedé oči si pamatoval moc dobře. Krom toho nechtěl před takovou krásnou holkou vypadat jako někdo, kdo se nedokáže udržet na uzdě.

„Co jste chtěla Novikovi?" V tomhle se Thomas od Scotta lišil. On se někdy ptal až moc.

„Co je vám po tom?" zamračila se na něj. „Jste snad detektiv?"

Thomas skrz zatnuté zuby procedil: „Novinář." Skutečnost že je to bývalý novinář raději zatajil. Už jen slovo "novinář" stačilo k tomu, aby se na něj dívka zamračila ještě víc a nedůvěřivě protočila očima.

„V tom případě nevím, co od něj chcete?"

Na to samé bych se mohl zeptat já vás. Pomyslel si Thomas. Ta dívka možná byla překrásná, atraktivní a zároveň vypadala nevinně, ale jazyk měla jedovatý a pohled nepříjemný. „A co je vám po tom?" opáčil jí.

Nastalo ticho. Oba se na sebe beze slov koukali a prováděli oční souboj. Thomas si pomyslel, že je až komické, kvůli čemu některá ticha vznikají. Když byl malý, tak mu jeho matka často říkala, když se pohádala s jeho otcem, že některá ticha jsou o dost horší než jiná ticha. Jako malý to moc nechápal, ale když zestárl, přišlo mu to jako samozřejmost.

Dívka před ním si povzdechla. „Jmenuji se Marianne. Marianne Waynová."

„Thomas Byrne," kývl hlavou.

Marianne nechápavě stáhla obočí. „Vy jste ten od Scotta?"

Proč mě už nepřekvapuje, že mě tu všichni znají jen díky Scottovi?

Thomas kývl hlavou.

„Hmmm. Takže nejste zdejší?" zeptala se opět s úsměvem.

„Ne?" zvedl obočí Thomas a pak se ohlédl zpátky k maringotce. Když se otočil zpět k Marianne, řekl: „Jestli hledáte Novikova, není tam. Místo něj je uvnitř nehorázný nepořádek.

„Dívka jen pokrčila rameny a šla se podívat dovnitř. „To není nic neobvyklého. On už je takový." Když ale pootevřela dvířka maringotky a nakoukla dovnitř, zbledla. „Co se tady sakra stalo?"

„To bych taky rád věděl. Nevíte, kde bych ho mohl najít? Jestli jste blízcí, mohla byste vědět, kde-"

„Nejme přátelé. Musela jsem tu s ním jen vyřešit nějaké obchody," vysvětlovala Marianne, ale hlas měla neurčitý a koukala se kamsi do dáli. „Mohl by být ale támhle," a ukázala na dům Avy Jergensenové. 

Thomas se tím směrem zamračil. V hlavě si začal pohrávat s myšlenkou, že měl možná Scott pravdu. Třeba doopravdy vraždu zosnovali oba a teď se kvůli tomu museli vidět. Novikov se klidně mohl dozvědět nějakou důležitou informaci, a proto tak narychlo opustil svou maringotku. A kdo ví? To těžítko mu třeba jen spadlo na hlavu. Jenže celý tenhle scénář obsahoval tolik "třeba" a "možná", že mu ani nechtěl věřit. „Proč si myslíte, že by tam mohl být?"

„No přece protože-"

„Thomasi!" oba se rychle otočili za hlasem a z lesa se po lesní pěšině vynořil Scott. „Thomasi!" zavolal zas. „Jde o Novikova! On- co tahle tu dělá?!" zasekl se, když si všiml Marianne.

Thomas na svého přítele vytřeštil oči. Scott tu otázku pronesl s takovým odporem, jaký u něj nikdy v životě neviděl, ani neslyšel. Plavovláska jen protočila očima, ale jinak jeho nepříjemný tón nijak nevnímala. Zato Scott ji propaloval nenávistným pohledem a stoupl si vedle Thomase. Okamžitě mu došlo, že ti dva se moc v lásce nemají. Zatímco Scott neustále bedlivě pozoroval Marianne, mluvil k Thomasovi. „Musíme jít. Našlo se další tělo."

A Thomas v tu chvíli ani nepotřeboval, aby mu Scott dával nějakou nápovědu. Bylo mu to nad slunce jasné.

Novikov byl mrtev.