Od: [email protected]
Pro: [email protected]
Předmět: Myslíš, že je to tak jednoduché?

Nech mě hádat. 

Smazal jsi ten předchozí mail a ani ses mi nenamáhal odpovědět. Není to trochu hnusné od tebe? (Jen dopředu říkám. Pokud si mě blokneš, nemám problém si založit mail nový)

Rád bych, abys mi odepsal. Můžeme si popovídat. Otevřu ti oči. Musíš vidět, jak moc k ničemu jsi. 

Co myslíš? :) Už jsi nad tím přemýšlel? Začíná ti v hlavě šrotovat? Jestli ne, já ti to připomenu. Yohana si nezasloužíš. Jsi neschopnej vůl, někdo, kdo by neměl existovat. A jednoho dne, až od tebe bude Yohan volný, teprve uvidíš, jak šťastný bude. Třeba se mnou.

Tedd :)

- - -

Alex se přerývaně nadechl. 

   Bez váhání mail vyhodil, popadl tác s pitím a ovocem, který připravil, zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval, a vyšel z kuchyně do obýváku.

   Yohan seděl na svém klasickém místě na sedačce. Když ho Alex tak uviděl, málem se rozběhl, aby Yohana objal a všechno mu to řekl. Ale nemohl. Yohan poslední dobou pracoval od rána do večera, neměl volné skoro žádné dny a Alex mu nechtěl zatěžovat hlavu nějakým zoufalcem, co si na něm honil ego. 

   I když ho ten zoufalec nemálo trápil, stejně jako další tisícovky zpráv na internetu.

   I teď Yohan na sedačce téměř podřimoval. Viděli se sice asi po týdnu, ale i tak se ho Alex zeptal: "Chceš si jít lehnout?"

   Yohan sebou trhl. "Ne," vyhrkl. Pohledem vyhledal Alexe. "Jsem v pohodě."

   Alex se pousmál a položil před něj tác. Hned vzal do ruky kousek jablka a strčil ho Yohanovi do pusy. "Na energii."

   Yohan se zasmál. "Nevím, jestli mi zrovna tohle pomůže."

   Alex si vzal vlastní kousek jablka a pomalu ho okusoval. Yohan si prohrábl vlasy a jakmile měl dožvýkáno, položil hlavu na Alexovo rameno. "Chyběl jsi mi," zamumlal.

   Chyběl jsem mu, zopakoval si v hlavě Alex. Miluje mě. Není o čem pochybovat.

   Alex přestával pochybovat o tom, že by ho Yohan nemiloval, což byla myšlenka, kterou mu vnukl Tedd a všechny ty další zprávy na internetu. Proti té se obrnil. Horší bylo se přesvědčit, že byl Alex pro něj dostatečně dobrý.

   Krátce ho místo odpovědi políbil do vlasů a objal ho. Alexe neuvěřitelně uklidňovalo, když Yohana u sebe měl. Když ho držel v náruči.

   Věděl, že pokud ty maily nepřestanou, bude o nich muset Yohanovi říct. Ne ale teď. Až se situace v Yohanově pracovním životě trochu uklidní.

   Alex byl zahleděný do ztišené televize, když k němu Yohan vzhlédl, a tak si toho Alex ani nevšiml. Dokud mu Yohan nepoložil ruku na zátylek a nesklopil tak Alexovu hlavu, aby se na něj podíval. Pak se natáhl a začal Alexe líbat.

   Alex miloval, jak jejich rty do sebe zapadaly. Jak si rozuměly. Zavřel oči.

   Yohan jejich rty rozpojil, posadil se a sundal si triko. Pak se hned hladově k Alexovi vrátil a začal ho líbat na krku. Alex si skousl spodní ret.

   Musíš vidět, jak moc k ničemu jsi, vytasilo se mu najednou na mysli. Neschopnej vůl, někdo, kdo by neměl existovat.

   Alex zalapal po dechu a jeho stisk Yohanových paží zesílil natolik, až Yohan sykl bolestí. Odtrhl se od Alexe a se starostí v očích se na něj podíval. "Hej, co se děje?" zeptal se jemně.

   Nebyl na Alexe naštvaný, že ho tak bolestně stiskl, ani že překazil jejich chvíli. Yohanova první myšlenka byla zeptat se, jestli je vše v pořádku. Ale nebylo.

   Alexovy do očí vyhrkly slzy. Nevěděl, co má říct, i když mu bylo jasné, jak moc zmatený musí Yohan být. Ten se ale ještě na nic neptal, jen si automaticky přitáhl Alexe k sobě a schoval ho ve svém objetí.

   "Alexi..." vydechl tiše. "Baby, co se děje?" 

   Jeho hlava byla plná všech těch komentářů a zpráv, které měly za účel na Alexe zaútočit. A byly úspěšné. Tiše vzlykal na Yohanovu hruď a snažil se dát dohromady. Alespoň natolik, aby odpověděl.

   Yohan ho hladil po zádech a čekal. Dával Alexovi prostor a do ničeho ho nenutil. Alex tím tak nějak vycítil, že Yohan celou dobu věděl, že se něco děje. Musel poznat, že Alexe něco trápí, ale vyčkával, až za ním Alex přijde sám, až bude připraven mluvit. Stejně jako to dělával John.

   Teď na něj nejspíše nespěchal s vědomím, že tentokrát mu to Alex řekne. A tak spustil. "Ty zprávy," vzlykl, "komentáře, články. Já to prostě nezvládám. Proč mají lidé potřebu nám kazit životy? Proč si prostě nemůžou hledět svého? Proč mi každý druhý člověk píše, že si zasloužíš někoho lepšího, než jsem já?"

   Yohan ztuhl. Jeho ruka přestala hladit Alexe po zádech, což ho donutilo zvednout k němu pohled. "Nesmíš je poslouchat," řekl Yohan s relativně klidným hlasem. "Nesmíš jim dovolit, aby se ti dostali do hlavy. Neznají nás, nemají právo nás soudit. A už vůbec ne nám diktovat, jestli jsme pro sebe dobří nebo ne."

   Alex si povzdechl. "Já vím, ale-"

   "Počkej," přerušil ho Yohan. "Řekni mi, jak lidé můžou vědět, jestli si pro mě dobrý nebo ne, hm? Neznají mě ani tebe. Podle čeho soudí? Podle tvé role v tom filmu, kde jsi hrál toho kluka, co se vyspal s každým, koho potkal? Jen tak tě oni můžou znát. Udělají si o tobě obrázek podle tvých rolí. To ale nejsi ty."

   Alex si otřel oči. Jeho dech se začal zklidňovat.

   "Já se znám a vím, co je pro mě nejlepší. To samé ty. Nikdo jiný to neví a ani vědět nemůže." Yohanův hlas by klidně mohl Alexe uspat na místě. "Jestli uvidíš zase nějakou zprávu, kde někdo bude tvrdit, že tě nemiluju nebo že pro mě nejsi dostatečně dobrý, nevšímej si jí. Jsou to lži, výmysly zoufalých lidí, co neví, co se životem. Já tě miluju. Myslím si, že jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. A to je realita."

   "Dva roky jsem tě nenáviděl. To je fakt, který všichni ví. Jak jsi mi to mohl odpustit?" zeptal se ho Alex roztřeseným hlasem.

   Yohan zvedl jeden koutek úst do úsměvu. "Naše handrkování bylo vzájemné. Nikdy to nebylo nic vážného, jen dětinské pošťuchování. Navíc, kdo ví, kde bychom teď bez té nenávisti byli."

   Alex nepatrně přikývl. Yohanova slova ho uklidnila, nejspíš přesně tak, jak Yohan zamýšlel. 

   Yohan bez dalších slov vzal svůj telefon a chvíli do něj něco ťukal. Pak ho natočil k Alexovi, aby viděl, co přidal za nový příspěvek. 

   Nevěřím, že tohle musím dělat, stálo tam, ale chtěl bych upozornit na skutečnost, která nám s Alexem znepříjemňuje život. Pokud i nadále budou tyto výhružné a urážlivé příspěvky pokračovat, budeme nuceni požádat o pomoc policii. Hleďte si svých životů, chápu, že jsou nejspíš natolik nudné, že se zabavujete jen šířením nenávisti vůči nevinným lidem, ale jděte se třeba projít. Vyčistěte si hlavu. Dospějte. (Samozřejmě mířeno jen na ty, co píšou nenávistné příspěvky)

   Alex se i přes slzy rozesmál. "Helen tě za tu druhou půlku zabije," konstatoval.

   Yohan pokrčil rameny. Pak palcem setřel slzu, která stékala Alexovi po tváři.

   Alex nemohl z Yohana spustit oči. Nemohl uvěřit, jak může existovat někdo tak dokonalý. Jak někdo tak dokonalý může být jeho. Yohan byl jeho. A zasloužil si ho. Věděl, že je pro něj dostatečný. Yohan ho ujistil.

   Ještě tu noc ale přišel Alexovi další e-mail.

Ɣ

...řekla bych, že na této kapitole jde vidět, že jsem právě dočetla achilleovu píseň lol