Když Alex dojel na stanici, na místě už byl i Roy Tedd Wilson.

Alexe ani nepřekvapovalo, že ho opět vidí. Bylo mu jasné, že v celém případu nebyl takové neviňátko, za jaké se prohlašoval.

Yohan mu zavolal s omluvou, jestli by přece jen nemohl na stanici přijet, že celý případ je mnohem zamotanější, než se zdálo. Víc mu po telefonu říct nechtěl, a tak Alex nasedl do auta a vydal se na stanici vzdálenou jen nějaké tři kilometry od jejich bytů.

Když vešel, uviděl u jednoho stolu Yohana, Michaela, ženu, která byla nejspíš Michaelova máma, a Wilsona.

Nedával na sobě znát žádné emoce, ani překvapení, ani zmatenost. Neuvěřitelně si ale už přál, aby mu někdo řekl, co se děje a proč jsou tady jak Michael, tak Wilson.

Posadil se mlčky vedle Yohana. Naproti němu seděl Wilson, takže ho Alex klidně mohl pod stolem kopnout, kdyby chtěl. Nechával si ale tu myšlenku na později. Vedle Wilsona seděl nějaký cizí muž, nejspíš něčí právník. Vedle Yohana z druhé strany pak seděl Michael s jeho mámou. Kolem stolu procházel Alexovi již známý policista jako hlídací pes.

Yohan se k Alexovi naklonil. "Vypadá to," zašeptal mu do ucha, "že Roy přece jen není tak nevinný."

Víc toho říct nestihl. Policista se zastavil u Michaela a Alex si až v tu chvíli všiml, že Yohanův nevlastní bratr má ubrečené tváře a kývá se dopředu a dozadu. Vypadal vyděšený k smrti.

"Michaeli," oslovil ho policista něžně. "Potřebujeme to heslo."

Alex shlédl na počítač před policistou. Na internetu byla rozjetá přihlašovací stránka do mailu a nadepsána Teddova adresa.

Michael začal vrtět hlavou. "N-ne," zakoktal. "O-on říkal, ž-že mi ublíží." Letmo se podíval na Wilsona.

Wilson vytáhl ruky z pod stolu a něco se kolem jeho zápěstí zalesklo. Měl pouta, došlo Alexovi.

"Michaeli," zkusil to znova muž v uniformě, "tady už ti neublíží. S námi jsi v bezpečí."

Michael se nebyl schopný vzpamatovat ještě dobrých deset minut a snažil se schovat za své paže. Nakonec musel Wilson opustit místnost, aby se ho Michael nebál. I když Alex stále nevěděl, co se děje, možná začínal mít tušení.

Sotva se za Wilsonem zavřely dveře, Yohan se k Alexovi opět natočil. "Vypadá to, že Wilson využil Michaela. Nutil ho psát ty maily, vyhrožoval mu, že mu jinak ublíží. Takže Michael psal ty maily, ale Wilson mu je slovo od slova diktoval. Myslel si, že jestli se na to někdy přijde, padne to vše na Michaela a jeho poruchu."

"To je strašný," vydechl Alex. "Jak jste se to dozvěděli?"

"Policista se ho ptal, proč se pojmenoval Tedd. Michael se teoreticky zhroutil, že to nemůže říct, jinak ho on zabije. Nakonec jsme z něj vytáhli, že jde o Wilsona. Většinou komunikovali jen přes telefon, a tak Wilson ani nevěděl, že by Michael mohl být na tolik chytrý a pojmenovat se v mailech po něm."

Alex se ohlédl po Michaelovi, který pomalu začal vyťukávat heslo od mailu do příslušného pole.

"A Wilson?" pokračoval Alex. "Proč měl potřebu to dělat?"

"Tipuju zášť a závist," pokrčil Yohan rameny. "Moc toho ještě neřekl, právník mluví furt za něj. Jenže v moment, kdy jsem se odtrhl od otce, přišel o práci. Přišel o mě a nemohl mě už obtěžovat. A jelikož potřeboval na někoho hodit vinu, nejspíš si vybral tebe, protože nebýt tebe, nejspíš bych byl stále pod vlivem táty."

Alexova hlava pracovala na plné obrátky. Jenže všechno to smysl dávalo. Jasně, že jo.

Otevřel pusu, aby znovu promluvil, když se z vedlejší místnosti ozval křik. Yohan vykulil oči a Alex hned věděl proč. Hlas Christensena mu byl už dosti známý.

Yohan vyskočil na nohy a vyšel z místnosti. Alex si přišel divně, aby zůstával v místnosti jen s policistou, Michaelem a jeho mámou, tak se vydal za Yohanem. Když vyšel ze dveří, hned si všiml Christensena, jak v rohu místnosti křičí na Wilsona a policisté ho uklidňují.

Alex znervózněl. Vždycky byl nesvůj v přítomnosti Yohanova otce.

"Že se nestydíš," zasyčel Christensen. "Takhle využít nemocného kluka a hodit na něj všechny tvé zrůdnosti!"

Yohanův táta se ohlédl a zmateně se pohledem zastavil na Yohanovi s Alexem. Především tedy hlavně na Alexovi. Díval se na něj pohledem, který Alex nedokázal přečíst.

Yohan se bez jediného slova rozešel ke svému tátovi, ale Alex tentokrát zůstával stát. Tak blízko se k Christensenovi raději přibližovat nechtěl, jelikož věděl, jaký nenávistný vztah mezi sebou mají.

Yohan asi po dvou minutách konverzace vytáhl svůj telefon a něco tátovi ukazoval. Alex předpokládal, že v tu chvíli hodili svou minulost za hlavu a soustředili se jen na případ, protože jinak věděl, že Yohan s otcem už vůbec nemluvil.

A pak, k Alexovu zděšení, se Christensen vydal přímo za ním. Nejspíš i YOhan byl překvapen, protože zůstal stát na místě a až po chvíli si uvědomil, kam jeho otec směřuje a doběhl ho.

Alex nikdy neměl problém mluvit s lidmi. Jen s otcem svého přítele ano.

Christensen k němu došel a sklopil pohled. "Je mi líto těch mailů, co jsi kvůli naší rodině dostával. Takové vyhrožování je nepřístupné," zamumlal, že mu Alex málem ani nerozuměl.

Alex pohledem vyhledal Yohana stojícího za jeho tátou. Yohan ale jen pokrčil rameny.

A tak musel Alex vymyslet odpověď sám. "Není to vaše chyba," odpověděl nejistě.

Christensen zvedl pohled a podíval se mu do očí. Alex by před jeho pohledem nejraději utekl. "Wilsona jsem zaměstnával. Dal jsem mu práci manažera mého syna. Kdybych to neudělal, nejspíš by nikdy neměl potřebu psát něco takového."

Alex nasucho polkl. Vlastně se mu chtělo trochu smát. Christensen se mu tady omlouval za něco, co vlastně jeho chyba nebyla, místo toho, aby se omluvil za to všechno ostatní, čím si kvůli němu s Yohanem museli projít.

I když se to snažil skrýt, přece jen se uchechtl. Yohan i jeho otec se na něj zmateně podívali.

"Dobře, vaši omluvu přijímám," řekl tak, aby zněl co nejjistěji. "Ale myslím, že zrovna vy byste se měl omlouvat za jiné věci."

Na to se otočil a vrátil se do místnosti, kde už si policista četl opět všechny maily, které mu Michael zpřístupnil. "Jsou tady opravdu všechny," říkal si spíše pro sebe, zrovna když Alex vešel. Jakmile si ho policista všiml, otočil počítač k němu. "Jsou tady nejspíše všechny," zopakoval nahlas. "Mohl byste se na to podívat?"

Alex mlčky přikývl, posadil se a maily spočítal. Mezi odeslanou poštou opravdu byly všechny e-maily, které Alex obdržel, a tak to policistovi potvrdil.

Pak se otočil k Michaelovi, který se stále třásl a vyhýbal se Alexovu pohledu. "Nemám ti nic za zlé," promluvil k němu Alex. "Nebyla to tvoje chyba."

"Praštil vás," promluvila Michaelova matka. "To dělat neměl."

Alex otevřel pusu, že promluví, ale Michael ho předběhl. "B-byl jsem naštvaný. Tedd mi volal a v-vyhrožoval, ž-že ho vyslýchala policie a ž-že jsou blízko toho, aby ho odhalili," koktal. "K-kdyby s tím on," ukázal na Alexe, "nešel na policii, nevyhrožoval by mi."

Michaelova matka se zamračila a něco mu začala vysvětlovat. To už Alex nevnímal. Necítil k Michaelovi zášť ani nic podobného, jelikož Wilson ho jen využil a zdeptal.

V dalším okamžiku se dveře otevřely a dovnitř vešel Yohan se svým otcem. Michaelova matka donutila svého syna, aby si stoupl, a společně, i s Christensenem, vyšli ven. Yohan se posadil na své místo vedle Alexe.

"Tak asi máme jasno," promluvil policista. "Svědectví všechna máme, vše to dává smysl. Teď už jen sepsat zprávu." Zaklapl počítač a vzal ho ruky.

"A Wilson se přiznal?" zeptal se Alex a zastavil tak policistu v půlce chůze.

"Ne," odpověděl, "ale teď už pro něj bude jen lepší, když se přizná. Máme i výpis jeho telefonu, kde je důkaz, že Michaelova v poslední době několikrát volal. A fakt, že nám minule lhal, mu taky zrovna nenahrává." S těmito slovy opustil místnost.

Alex zhluboka vydechl. Bylo po všem. Už žádné hnusné e-maily plné výhružek a nadávek.

Najednou jakoby na něj padla únava posledních týdnů, cítil se, jako by měl usnout na místě. Narovnal se na židli. "Jedeme domů, jinak usnu."

Yohan se pousmál. "Jo," potvrdil. "Je po všem."

Alex se postavil a Yohan ho ihned následoval. Když o několik minut později vyšli z policejní stanice, ještě než se každý rozešel ke svému autu, kterým přijeli, Yohan Alexe zastavil: "A mám dobrou zprávu. Za dva týdny mám pauzu od natáčení. Říkal jsi, že tam máš někdy čas?"

"Jo," potvrdil Alex.

"Tak můžeme za vašima na chatu," usmál se.

Alex by se rád radoval, ale na to byl moc unavený. A tak jen Yohanovi úsměv opětoval a slíbil mu, že hned ráno rodičům zavolá.

Jinak se nemohl dočkat.

Ɣ

chci se jen zeptat. myslím, že všichni cítíme, že se příběh tak nějak blíží ke konci (tohle byla sakra rychlá jízda), tak se chci zeptat, na kolik kapitol byste chtěli rozepsat ten konec (jak budou u Alexovýxh rodičů a tak)? Můžu to totiž ukončit příští kapitolou nebo to taky rozepsat tak na čtyři, jen že nemám už žádné drama a žádný velký děj v plánu, tak jestli chcete třeba posledních několik kapitol jen takové příjemné trávení času? :')