Od: [email protected]
Pro: [email protected]
Předmět: Komedie, řekl bych

Alexi, to jsi takový strašpytel?

Ani se neodvážíš mi odepsat a běžíš za Yohanem, aby tě obhajoval na sociálních sítích? Jsi jak malé děcko. To nemáš v rukávu nic lepšího?

Na druhou stranu mi ale přijde, že o mně si Yohanovi neřekl. Jinak bych očekával i nějakou zprávu mířenou přímo mně. Jsem tvoje malé tajemství? :)

To mě akorát přesvědčuje, že má slova ti vrtají v hlavě. To je dobře. Doufám, že se zavrtají hluboko do tebe a už nikdy  se nedostanou ven. Tak je to správně. Měl by sis uvědomit, kdo vlastně jsi. Jaké budižkničemu. Ani s pár zprávami online se nedokážeš vypořádat.

- - -

Od: [email protected]
Pro: [email protected]
Předmět: Re: Komedie, řekl bych

Neznámý cizinče, který má z mně neznámých důvodů potřebu si na mně honit ego,

nevím, jestli ti tohle přijde normální. Šikanovat někoho na internetu, neustále mu psát urážlivé e-maily. To nemáš nic jiného na práci? To jsi musel klesnout tak hluboko?

Neodpovídám, protože nemám tu potřebu. Nesnížím se tak, jako ty, a tohle je poprvé a naposled, co ode mě slyšíš. Yohan o těchto mailech ví a jsme připraveni to řešit, takže pokud nechceš skončit špatně, raději bych přestal.

A jestli mi tvrdíš, že se nedokážu vyrovnat ani s pár zprávami online, tak dokážu. Dokázal jsem to, když jich pár bylo. I když jich bylo víc. Teď jich je opravdu hodně a ty nemůžeš vědět, jaké to je, jelikož jsi jen nikdo sedící za počítačem, co si pravděpodobně honí nad fotografiemi cizích lidí. Myslím, že jsem toho dokázal víc jak ty, takže nemáš právo mě nijak odsuzovat.

Alex:)

- - -

Lež. Yohan o těchto mailech nevěděl. Kdyby ano, pravděpodobně by zakázal Alexovi vůbec odepisovat a měl by k tomu pádné důvody, které by i  Alexovi dávaly smysl. Momentálně mu ale dávalo smysl odepsat.

   To ale nebylo zrovna lehké. Tyto maily Alexovi sevřely srdce pokaždé, kdy si je četl. A tak odepisovat a hrát si při tom na tvrďáka, to mu moc nešlo. 

   Nebyl tvrďák. Ty zprávy mu nedávaly spát.

   To ale v tu chvíli nebylo důležité. Důležité bylo, že po několika měsících měli s Yohanem opět společnou práci. Focení.

   Jejich první společné focení, ne jako Brandon nebo Levi, ti dva už byli minulost, ale jako oni dva - Yohan a Alex. Měli být na obálce časopisu Vogue a ještě s rozhovorem uvnitř. Kvůli tomu taky vlastně Alex nespal. Byl samozřejmě nervózní.

   Bylo ctí být na obálce takového časopisu a Alexovi ani Yohanovi se to ještě nikdy nepovedlo. Jejich poprvé bylo tedy společné.

   Alex přespal u Yohana a hned ráno je John vyzvedl, aby je odvezl na místo focení. Šlo o jednoduché studio s šedým pozadím. Také Alex očekával nějaké extravagantní outfity, ale nakonec ho oblekli do černé košile, aby vynikly jeho světlé vlasy, a Yohana naopak do bílé. Vlasy jim taky nechali přirozeně a jen upravili, aby držely tvar, za což byl Alex rád. Nechtěl by, aby na jejich prvním focení vypadali nepřirozeně.

   I když za poslední dobu Alex cítil pouze úzkost, tohle focení ho docela opět probudilo. Od jejich odhalení vztahu nebyli spolu pořádně venku, jelikož nebyl čas, a tak si Alex úplně ještě nezvykl, že se na veřejnosti už nemusejí skrývat.

   Když k němu Yohan před začátek přišel, upravil mu límeček a s úsměvem mu řekl, že mu to neuvěřitelně sluší, Alex se nejprve lekl a rozhlédl se kolem sebe. Pak si vše uvědomil a povzdechl si.

   "Ještě jsem si nezvykl," vysvětlil. 

   "Jo, to já taky ne," zasmál se krátce Yohan a propletl si s Alexem prsty. Tak došli na místo focení.

   Alex si to focení neuvěřitelně užil a zapomněl na vše, co ho trápilo. Mohli se s Yohanem líbat, objímat se, smát se čemukoliv, dělat si, co chtěli. Fotografovi šlo hlavně o to, aby zachytil pravdivé momentky. 

   Když pak stáli před dvěma monitory, na které byl napojený fotoaparát, až se cítil blbě, když se několik lidí dívalo společně s nimi na to, jak se na fotografiích líbají. Zároveň mu to ale dodávalo jistý pocit klidu. Nemuseli se skrývat.

   "Tahle je asi moje oblíbená," ozvalo se za ním, když byl Alex zrovna v šatně a ujídal hrozny ze stolu. Otočil se a uviděl, jak se k němu blíží Yohan s telefonem v ruce. Za chvíli už měl obrazovku před sebou a uviděl fotku, kterou mu Yohan ukazoval. Byla černobílá, drželi se na ni za ruce a zrovna se něčemu neuvěřitelně smáli.

   "Kdes ty fotky vzal?" zeptal se Alex jako první.

   "Nechal jsem si je poslat. Jsou úžasný. Říkal jsem si, že bych si nějakou nechal udělat jako obraz a pověsil bych si ho do ložnice. Víš kam, ne? Tam jak furt nějaký sháním," začal zrychleně mumlat. "Jsou černobílé, takže to se tam hodit bude. Mohl by být fakt velký, metr na šířku, tím pádem tak metr a půl na výšku, to by šlo-"

   "Vážně si chceš zrovna mě pověsit nad postel?" přerušil ho Alex a uchechtl se. 

   Yohan se na něj podíval s pozvednutým obočím. "A koho jiného? A navíc, ne jenom tebe. Nás."

   Alex si musel skousnout ret, aby se neusmíval jak měsíček na hnoji. "Pošleš mi ty fotky taky pak? Možná vyměním ten obraz v obýváku," prohodil a Yohan se zasmál.

   "Žádný obraz si dělat nebudeš, to bude moje rarita. Nebo si počkej na nějaké další focení," odfrkl si.

   "Pochybuju, že nějaké další focení se nám naskytne, jelikož-"

   "Vlastně naskytne," přerušil je John, který se v místnosti objevil jako duch. Za chvíli se za ním objevila Helen za doprovodu hlasitých zvuků podpatků. "Právě mi volali ze Swarovskiho. Jestli na to budete chtít kývnout, připravují novou kolekci šperků pro jakékoliv páry a docela byste se jim hodili do kampaně. Víte, jakože mají šperky i pro mužské nebo ženské páry."

   Alex se podíval zpátky na Yohana, který se usmíval, což už bylo dobré znamení. "Taková nabídka se neodmítá, ne?" zašeptal směrem k Yohanovi.

   Alex si stále ještě nezvykl. Spolupráce s luxusními značkami, luxusní život. Stále byl překvapován každou novou nabídkou, která přišla. 

   Yohan se na Alexe ani nepodíval a hned odpověděl: "To bereme." Až pak se otočil k Alexovi. "A do obýváku si budeš moct pověsit možná tak naše ruce s nějakými prstýnky."

   Alex se té myšlence vlastně ani nebránil. Bylo mu jasné, že nepůjde jen o fotky rukou nebo krků s náhrdelníky, pro nějaké šperky nefotil poprvé. Ale i tak si myslel, že by to nemuselo vypadat vůbec špatně.

   Helen se usmála. "Tak mi jdeme dát Teddovi vědět, že to berete. Později vyřešíme papírování."

   Alex nad tím jménem zamrzl. A Yohan kupodivu taky. 

   "Komu?" zeptal se Yohan.

   "Dylan Tedd. Ten, co nám právě volal. Proč?" zeptala se Helen, nejspíš zmatená Yohanovou reakcí.

   "Aha, jasně," odpověděl tlumeně Yohan a Helen s Johnem opět ze šatny odešel. Alex, popletený celou tou situací, zastavil ještě v chůzi Yohana, který se už taky někam vydal.

   "Proč tě to tak zmátlo?" zeptal se ho.

   Yohan mávl rukou. "Wilson, ten můj manažer v Anglii, se prostředním jménem jmenoval Tedd a chtěl, abych mu tak říkal, jelikož nenávidí své jméno po otci."

   Alex naprázdno otevřel pusu. To byla jen náhoda, že? Určitě ano. Přece by mu přes maily nevyhrožoval Yohanův starý manažer z Anglie.

   Yohan si Alexovy reakce nevšiml a jen si povzdechl. "Je tady něco, co jsem ti o Wilsonovi neřekl," řekl tiše. "Snažím se na to zapomenout, protože tehdy jsem nic neudělal a dneska už s tím nic nezmůžu."

   "C-co?" zakoktal Alex. Celá situace ho naprosto rozhodila.

   Yohan zavrtěl hlavou. "Řeknu ti o tom doma, jo?" pousmál se. "Tady to raději nebudeme rozebírat."

   Ale nasucho polkl a přikývnul. Měl pocit, že jeho malé tajemství, jak se Tedd sám v emailu nazval, se začínalo rozlouskávat.

Ɣ

jen takové malé info. tuhle kapitolu jsem napsala především proto, abych vám tady mohla říct, jak teď kapitoly,,, nebudou. nebo budou. ale mnohem méně častěji.

za měsíc maturuju a doteď jsem to flákala. což mi karma vrátila krutým úderem, že na čtvrtek musím umět 18 maturitních otázek a já umím tři, takže musím začít makat.

maturuji v týdnu od 1. - 4.6., spíš budu až toho 3. nebo 4., tak že se v plné síle vrátím až po tomto datu. jinak teď kapitol bude fakt málo, heh, pardon :')