Zmatek. Tak by se asi dala vysvětlit momentální situace. Thomas jen bez hnutí zíral na tváře lidí, ve kterých se zračila široká škála emocí. Zmatení ale převažovalo. Nějakou dobu všichni koukali na chlapce, co se s vyděšeným výrazem objevil ve dveřích hospody, ale když jim došla jeho slova, vyvalili se ven jako velká voda.

Tělo. Pod mostem. Thomasovi ta slova hrála v hlavě jako chytlavá písnička.

Hospoda byla najednou téměř liduprázdná.

Někdo zemřel.

Neuvědomoval si, že se kouká směrem k otevřeným dveřím. Ven kde se houf lidí postupně zmenšoval, jak se každý snažil dostat k mostu na kraji města.

Před chvílí jsem přes ten most jel.

„Thomasi?"

Vždyť jsem sotva přijel.

„Thomasi...?"

Je to snad nějaký blbý vtip na moje přivítání?

„Thomasi!" Až když ucítil silný stisk na rameni, uvědomil si, že na něj Scott celou dobu mluvil. S pootevřenou pusou se na něj podíval, ale nevydal ze sebe ani slovo. Scott si ho starostlivě prohlížel, ale ruku z jeho ramene nesundal. „Jsi v pořádku?"

Thomas zavřel pusu. Na chvíli se podíval dolů na tkaničky svých hnědých Grensonů a pak zpátky na Scotta. „Já... jo. Jsem v pořádku," kývl nakonec a stáhl obočí. Pořád mu to přišlo šílené. Najednou uslyšel zavrzání barové stoličky za sebou. Otočil se a pohlédl do bledého obličeje starosty Monroea. Vůbec si neuvědomil, že tam pořád byl.

Scott přešel k panu Monroeovi a opatrně mu vzal skleničku z rukou. Starosta se jen vyděšeně koukal do prázdna a baculatý obličej měl úplně bledý.

„Pane starosto? Slyšíte mě?" zamával mu před očima rukou a pan Monroe sebou škubl.

„Ano. Jistě. Já... jistě," moc přesvědčivě ale nezněl a Thomas si všiml, jak si mne zpocené dlaně. Když svůj pohled opět přesunul na jeho obličej, setkal se se starostovo očima a ten se ho s lehce roztřeseným hlasem zeptal: „Jste tu autem, pane Byrne?"

Thomas jen neurčitě kývl a čekal, co z pana starosty vypadne. Tak nějak už ale tušil.

„A mohl bych vás požádat o laskavost? Mohl... mohl byste mě odvést k mostu? Já... myslím, že je nanejvýš vhodné, abych tam jakožto starosta byl."

„Jste si tím jistý? Nemyslím si, že... váš momentální stav je... ehm..." ozval se opatrně Scott a dál koukal na starostovo bledý obličej, zpocené mnoucí se dlaně a neklidný pohled. Ten se ale po jeho slovech narovnal a snažil se tak ukázat alespoň špetku jistoty. Nejdřív to vypadalo, že Scottovi něco opáčí, ale nakonec se opět podíval na Thomase.

„Zavezte mě k tomu mostu."

O pár minut později už všichni tři muži seděli v Thomasovo starém modrém Volkswagenu. Motor hučel, auto pomalu projíždělo kolem starých domů a mezi muži panovalo napjaté ticho. Thomas několikrát zkontroloval bledého starostu na zadních sedačkách a pak střelil pohledem na Scotta. Ten na první pohled sledujíc silnici před nimi a s rukou opřenou o dveře auta vypadal celkem klidně, ale když si Thomas všiml, jak neklidně klepe nohou a opakovaně otvírá a zavírá krabičku od tabáku, bylo mu jasné, že jeho přítel má do klidu opravdu hodně daleko. On sám na tom nebyl jinak. Dlaně na volantu se mu potily, až se bál, že nebude schopný řídit.

„Teď doleva."

Thomas Scotta bez řečí poslechl a zatočil doleva na prašnou cestu, která vedla k mostu.

Tak jsem zase zpátky. Pomyslel si a stáhl obočí při vzpomínce na krávu, která leknutím narazila do jeho auta.

Už z dálky byl vidět houf lidí a mnoho aut. Thomas to své zaparkoval mezi ostatní předkem k cestě, aby se mu pak lépe vyjíždělo a vypnul motor.

Když pak všichni tři vylezli ven, Scott dal ruce v bok a neodpustil si poznámku: „Vypadá to, že se sem seběhli skoro všichni. Dalo se to čekat. Co se řekne v hospodě, ví během chvilky celé město. Nádhera."

„Děkuji vám za odvoz, pane Byrne," ozvalo se za Thomasem, a když se otočil, viděl starostu, který měl k němu napřaženou ruku a ve tváři neurčitý výraz. „Odteď už si to tu musím jakožto starosta převzít sám," na chvíli se odmlčel a když si s ním Thomas potřásl rukou, pokračoval: „Je mi líto, že jsme se nemohli seznámit za příznivější situace. Snad přijmete mé pozvání na brandy a budeme mít možnost se lépe seznámit. A já vás při té příležitosti budu moct požádat o autogram." Když na něj Thomas vyvalil oči, starosta se nepatrně usmál a dodal: „Jsem fanoušek vašich článků. Škoda že už nepíšete."

Když starostovi na buclaté tváři úsměv opadl a pustil Thomasovo ruku, odešel směrem k davu.

„Řekni mi jednu věc," promluvil při pohledu na starostova vzdalující se záda, stále trochu překvapený jeho posledními slovy. „Je v tomhle městě obvyklé vítat návštěvníky vraždou?

Scott se lehce zasmál, ale Thomasovi neodpověděl.

„Půjdeme se podívat?"

„Sice si myslím, že bychom neměli policii rušit při práci, ale jestli chceš... Stejně tam je skoro celé město. Dva lidi navíc není zas takový rozdíl," odpověděl mu Scott.

Samozřejmě že chtěl. Thomasovi tahle situace vracela staré vzpomínky na dobu, kdy psal krátké články a rozbory do novin o různých trestných činech a známých vrazích. Několikrát se mu díky dobrému jménu povedlo dostat přímo na místo činu a všechno co viděl, si pečlivě zapisoval. A když se se Scottem prodral davem zírajících občanů a on se dotkl staré známé policejní pásky, projela jím vlna vzrušení, kterou nepocítil od vydání svého posledního článku. Ta známá chuť přijít všemu na kloub. Ta známá touha odhalit vraha.

„Prosím vykliďte prostor a udělejte místo pro vyšetřování," ozýval se opakovaně jeden z policistů, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.

Lidé se tlačili na sebe. Někteří se snažili z policistů něco dostat, jiní jen tiše koukali a natahovali krky, aby zahlédly mrtvolu, která pravděpodobně ležela dole za zídkou mostu. Úzký potok tiše hučel, že ho bylo sotva zaslechnout přes štěbetání v davu.

„Slyšel jsem, že ho zajelo auto," ozvalo se zprava.

„Hloupost. Prý se s někým porval, " bylo slyšet zleva.

„Nevíte, kdo to je?"

„Slyšel jsem starou Baldwinovou říkat, že to je mladej Heise."

„Co to meleš? Já jsem tady."

„Mě by spíš zajímalo, kdo ho zabil."

Mnoho otázek a příliš málo odpovědí. Mnoho domněnek a nikdo neví, která z nich je správná. Thomas se zkusil naklonit přes policejní pásku, ale když po něm jeden z policistů hodil zamračený pohled, raději se zase narovnal.

„Kdo si myslíš, že to je?" zeptal se bezmyšlenkovitě svého přítele, který už si stihl dát do pusy cigaretu. Byla to hloupá otázka. Nikoho v Greekenvillu neznal, takže i kdyby Scott nějakým zázrakem odpověď věděl, byla by mu k ničemu. K vyslovení té otázky ho ale hnala jeho stará známá zvědavost.

Scott jen pokrčil rameny, a zatímco škrtal zapalovačem, s cigaretou v koutu úst řekl: „Netuším. Ale jedno je jasný. Buďto byl v maléru, anebo sám ten malér někomu způsobil."

Thomas kývl hlavou a dál pozoroval policisty, kteří se snažili zajistit místo činu. Většina z nich už to se zvědavým davem vzdala. Dokud nedělají problémy, mělo by to být v pořádku. To přesně říkal výraz jednoho z policistů, který už jen vyčerpaně sledoval obyvatele městečka lačnících po odpovědích a dávno je přestal žádat o rozchod.

„Neříkal náhodou starosta, že se toho chopí?" podíval se Thomas na Scotta a ten se rozhlédl kolem sebe. Pak drkl do Thomasova ramene a bradou kývl směrem nahoru na prázdný most zabezpečený další policejní páskou, na kterém stál jakýsi muž v dlouhém hnědém kabátu a mluvil se starostou Monroem. Zatímco starosta zamyšleně kýval hlavou a pohledem se snažil vyhýbat místu, kde leželo mrtvé tělo, ten muž se mračil, až měl Thomas pocit, že to není živá lidská bytost, ale jen vytočený nevrlý zamračený mráček. "Kdo to je?" zeptal se, ale Scott jen opět pokrčil rameny a potáhl si z cigarety. Oba toho muže sledovali a snažili se poznat, co starostovi říká. Thomas v těchto chvílích litoval, že neumí odezírat ze rtů.

Po chvíli starosta opět kývl hlavou, ale tentokrát kývl o trošku víc, jakoby dával najevo ukončení konverzace a pak si založil ruce za zády a stoupl si na kraj mostu. Pár občanů co si ho všimlo, k němu zvedli zvědavý pohled. Zavalitý muž s červenými tvářemi a velkým nosem si hlasitě odkašlal, čímž získal pozornost zbylých občanů a opřel se rukama o kamenné zábradlí mostu. A pak promluvil: „Drazí přátelé, spoluobčané. Chápu, že jste všichni smrtí jednoho z nás vyděšeni. Že chcete znát odpovědi na své otázky. Ale ujišťuji vás, že jakmile se tady detektiv Clark, kterému byl případ přidělen, něco dozví, budete informováni díky našemu městskému rozhlasu. Nyní vás poprosím, abyste se odebrali do svých domovů a dali tak prostor policii a vyšetřovatelům."

Nějakou dobu se ze všech stran ozývalo nesouhlasné brblání, ale nakonec se celý houf pomalu rozešel pryč. Lidé nastupovali do svých aut, nebo šli po svých. Policistům se ale především ulevilo, že jdou vůbec pryč. Několik zvědavců stejně zůstalo a všechno z dálky pozorovali. Mezi ně patřil i Thomas se Scottem, který si neodpustil svou poznámku o tom, jak je hrozné, že starosta tu má větší vliv než policie.

Thomas přemýšlel co dál. Jen tak stát tam nemohl. To by bylo k ničemu. Ale jen tak podklouznout pod policejní páskou taky nesměl. Už už začínal vymýšlet šílené plány, jak se dostat blíže k oběti ležící pod mostem obklopenou policisty, když uslyšel, jak někdo volá jeho jméno.

„Chtěl bych vás seznámit tady s panem Byrnem, pane Clarku. Pane Byrne!" přicupital k němu starosta, který už vypadal celkem zdravě a i podivně šťastný. „Pane Clarku, tohle je Thomas Byrne. Přijel zrovna dnes a je to spisovatel."

„Byl jsem spisovatel," opravil Thomas starostu, ale v duchu cítil hrdost, že o něm někdo takto mluví.

„Jistě, jistě," pokračoval pan Monroe. „Píše... tedy psal... tedy zabýval se různými vraždami. Trestnými činy. Já... myslím, že jeho pomoc byste mohl ocenit, pane Clarku," drmolil dál a zběsile u toho mával rukama. Když chtěl pokračovat, muž v kabátu ho zdvižením ruky zastavil.

„Chcete mi snad říct, že nevěříte v mé schopnosti, když mi dohazujete na pomoc pisálka?" zeptal se chladně a Thomasovi přejel mráz po zádech. Scott, který stál celou dobu za ním a všechno tiše pozoroval, se rozkašlal, protože málem spolkl cigaretu. Nejhůř ze všech však vypadal starosta, kterému se opět vytratila z rudých tváří veškerá barva, a on byl tak zase úplně bledý.

„Já... nechtěl jsem... já... omlouvám se. Jistě. To bych si nedovolil. Já ve vás věřím," zakoktal se a sklopil pohled.

„Krom toho že do vyšetřování se smí vždy zapojit pouze příslušní lidé, takže by to ani nešlo," odmlčel se na chvíli muž a Thomas měl pocit, že se na něho kouká shora. Po chvilce pokračoval: „Dobře. Koroner se dostaví každou chvíli, aby se podíval na tělo. Jen..." povzdech si muž a promnul si kořen nosu. „Jen můj kolega chybí."

„Jistě. Pan Rockwood. Určitě tu bude každou chvíli. Doufám, že vás příliš nebrzdí a že vám jeho zaučování tolik nevadí."

Thomas nechápal, o čem se to ti dva baví a tak jen nervózně přešlapoval na místě. Byl tím detektivem uražen. Tedy... cítil se uražen. Ve skutečnosti ale jeho chování celkem i chápal.

Muž v kabátu si po chvíli všiml Thomasovo nervózního šlapání bláta a povzdechl si. „Jsem detektiv Matthew James Clark. Omlouvám se za svá slova, ale doufám, že mě chápete."

Thomas se zmohl jen na tiché kývnutí a potřásl si s detektivem rukou.

„Promiňte a vy jste?" otázal se detektiv Clark se zamračeným výrazem Scotta a ten se na něj zářivě s cigaretou v puse usmál.

„Scott Benson, detektive. Snad tomu přijdete na kloub."

Detektiv Clark si s ním ale rukou nepotřásl. Místo toho svůj pohled přesunul opět na Thomase a zamračeně ho pozoroval. Thomas se ošil a snažil se jeho pohled ignorovat.

„Asi bychom měli jet," narušil nepříjemné ticho Scott a ignoroval tak s úsměvem detektivovo odmítnutí. „Ještě musím svého přítele ubytovat."

Oba se tedy rozešli zpět k Thomasovu autu, ale starosta se je s detektivem rozhodl doprovodit. Než otevřeli dveře a nasedli dovnitř, Scott nenápadně mrkl na Thomase a podíval se na pana Monroea.

„Kdo je ten chudák pod tím mostem, pane starosto?"

Starosta se ošil a koukl se na detektiva Clarka. Ten kývl hlavou a pan Monroe si povzdechl: „Jergensen. Ryan Jergensen."

Mezi muži se rozhostilo ticho. Thomase napadlo, že se může zkusit chytnout příležitosti a zkusit se z nich dostat víc informací, ale než stačil promluvit, předběhl ho detektiv Clark.

„Říkal jste, že jste přijel dneska, pane Byrne?"

Thomas se na něj podíval a setkal se s šedivýma obezřetnýma očima, které bedlivě sledovaly jeho Volkswagen. „Ano? Proč?"

„A smím se zeptat, v kolik jste přijel?"

„No... lehce před pátou."

„Ano. Setkal se s námi v pět hodin v restauraci u Giovanniho," zastal se ho Scott a starosta souhlasně kýval hlavou.

„Tělo pana Jergensena se našlo krátce po páté partou dětí, co si sem přišly hrát. Uvidím, co mi ještě řekne koroner a pak budu čekat na informace z pitvy, ale víte... na cestě před mostem se našla krev."

„Co tím myslíte, pane Clarku?" nechápal starosta, ale detektiv ho ignoroval.

„Chcete snad mého přítele nařknout z vraždy, detektive?" mračil se Scott a při posledním slově zněl, jako kdyby kousal citrón. „Jen kvůli tomu v jaký čas přijel?"

Thomas mlčel. S šokem zíral do detektivovo chladných očí a snažil se z nich cokoliv vyčíst. Nechápal. Nic nechápal. Jak ho může jen tak podezřívat? Nemá důkazy. Nemá nic. Přesně tak. Nemá proti němu nic.

„Ne-nemáte důkazy," dostal ze sebe po chvíli, i když to neznělo tak odhodlaně, jak si původně ve své hlavě představoval a když se na chvíli podíval na starostu s prosbou o pomoc v očích, ten jen sklopil pohled.

„Opravdu?" detektivovo tmavé obočí se stáhlo do podivného zamračeného úšklebku a pak ukázal na Thomasovo auto. „A jak mi potom vysvětlíte, že vaše poznávací značka je od krve?"

A Thomas stál. Stál a koukal. To bylo to jediné, co mohl udělat. Nekřičel. Nezačal se naštvaně hájit. Jen stál, koukal a myslel. V hlavě mu dunělo a snažil se přijít na to, jak se dostat z téhle situace. Scott ale jeho rádoby klid ani zdaleka nesdílel a tak na detektiva spustil. Thomas ale ničemu z toho, co Scott křičel, nerozuměl. V hlavě mu ještě pořád dunělo a neustále se mu opakovala detektivova slova. Je přece nevinný. Nic neudělal. To ta kráva. Je to krev té krávy, co zatroubením vylekal. Je nevinný!

„...- je nereálné. Aby Thomas někoho zabil je přece šílenost. On by nikdy nic takového neudělal. Nemůžete někoho jen tak obvinit z vraždy. Nemůžete na někoho jen tak svalit vinu," rozhazoval neustále rukama Scott a vraždil detektiva pohledem. Ten si ale zachovával chladný postoj a jen Scottovo naštvané jednání pozoroval.

„Ten most je jediná cesta, jak se do Greekenvillu dostat. Krom toho... já pana Byrneho nepovažuji za vraha. Já jen říkám, že se momentálně stal jedním z podezřelých. V tom je rozdíl. A od vás bych požadoval, pane Bensone, abyste se uklidnil."

„Uklidnil? Uklidnil?! Jak se mám uklidnit, když o mém nejlepším příteli prohlašujete, že je vrah?! A jaký by měl asi motiv, hm? Jergensena ani neznal!"

Když se Thomas zase začal zabývat rozhovorem dvou mužů, skoro ho až dojalo, jak ho Scott brání, ale na druhou stranu to byl nepříjemný nezvyk. Scott Benson byl přece vždycky to zázračné dítě, které se nehádá. A hlavně to měl být on sám, kdo by měl křičet. Kdo by měl řvát a bránit svojí čest. Místo toho teď za sebe nechával mluvit svého přítele.

„Byla to kráva," odvážil se nakonec promluvit. Všichni tři muži se na něj se zvednutým obočím podívali, jako by snad zapomněli, že tam ještě pořád je.

Detektiv Clark se poprvé za celou dobu nevěřícně uchechtl. „Cože? O čem to mluvíte?"

„Byla to kráva," zopakoval Thomas. „Před mostem mi do auta narazila kráva, když jsem na ní zatroubil." Čím víc ale mluvil, tím víc měl pocit, že mu detektiv nevěří. A tím víc i jemu samotnému připadalo, že říká naprosté nesmysly. Viděl detektivův nepřístupný nevěřícný pohled. Viděl, jak se na něj starosta kouká jako na blázna. Ale taky viděl Scotta, který mu jediný věřil a dodával mu tak odvahu hájit se dál. „Věřte mi! Jestli mi nevěříte, běže ty krávy zkontrolovat. Jedna z nich na sobě musí mít krev a odřeniny. Přísahám! Přísahám, že jsem nic neudělal!" a nakonec se slyšel, že křičí.

Je zvláštní, že když lidé chtějí někoho přesvědčit o opaku, často zvyšují hlas. Jako by chtěli svoje slova vykřičet tak moc, aby zůstaly viset ve vzduchu stejně dlouho, jako slova napsaná na papíře a každý si je tak mohl přečíst. Thomasovi tahle skutečnost dříve připadal vtipná. Ale teď ne. Teď chápal, proč lidé v hádce křičí. Kvůli pocitu, že čím víc zvýšíte svůj hlas, tím víc vám budou věřit.

„Dobře."

Thomas se zasekl. Dobře?

„Jak jsem už řekl. Zatím nejste vrah. Jste pouze podezřelý." A taky blázen. To bylo to, co v detektivových očích zůstalo nevyřčené, když se k Thomasovi přiblížil. „To co jste řekl, ještě důkladně prošetřím."

A pak se otočil. Hnědý kabát se za ním zavlnil a detektiv se rozešel směrem k policistům za policejními páskami. Na půli cesty se ale otočil a křivě se usmál. „Dám si na vás pozor, pane Byrne. Vy si dejte ale taky pozor na mě."

Thomas sledoval jeho kabát a ani si nevšiml, že se s nimi starosta tiše rozloučil a že mu Scott dal ruku na rameno.

„Půjdeme," procedil pořád ještě naštvaně mezi zuby a stejně jako Thomas propaloval pohledem detektivova záda.

„Půjdeš mě ubytovat?" vnímal Thomas Scotta jenom napůl. Ten si zapálil novou cigaretu, protože nedopalek té předešlé skončil kvůli Scottovu naštvanému mávání rukou na zemi a zamračil se.

„Ne. Nejdřív tě ještě s někým seznámím."