Roy Tedd Wilson. Člověk, u kterého byl Alex přesvědčený, že stál za těmi e-maily, které mu tak drásaly nervy. Vše mu do sebe krásně zapadalo, až by se nejraději pochválil za to, jaký byl detektiv. 

   Jenže Wilson před nimi teď seděl a tvrdil, že on za nic nemůže. 

   A Alex nevěděl, čemu má věřit.

   Zněl přesvědčivě. Opravdu to vypadalo, že maily neposílá, ale něco věděl. Tím si byl Alex jistý. Seděli na policejní stanici, Alex, Yohan a jeden policista na jedné straně stolu, Wilson na druhé.

   "Jestli lžete," pronesl policista, "ponese to následky. Jestli něco víte, tak to samozřejmě taky. Tyto maily, které Alex Wyatt poslední tři týdny dostával, budeme brát jako vyhrožování."

   Alex nasucho polkl. Cítil se blbě, ale zároveň chtěl, aby si záhadný Tedd odpykal nějaký ten trest za to, jakými stresy si prošel. Navíc, díky těm výhružkám smrtí v posledních zprávách se možná i bál o svůj život.

   "Nevím, kdo ty maily posílá," prohlásil trpělivě Roy Wilson. Alex se nemohl přenést přes to, jak moc slizký byl. "Ale o existenci Alexovy e-mailové adresy vím, to ano."

   Alex se zatvářil překvapeně, zatímco Yohan zatnul pod stolem pěsti. Alex natáhl ruku k té jeho, prsty jeho pěst rozdělal a chytil ho za ruku, aby jej uklidnil. Za poslední tři dny měl neustále chuť někoho praštit, především tedy svého starého manažera.

   "Jak?" zeptal se policista.

   "Pracoval jsem pro jeho otce. Ten mi nakázal, ať vím o Yohanovi vše. Samozřejmě, že jsem o e-mailech, které si psali, věděl," odfrkl si. Předklonil se na židli a lokty se opřel o stůl. "Obě ty tajné e-mailové adresy má i jeho otec. Dal jsem mu je. Takže viníka hledejte nejspíš tam. Já jen zprostředkoval jejich e-mailové adresy."

   Policista se na chvíli zamyslel. "Jen adresy? Samotné maily ne?" 

   Wilson zavrtěl hlavou. "Maily ne."

   "Víte, že stále jde o narušení soukromí?" optal se ho policista, ale na odpověď nečekal. "Takže vy tvrdíte, že nic víc nevíte. Že jen víte o těch adresách, co s nimi ale pan Christensen udělám, to už vám není známo, pokud vás chápu dobře."

   Wilson zavrtěl hlavou. "Nic víc nevím. Dva dny po tom, co jsem mu adresy předal, totiž Yohan vytáhl na svého tatínka tu obžalobu," zamračil se na Yohana, "takže nevím, jaké měl plány. Už pro něj nepracuju."

   Když ze stanice pak odjeli a John je vezl zpátky do Alexova bytu, Yohan byl neuvěřitelně naštvaný. Nejen, že nejspíš nechytili viníka, jak si oba mysleli, ale navíc o nich celou dobu Yohanův otec věděl. A až podezřele se držel v pozadí.

   Hned, jak se za nimi zavřely dveře bytu, Yohan si hlasitě povzdechl. Od toho, co vystoupili z auta, spolu nepromluvili. Koutkem oka se na Alexe podíval. "Další mail furt nepřišel?"

   Alex zavrtěl hlavou. "Nic. Od toho, co jsem ti je ukázal."

   Yohan nepřítomně přikyvoval, zatímco očividně přemýšlel. To bylo přesně ono, proč to Alex před ním nejprve tajil. Yohanova hlava momentálně nemyslela na nic jiného, až mnohdy Alexe vůbec nevnímal. 

   "Ať už je posílá kdokoliv, musí vědět, že to řešíme. Takže buď je to opravdu Wilson a lže nebo o tom dal někomu vědět. Třeba mému otci."

    Když si Alex vyzul boty, přešel do obýváku. "Myslíš, že by takové maily posílal tvůj otec? To vyhrožování mi, dobře, ale ty věci o tobě? Jak by s tebou chtěl dělat to a to?"

   "Můj otec ne," zavrtěl hlavou Yohan, "ale někomu tu adresu musel dát. Nejraději bych mu zavolal a vydupal z něj odpověď."

   Na policii Yohanovi doporučili, aby svého tátu raději nekontaktoval, že mu pošlou výzvu, aby se dostavil na stanici. "Nemůžeš," řekl proto Alex. "Stejně bys z něj asi nic nevydupal."

   "Cítím se tak bezmocně," zamumlal Yohan, že téměř nebyl slyšet.

   Alex už byl unavený. Celé dny jen oba natáčeli a když už ne, řešili ony maily. Chtěl by si dát pauzu od svého života, chtěl by alespoň na jeden den úplně vypnout. Jenže nemohl.

   Yohan stál stále na místě kousek od hlavních dveří a přemýšlel. Alex se k němu tedy vrátil a objal ho, přičemž čekal, až se kolem něj obmotají Yohanovy paže jako vždy. Nic se ale nestalo.

   "Hej," dupl si Alex. Další sekundu už ho Yohan také objímal.

   "Promiň," zamumlal. "Mám toho plnou hlavu."

   "Jsi v pohodě?" zeptal se ho Alex. Fakt, že autorem těch mailů bude nejspíš někdo z Yohanovy strany a ne jen náhodný člověk, mu zrovna dobře taky nemusel dělat. Mimo to, Yohan byl poslední dny opravdu mimo, rozhozený z celé té situace.

   "Jo. Jen chci co nejdřív přijít na to, kdo ti to psal. Co ty?"

   Alex se pousmál. "Teď už líp. Když to všechno nenesu sám."

   Yohan chtěl očividně promluvit, ale Alex ho v tu chvíli pustil a předběhl ho. "Až to tady vše dořešíme, chtěl bych navštívit rodiče, jsou právě teď na chatě, je to hodina cesty odsud. Třeba tak na dvě, tři noci."

   "Uhm, okay?" odpověděl zmateně Yohan. Nejspíš další Alexovu otázku očekával.

   "Pojedeš se mnou?" 

   Celý svět věděl o jejich vztahu, a tak Alexovi rodiče samozřejmě taky. Od té doby se jim ale ještě neuvolnily diáře natolik, aby za Alexovými rodiči zajeli. Od toho, co se Yohan vrátil z Anglie, měl samotný Alex čas navštívit rodiče jen jednou, natož tak ještě s Yohanem.

   Yohan si ho přeměřil pohledem. "Mám u tvých rodičů vůbec šanci, když máme tak nenávistnou minulost, o které určitě vědí?"

   "U mámy určitě," přikývl Alex. "Co se týče táty, ujistím se, že všechny sekery budou schované, než se potkáte, protože možná si tě bude chtít ověřit."

   Yohan se rozesmál. Ten smích Alex za poslední tři dny snad ani neslyšel, a tak byl rád, že zrovna on byl tím důvodem. 

   "Jestli vůbec najdeme skulinku, kde oba budeme moct na pár nocí vypadnout, určitě s tebou pojedu," řekl nakonec. 

   "Najdeme," rozhodl Alex a rozešel se od Yohana pryč, do kuchyně. Ještě ale zvolal: "Přece je nepoznáš až na naší svatbě!"

   "Na čem?" vyjekl Yohan překvapeně a Alex se rozesmál.

   Alex mu neodpovídal, jen si šel napustit vodu. Když se pak po Yohanovi ohlédl, viděl, jak se usmívá na cestě k sedačce.

   Alex se usmíval taky. V tu chvíli přestal myslet na vše, co se kolem nich dělo.

Ɣ

...možná jste měli někteří u minulé kapitoly pravdu, hehe