Další dny Alexovi neuvěřitelně splývaly. 

   Jelikož nic jiného nenatáčel, měl hodně volného času, a tak se snažil zaměstnat tím, že často chodil za rodiči, za Oscarem s Bellou nebo nabízel Johnovi, že mu pohlídá Emmu, aby mohl jít se svou ženou po dlouhé době někam ven. Na třetí požádání v jednom týdnu mu už John nechával Emmu jen z lítosti.

   No jo, Alex litoval, že si nenašel více kamarádů.

   Když se blížila ta jediná akce, na kterou měl Yohan možná ještě přijet, Alexe ani nepřekvapilo, když mu John oznámil, že Yohan nedorazí.

   Všechno teda sázel na premiéru. Že tam vyřeší vše, co se s nimi děje.

   Neboj se, pracuju na tom, rezonovala neustále Yohanova slova Alexovi v hlavě. Co tím myslel? Na čem pracoval?

   Alex si tak moc přál, aby si s ním mohl jen krátce promluvit. 

   A pak přišla premiéra. Den, na který Alex tak dlouho čekal.

   Podle Johnových informací měl Yohan přiletět až v den premiéry, která začínala v pět hodin odpoledne. Alex neměl žádný plán, jelikož sám pořádně nevěděl, jak se bude premiéra vyvíjet a jaký byl program, to se pak špatně něco plánovalo. Jen měl u Johna jistotu, že kdyby potřebovali nějakou pomoc, je tam pro ně.

   Alex si vážně nemohl přát lepšího manažera.

   Pro Alexe přijelo auto, aby ho vzalo ke stylistovi. Dostal krásný černý oblek s pečlivě ručně ušitými detaily a cítil se, že jestli tento oblek někde ušpiní nebo roztrhne, půjde do pekla.

   Jedna milá dívka mu udělala vlasy, zatímco Alexovi vyprávěla, jak viděla každý film s ním. Musela být v jeho týmu nová, ale svou práci odvedla na výbornou.

   Pak už jen stačil lehký make-up na zakrytí nedokonalostí a mohli vyrazit. Alex nastoupil do stejného auta jako předtím a jeli pro Yohana do hotelu, kde provizorně po příletu zůstal, aby vše stíhali. 

   Když se otevřely posuvné dveře auta, Alexovo srdce nejspíš vynechalo pár úderů. Yohan vypadal dokonale. Měl snad ještě hezčí oblek jak on sám, a vlasy upravené tak, jak to měl Alex na něm nejraději. 

   Yohan si mlčky sedl na sedačku na stejné straně jako Alex a pak se k němu otočil. Zase na Alexe vytasil ten přiblblý úsměv, který měl tak rád. "Jdeme na to?" zeptal se.

   Alexovi chvíli trvalo, než přestal na něj jen tupě zírat. Usmál se zpátky. "Jo."

   Pak nastoupil Yohanův manažer, Roy Wilson, jak se Alex později dozvěděl, a posadil se naproti Yohanovi. Až k místu konání tedy spolu nepromluvili ani slovo.

   Jakmile dojeli k červenému koberci, Alex si odpoutal pás. John na něj povzbudivě kývl. Tady měli vystoupit jen Alex s Yohanem, jejich manažeři s autem pokračovali až do garáže a měli se s nimi sejít až v šatnách. 

   Tentokrát Yohan vystoupil jako první, jelikož seděl na straně, kde byl koberec. Vyčkal na Alexe. Hned, jak stáli vedle sebe, je oslnila zář desítek blesků fotoaparátu a křik fanoušků.

   Než vyšli, Yohan se na Alexe podíval a jedním krokem se k Alexovi přiblížil. Chytil ho za ruku a propletl si s ním prsty, čímž Alexe nemálo vyvedl z míry. Než stihl ale nějak zareagovat, Yohan už je táhl od auta.

   "Naše premiéra," naklonil se Yohan k Alexovu uchu. "Tohle lidi chtějí. A já taky."

   Přejít přes červený koberec jim trvalo téměř hodinu. Každou chvíli je někdo zastavoval kvůli focení nebo krátkému rozhovoru, a tak se do onoho luxusního kina dostali později, než bylo v plánu. Wilson si už v zákulisí podupával novou.

   Hned, jakmile sešli z očí lidí a kamer, Wilson si odtáhl Yohana stranou a strčil do něj, až Yohan narazil na zeď za sebou. "Co to mělo znamenat?" křikl na něj, čímž si upoutal i Johnovu a Alexovu pozornost. "Žádná náklonnost jsem říkal!"

   Než si to Alex uvědomil, John už vedle něj nebyl, ale rázným krokem si to mířil k Yohanovu manažerovi. Odstrčil ho od Yohana pryč. "Tak hele, zase to nepřehánějme, jo?" řekl tvrdým hlasem, který u něj Alex slyšel jen párkrát v životě.

   Vtipné bylo, že Wilson byl snad o hlavu menší jak John. Takže když se zamračil, oproti Johnovi vypadal jak naštvané dítě. "To je naše věc," zasyčel.

   "Ne, když se k tomu klukovi chováš surově," odvětil John v klidu. Alex využil situace.

   Došel k překvapenému Yohanovi, popadl ho za ruku a začal ho táhnout pryč. Yohan nijak neprotestoval, na rozdíl od Wilsona, kterého ale John hned umlčel. Měli ještě asi půl hodinu, než měl program pokračovat.

   Alex ho zatáhl do první prázdné místnosti, kterou uviděl a zamknul za nimi dveře. Když se otočil k Yohanovi, hned  ze sebe vychrlil: "Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co se sakra děje?"

   Yohan mlčel. Jen se na Alexe koukal prázdnýma očima.

   "Víš, že tvůj otec má tvůj starý telefon a kontroluje každou zprávu? Víš, že mi vyhrožoval, že jakmile tě jakkoliv kontaktuju, zařídí, aby ses z Anglie už nikdy nevrátil? Co se stalo s Helen? Co se děje s tebou?" pálil otázky. S každou další otázkou se jeho hlas uklidňoval.

   Yohan pokrčil rameny. "Nevím, jak to vysvětlit. Když otec zjistil, co mezi námi bylo, zhoršilo se to. Od té doby je to jako peklo."

   Alex nasucho polkl. "Tvůj manažer... Ubližuje ti?"

   Yohan sklopil pohled. Byly to skoro dva měsíce od toho, co se naposledy viděli, ale Yohan mu přišel jako jiný člověk. Menší. Zranitelnější. "Ne. Když ho nenaštvu, je v pohodě."

   Alex se frustrovaně oddechl. "Když ho nenaštvu," zopakoval. "Yohane, tohle není normální."

   "Já ti říkal, že otec udělá pro peníze cokoliv. A já jsem jeho největší příjem," řekl tiše.

   Alex k němu došel a zvedl mu hlavu, aby se mu podíval do očí. "Jsi víc, než jen jen pitomý příjem, sakra. Musíme s tím něco udělat."

   Yohan si oddělal Alexovu ruku z obličeje. "Ty nic nezmůžeš," řekl klidně.

   "Ale-"

   "Věříš mi?" přerušil ho Yohan. Než Alex stihl odpovědět, Yohan ještě pokračoval. "Potřebuju, abys mi věřil, protože mi přijde, že si ani sám nevěřím."

   Alex byl jeho slovy zmatený. "Máš nějaký plán?" zeptal se.

   Yohan si přitáhl Alexe za bradu k sobě a jemně ho políbil. Alex si až c tu chvíli uvědomil, jak mu Yohanovy rty chyběly. "Říkal jsem ti, že na tom pracuju," řekl, když se mírně odtáhl. "Jsem už blízko. Nemůžu ti ale nic říct."

   Hned na to ucítil Alex Yohanovu ruku ve své kapse. Něco mu tam dal a hned zase ruku vytáhl. "Co to je?" zeptal se Alex.

   "E-mail, o kterým otec neví. Můžeš mi tam napsat, tak to bude bezpečné," usmál se slabě. "Ještě mi v Anglii zbývá něco přes dva měsíce, pak se ale vrátím, slibuju. Otec mě tam držet nebude."

   Alex si přišel, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Bylo mu Yohana neuvěřitelně líto a nesnášel se za to, že nevěděl, jak mu pomoct. Ale sám ho teď přesvědčoval, že na tom pracuje. Že je blízko. Že mu má Alex věřit.

   "Věřím ti," odpověděl na Yohanovu dřívější otázku.

   Yohan ze své kapsy vytáhl další věc. A Alex ji hned poznal. Yohan ho vzal za ruku a v dalších sekundách mu už zapínal na zápěstí ten náramek, který po něm Alex tenkrát ve své naštvanosti hodil. Byl si téměř jistý, že ho ten den rozbil, ale Yohan mu ho právě připínal na ruku a vypadal naprosto v pořádku.

   Když Yohan náramek úspěšně zapnul, Alexovi stekla po tváři slza. "Omlouvám se za to, co všechno jsem ti tenkrát řekl. Já to tak opravdu nemyslel."

   Yohan mu nejprve setřel slzu a pak ho objal. "Já vím, že ne," zamumlal mu do ramene. "Taky jsem nebyl při smyslech. Taky jsem řekl věci, co jsem nechtěl. Já si nemyslím, že jsme jen něco chvilkového, něco, co se stalo jen z nudy při natáčení. Kdybych věděl, co bude následovat, raději bych všem o nás řekl, protože by to možná mělo i menší následky než to, co se děje teď."

   Z jedné Alexovy slzy se stal nával dalších. Pevně přitiskl Yohana k sobě, protože kdo ví, kdy se mu naskytne další šance ho alespoň obejmout. Kdy ho vůbec znovu uvidí. Budoucnost se mu zdála naprosto nejistá.

   Alex se po chvíli odtáhl, protože chtěl Yohana ještě jednou políbit. Po tomto už budou neustále na očích a po akci nebudou mít šanci se potkat. Tohle byla jediná chvíle, kterou měli na další tři měsíce, než se Yohan z Anglie vrátí.

   "Nebreč," zašeptal Yohan, když rty zase rozpojili. Sám měl ale vlhké oči. 

   Alex Yohana pustil a začal si otírat oči. Yohan měl v náprsní kapse obleku kapesníček, na rozdíl od Alexe, a tak mu ho podal. 

   "Nebudeš mít z tohoto problém?" zeptal se Alex, zatímco si sušil oči.

   Yohan pokrčil rameny. "Mojí kariéře to nějak neuškodilo, tátovi to může být jedno. Klidně ať mu to Roy řekne."

   Alex se pousmál. "Chyběl jsi mi," řekl tiše. Věděl, že ta věta vyvolá ten roztomilý Yohanův úsměv, což se opravdu stalo, a Alex se cítil, jako by byl svět pro jednou zase v pořádku.

   "Ty mně taky," odpověděl Yohan. "Strašně moc."

   Do pár minut pak vyšli z oné místnosti. John stál na místě, kde ho předtím s Wilsonem nechali, zatímco ten naštvaně podupával kousek od nich. 

   "Co jsi mu řekl?" zeptal se pobaveně Alex. Divil se, že jim Yohanův manažer už dávno nebušil na dveře.

   "Ale nic. Jen jsem mu vtloukl trochu rozumu," pousmál se. Yohan se zastavil vedle Alexe, nešel za svým manažerem. 

   John se na něj podíval. Yohan k němu zvedl pohled. A Alex by přísahal, že si pohledem právě řekli něco, o čem on nevěděl.

Ɣ

tahle kapitola mi dala zabrat víc, než měla lol. každopádně doufám, že se vám líbí, světlo na koci tunelu se blíží, hehe