Ɣ Yohan (o čtyři roky později) Ɣ

Yohan Alexe neviděl už přes dva týdny a bylo mu smutno.

I přes to, že byli hodně zaneprázdnění lidé, kromě Yohanova natáčení v Anglii se jim ještě nestalo, aby od sebe byli více než týden. Vždy si našli čas alespoň na to, aby Alex přišel k němu nebo on k Alexovi a strávili spolu alespoň noc.

Teď se ale mělo konečně změnit hodně věcí.

Yohan vešel do haly prostorného domu a rozhlédl se kolem sebe. Usmál se, když na stěně u schodů uviděl fotku sebe a Alexe z jednoho z jejich nejnovějších focení.

Jeho máma byla opravdu rychlík.

Sotva na ni pomyslel, objevila se ve dveřích. "Yohane!" vykřikla radostně a rozběhla se k němu. Yohan se s ní přivítal se vřelým úsměvem.

"Musím hned zase zmizet," zamumlal jí do ramene. "Musím pro Alexe na letiště."

Jeho máma ho pustila. "Jo, jasně," odpověděla a začala se rozhlížet. "Tady!" zvolala a rozešla se k rohu chodby. Yohan si všiml dvou obleků pověšených na věšáku.

Máma je popadla a opatrně je Yohanovi podala. "Buďte na ně opatrní, jsou opravdu krásné."

Yohan obleky poslušně s poděkováním přebral a už se opět rozešel ke dveřím. "Uvidíme se na místě?" otočil se naposled k ní a jeho máma s úsměvem přikývla.

"Jsem na vás pyšná, kluci," promluvila jemně a Yohana píchlo u srdce.

Dnes byl ten den, kdy měl odstartovat jejich dosud největší projekt. A mimo jiné den, kdy měli poprvé strávit noc v jejich novém, společném domově.

Yohan naskočil do auta a vyjel. Neměl moc času, dnes zatím jen nabíral zpoždění. Alexův let měl přistát za dvacet minut a on byl dvacet pět minut od letiště. Už viděl ty blbé poznámky Alexe, že přijel pozdě, i když se dva týdny neviděli.

Nakonec to ale přece jen stihl, možná díky menšímu porušování předpisů. Už by ale raději zaplatil pokutu, než aby musel snášet uraženého Alexe.

Alex ale uražený nebyl. Sotva se uviděli, objali se a Alex radostně zvolal: "Zrovna jsem dostal ten mail. Máme povolení."

"Vážně?!" podivil se Yohan a pustil Alexe. Z usmívání se ho až bolely tváře. "Tak to budeme mít krásný start, panebože."

Dostali povolení. Jejich nový projekt mohl oficiálně odstartovat ve velkém. Projekt, na kterém pracovali více než rok.

Jaký projekt? Bylo tomu už asi osmnáct měsíců, co si Alex začal hrát s myšlenkou, že s jejich postavením ve světě slávy by mohli dělat něco víc. Nejlépe pro ostatní, nejlépe pro lidi v nouzi.

O tři měsíce později přišel k Yohanovi do bytu s tím, že je z něj podnikatel. Yohan se automaticky zeptal, jakou novou roli má, ale Alex ho rychle vyvedl z omylu. On, Alex Wyatt, se ten den stal hlavou charitativní organizace. A Yohan s ním - teda až podepíšou smlouvu, ale prý bylo vše domluvené.

Yohan byl v šoku. Ale nakonec se jen usmál a na druhý den šli podepisovat smlouvu.

A dnes se otevíralo jejich centrum. Rozjížděly se jejich první projekty. A Alex se právě vrátil z Ghany, kde vyjednával výstavbu školy. Prošla.

Yohan si propletl s Alexem prsty a vydali se k Yohanovu autu. Byl čas na blázinec - museli se stavit u sebe doma, aby vyhodili Alexovy věci a převlekli se do obleků, které pro ně zařídila Yohanova matka. Pak se museli vydat do nově postavené budovy, kde jejich organizace měla sídlit a nakonec na after party k nim domů - do jejich nového domova, kde konečně měli bydlet spolu.

Alex s Yohanem už spolu teoreticky žili, devadesát procent času u Alexe v bytě, kde byl Yohan už zabydlený, jako by tam opravdu oficiálně žil.

Teď už to mělo být oficiální. V jejich domě, který si postavili podle svých snů.

Tentokrát se zastavili u Yohana v bytě. Převlékli se a hned se opět vydali na místo akce. Yohan by nejraději zůstal na bytě, objednal si jídlo, zachumlal se pod jednu deku s Alexem a užil by si první společný den po dvou týdnech s Alexem.

Ale nemohl. Museli rozjet ten největší projekt jejich života.

Když dojeli na místo, bylo tam více lidí, než by čekal. Zajímalo by ho, jestli tu všichni ti fanoušci byli pro zájem v jejich projekt nebo jen proto, kdo s Alexem byli. Doufal v tu první možnost.

Nejprve ale přijeli k budově soukromým vjezdem. Hned si je odchytl stylingový tým a dodělal jim vlasy a make-up.

Do hodiny už stáli před budovou, drželi v ruce nůžky a byli připraveni přestřihnout slavnostní pásku, aby nová etapa jejich života mohla začít.

Obecenstvo v čele se starostou města začalo odpočítávat. Yohanovi se tak třásly ruce, až se bál, že stuhu ani nepřestřihne. S Alexem ale velké nůžky drželi společně a když si Alex jeho třesu všimnul, položil svou dlaň na Yohanovu a povzbudivě se usmál.

Tři. Dva. Jedna.

Yohan s Alexem přestřihli stuhu a přítomní se dali do bouřlivého potlesku. Alex se otočil k Yohanovi a radostí ho objal. Yohan se na Alexe nemohl vynadívat, právě se mu splnil sen, mohl pomáhat druhým, a Yohan byl na něj v tu chvíli neuvěřitelně pyšný.

"Gratulujeme!" zvolal starosta města do mikrofonu. "Nechť Charitativní organizace Wyatt slouží svému účelu!"

Yohana opět píchlo o srdce, když zaslechl jméno jejich organizace. Jeho hlava si vždy pod příjmením Wyatt představil pouze Alexe. Stále mu totiž nedocházelo, že je ono příjmení již několik týdnů i jeho, o čemž svědčil zlatý prstýnek na jeho prsteníčku.

Už nenosil jméno svého otce, které se mu téměř hnusilo. Už nosil jméno svého nejmilovanějšího člověka.

Toho dne se rozjela nová etapa jeho života. Zaneprázdnění byli snad víc než kdy předtím, ale byli spolu a Yohan mohl sledovat, jak Alexovi jeho charitativní činnost kouzlí úsměv na tváři každý den. Upřímně, byl to ten nejlepší pohled.

A Yohan stále děkoval za život, který dostal. Možná si původně myslel, že navždy zůstane pod křídlem svého otce a nikdy nebude svobodný, nikdy nebude mít vlastní život, ale s příchodem Alexe se vše změnilo.

Dobře, možná ne úplně s jeho příchodem. I když Yohanova nenávist k Alexovi nebyla ani zdaleka tak silná, byly to krušné dva roky.

Roky, které pak nahradily události následující.

To bylo teoreticky to, co Yohan napsal do svého svatebního slibu, to ale už byl příběh na jindy.

Teď se museli postarat o svůj nový domov.

Yohan zrovna v kuchyni skládal nově koupené sklenice do skříňky, když ospalý Alex sešel z ložnice dolů. Šoupavým krokem došel až k Yohanovi, dal mu pusu na tvář a zamumlal tichý pozdrav. Hned na to si začal vařit v kávovaru kafe.

"A snídaně nic?" zeptal se Yohan. Znal Alexe a věděl, že jestliže si začal dělat kávu ještě před tím, než si začal chystat snídani, už si ji neměl ani v plánu dělat.

"Nemám chuť," odvětil a opřel se o linku. Rozhlédl se kolem sebe a usmál se. "Ta kuchyň je boží."

Alex snad každý den pracoval pozdě do noci. Yohan měl taky hodně práce, to ano, ale Alex byl v takových věcech mnohem větší perfekcionista. Kolikrát nešel prostě spát, dokud neměl perfektně dodělané věci, naopak ale pomoc odmítal.

Yohan tak často usínal sám. Někdy ještě v polospánku zaznamenal, že se Alex také odebral ke spánku a Yohana pak objal.

"A to jsi chtěl mramorovou linku," odfrkl si Yohan, Když se scházeli s týmem architektů, aby dům navrhli, s Alexem se málem pohádali o tom, jakou linku zvolit. Yohan vyhrál jednoduchým argumentem - právě on bude v kuchyni trávit třikrát více času jak Alex.

"Ten by tu ale taky vypadal dobře," nenechal se Alex. Samozřejmě, že ne. Vždy musel mít poslední slovo.

Yohan doskládal nové sklenice do skříňky a zavřel ji. Alex se na něj omluvně podíval. "Jen se převleču a hned ti půjdu pomoct," řekl tiše, z čehož Yohan usoudil, že se cítí špatně jen kvůli tomu, že Yohan schovával nové nádobí sám.

Zasmál se. "V pohodě," prohodil. "První se pořádně probuď. Na vybalování máme klidně zbytek života."

Alex se pousmál. Jeho káva se v tu chvíli dodělala, ale nebral si ji. Místo toho se chytil za hlavu. "Asi mi praskne hlava," oznámil.

Yohan se zamračil. Byl rád, že mu to Alex řekl, protože by se vsadil, že ještě před několik měsíci by mu to Alex zatajil jen proto, aby mohl pracovat. Na komunikaci ještě stále usilovně pracovali. Nelíbilo se mu ale, že Alexe bolí hlava. Povzdechl si. "Měl bys polevit s prací. Říkám ti to furt."

"A kdo to udělá?" odvětil Alex.

"Mohl by sis taky nechat od někoho pomoct, víš? Ať už ode mě nebo ti říkám, že můžeme někoho najmout."

Alex samozřejmě ihned zavrtěl hlavou. "Hlava mě nebolí z práce."

"Jasně," uchechtl se Yohan. "A já jsem královna Egypta."

"To pak tedy asi vážně jsi," pokrčil rameny Alex, bezstarostně si vzal svou kávu a vydal se do obývacího pokoje.

Yohan si povzdechl. Otevřel další skříňku po jeho levici a vytáhl krabici s prášky. Našel prášek na bolest hlavy, napustil trochu vody do jedné z nových sklenic a šel k Alexovi.

"Dej si," nakázal mu, "a pak odpočívej."

Samozřejmě, že Alex zase začal vrtět hlavou. Yohan proto popadl deku, hodil ji přes Alexe, pevně ho chytil, aby se nemohl z deky vymanit, a lehl si vedle něj. Pevně ho držel, aby se nemohl hýbat.

"Yohane..." povzdechl si Alex. "Musím projet maily, jestli-"

"Mají maily přednost přede mnou?" otázal se Yohan a a tázavě se na něj podíval. "Protože mi přijde, že poslední dobou jo."

Alex zvedl jeden koutek úst do úsměvu. "Maily před tebou ne, ale školy a nemocnice ve státech, které to potřebují? To už možná jo."

Alex se zasmál, ale Yohan ne. Možná by měl, ale ho v tu chvíli jen fascinovala Alexova čistá duše.

"Já jsem na tebe tak pyšný," zašeptal Yohan a pohladil Alexe po tváři.

"Víš, že máš naprosto stejnou pozici jako já?" odpověděl Alex.

"Bez tebe by ale žádná organizace ani nevznikla," odpověděl Yohan.

Alex se pousmál, ale nic neříkal. Yohan se k němu pomalu sklonil a pomalu ho políbil. Alexův úsměv se v polibku ještě rozšířil. Yohan si ani nepamatoval, kdy naposled měli tak klidnou chvilku jako teď.

Proto samozřejmě netrvala dlouho. V další minutě Alexovi začal vyzvánět telefon, odstrčil Yohana, jako by byl kus papíru, a vystřelil na nohy. "Volají z Ghany!" vykřikl, popadl svůj telefon a vyběhl z místnosti ven pro lepší signál.

Yohan se s povzdechem na gauči rozvalil. Hádal, že je opravdu čas jít pracovat.

Ale byl šťastný. Byl šťastný jako nikdy. Měl milujícího manžela, krásný dům a práci, která pomáhala lidem. Víc si přát ani nemohl.

Ɣ

já nevěřím, že je konec, vždyť jsem ten příběh začala psát teprve v únoru 😭😭😭

ale byla to jízda. nikdy mě nebavilo více psát nějaký příběh. měl být delší, ano, ale nakonec mi plánované události vyšly na 50 kapitol a více toho už vymýšlet nechci, aby se to zbytečně nenatahovalo.

což mi připomíná, ptám se u každého příběhu, máte raději alexe nebo yohana? nebo si nejde vybrat?

já osobně mám taky vždy favorita. u těhle dvou? nemám tušení.

taky dávám na konci každého příběhu fakta, tady jich moc nemám, a tak to tentokrát přeskočím. řeknu vám jen jeden - tenhle příběh měl být mnohem více heart-breaking, ale jako vždy jsem vyměkla. u mého dalšího se pokusím už nevyměknout 😌

což mi připomíná! končí tohle, končí LNS, ale na mém profilu s touto kapitolou vychází taky nový příběh, WAVES OF TOMORROW! budu ráda, když se na něj taky kouknete~

jinak vám moc děkuju, že jste příběh četli, hvězdičkovali, komentovali. podle vašich průběžných reakcí soudím, že se vám příběh taky líbil, to jsem neskutečně vděčná 🥺

takže děkuju, děkuju, děkuju a snad se uvidíme u dalších příběhů❣️