Když mu Yohan řekl, že tuší, o čem s ním chce jeho otec mluvit, ale že mu o tom ještě nechce říkat, Alexovi samozřejmě začala hlava šrotovat na plné obrátky.

   Moc ho toho ale nenapadlo. A už vůbec ne něco pozitivního.

   Jakmile mu Yohan tedy kolem jedné hodiny odpoledne napsal, že jeho táta je pryč, Alex se k hotelu téměř rozběhl.

   Celý den chodil po městě, potuloval se po obchodech, schovaný ve své věrné mikině. Kdyby to zjistil John, že tak strávil celé dopoledne bez nějaké ochranky, nejspíš by ho zabil.

   Doběhl do hotelu a nacpal se do výtahu k nějaké rodině, která tam měla sotva místo na kufry. Bylo mu to ale jedno. Půl dne Yohana neviděl a navíc, měli spolu plány. Půlku stále mohli stihnout.

   Yohan seděl na sedačce, když Alex přišel. Otočil se, slabě se usmál a Alex hned pochopil, že něco není v pořádku.

   "Je opravdu pryč? Nevybafne tady na mě někde?" zeptal se Alex, aby trochu uvolnil atmosféru. Yohan se krátce zasmál.

   "Jo. Doprovodil jsem ho dolů, sledoval jak nastoupil do auta a odjel. Je pryč."

   Alex přikývl a pomalu se posadil na druhý konec sedačky. 

   "Co tak daleko?" zeptal se Yohan a podíval se na volný prostor vedle sebe. Alex sám pořádně nevěděl. Přitáhl si nohy k hrudi a objal je. 

   "Cítím, že mi musíš říct něco špatného," vysvětlil. Najednou mu přišlo, že jeho poloha, ve které seděl, vypadala, jako by se bránil před tím, co přijde.

   "Proč myslíš?" zeptal se Yohan. Nevyvrátil to, pomyslel si Alex jako první. Jeho hlava se v tu chvíli dala do úplného zmatku, jak nad tím přemýšlel.

   "Znám tě," řekl jako první. "Nevím, jak to říct, ale nevyzařuje z tebe ta energie jako normálně," snažil se o vysvětlení. 

   A v tu chvíli Yohan poraženecky přikývl.

   "Co s tebou potřeboval táta probrat?" zeptal se Alex tišeji, než plánoval. Bál se ale odpovědi, a tak se bál vůbec se zeptat. To nejspíš zneklidnilo Yohana, protože hned zvedl hlavu a na Alexe se podíval.

   "Můj další projekt," řekl po chvíli ticha. Alex nijak ještě nereagoval. To bylo ještě v pořádku. 

   "A?" pobídl ho Alex.

   "Projekt, na který kývl. Nedal mi nějak moc na vybranou," podělil se o další část skládačky. Alex ale stále neměl dostatek dílků na to, aby ji složil.

   "To je dobře, ne? O co jde?" snažil se ho donutit mluvit dál.

   Yohan uhnul pohledem a začal si opět hrát se svými prsty. "Nejde ani tak o to, o co jde. Spíš kdy a kde."

   Alex mlčel. Něco málo mu už docházelo. Když si dříve vymýšlel jakékoliv scénáře, nenapadlo ho, že by Yohan mohl mít práci někde daleko. Byli herci, jejich práce nebyla na jednom místě. Sám Alex už jednou strávil měsíc v Japonsku kvůli jednomu projektu nebo tři měsíce v Anglii kvůli filmu.

   Jeho mozek ale automaticky tuto možnost zavrhl. I když to bylo s něco, s čím by měl prostě automaticky počítat.

   Yohan pokračoval. "Jde o seriál," specifikoval. "Natáčení začne hned po tomto filmu. V Evropě." vyklopil ze sebe.

   Alexovi to docházelo postupně. V Evropě, jasně. To by ho nemělo překvapovat. Počkat, hned po tomto filmu? A seriál? Nezabírají seriály mnohem více času co filmy? 

   "Počkat, počkat," zasmál se Alex, spíše ze zoufalství. "Jakmile skončíme s natáčením, což je tak za tři týdny, jasně, máme nějaké to volno, ale pak přece začínají promo akce? A premiéra?"

   "Na premiéru samozřejmě přiletím," potvrdil hned Yohan.

   "A promo akce? Rozhovory?"

   Yohan těžce polkl. "Většinu budeš muset asi zvládnout sám."

   Alex se v tu chvíli naštval. "Děláš si srandu?" zvýšil hlas. "Jak mám asi dělat všechny ty rozhovory a další akce o nás dvou, o našich postavách, bez tebe? Nejenže to lidi bude mnohem méně zajímat, když tam budu jen já, ale není to náhodou něco, co bys měl prostě dělat, když už je ten film tvá práce?"

   "Já vím," řekl naléhavě Yohan. "Ale-"

   "Jaký ale? Jak jsi na to mohl kývnout? Nechat v tom nejen mě, ale celý tým? Ví o tom režisér? Myslíš si, že s tím bude souhlasit?"

   "Já na to nekývnul," přerušil Alexe Yohan, když se zrovna nadechl. Podle jeho hlasu poznal, že začíná být taky naštvaný. Přece jen na sebe štěkali už nespočetněkrát, ale od toho, co byli spolu, to byla jejich premiéra. "Před chvíli jsi říkal, že mě znáš. Tak bys měl vědět, že já na to nekývnul. Ale můj otec jo, kdyby bylo na mně, nikdy bych to nevzal. Nechci odjet na půl roku někam přes půlku zeměkoule..."

   Alex v tu chvíli přestal poslouchat. "Š-šest měsíců?" zeptal se tiše, až se divil, že to Yohan přes své vyšilování slyšel.

   V tu chvíli se sekl. Nejspíš si uvědomil, že ještě neřekl, na jak dlouho to bylo. "Uhm, jo," potvrdil. "Šest měsíců."

   Alex nikdy nebyl člověkem, který by si pouštěl lidi nějak moc k tělu. Proto měl jen dva kamarády (a Emmu) a byl spokojený. Jenže Yohana si pustil k tělu až moc. Samozřejmě, že jo. Byli spolu už několik týdnů a Alex dlouho nebyl tak šťastný, jako právě v průběhu tohoto projektu. 

   Byl ve stádiu, kdy obdivoval na Yohanovi všechno. Kdy by s ním nejraději strávil každou sekundu. Nechápal, jak mezi nimi mohla panovat tak dlouhá nenávist. Takže kdyby spolu byli déle a on byl už zvyklý na to, co k Yohanovi cítí, možná by to snesl lépe. Byl by si jistý všemi emocemi, které k sobě cítili, věděl by, že Yohan je prostě jeho, on je Yohanův a hotovo, že půl roku nic nezmění.

   Jenže oni spolu nebyli tak dlouho. Pro Alexe bylo ještě hodně věcí nových, ještě si nezvykl na každodenní lásku, které se mu dostávalo a on tak mohl fungovat dál. Nemohl si představit, že za tři týdny mu to všechno někdo vezme, ne, na to bylo ještě moc brzo.

   Ne někdo. Yohanův otec, připomněl si.

   Nechtěl a neměl právo z toho Yohana obviňovat, když věděl, jaký jeho otec je. Ale v tu chvíli ho to zabolelo a Yohan byl jediný v dohledu.

   A tak popadl polštář po jeho pravici, hodil ho po Yohanovi, vyskočil ze sedačky a bez jediného slova se vydal k posteli.

   Yohan polštář tak nějak chytil. "Alexi...," vydechl.

   Alex sebou plácl do postele. Na jednu stranu věděl, že zas tak o moc nejde, šest měsíců možná bude Yohan pryč, ale mohl ho občas navštívit mezi rozhovory a promo akcemi, přežít to a pak mohli být spokojeně spolu.

   Do doby, než by přišlo něco nového. Protože byli herci. A tohle bylo normální.

   Alex zabořil hlavu do polštáře a zůstal bez hnutí ležet. Uvědomoval si, že se choval jako malé dítě, ale bylo to záměrné. Potřeboval si v hlavě urovnat myšlenky a kdyby teď na Yohana mluvil, nejspíš by vypěnil a možná řekl i něco, co by nechtěl.

   Za chvíli ucítil, jak se matrace kousek od něj prohloubila. Hned na to ucítil Yohanovu ruku na svých zádech. Loktem ho odstrčil.

   "Můžeme si promluvit?" zeptal se ho Yohan. "Děláš, jako by to bylo neřešitelná situace."

   "Nechci se zbytečně naštvat a pak říct nějaké kraviny," zamumlal do polštáře.

   Slyšel, jak se Yohan uchechtl. "Můžeme to vyřešit," pokračoval. "Vím, že je to nepříjemné, ale ne neřešitelné. My to zvládneme."

   Yohan ho opět začal hladit po zádech. Tentokrát ho Alex neodehnal. "Já vím," zamumlal. "Nechci se ale o tom bavit teď." Nejlépe nikdy. Ale to by asi chtěl moc.

   "Dobře," řekl nakonec Yohan. 

   Jejich plány, které měli ještě před příjezdem Yohanova otce, se naprosto rozplynuly. Do minuty už Yohan ležel vedle Alexe a objímal ho.

   A jediné, na co Alex myslel, bylo, že tomuhle se mu půl roku nedostane.

Ɣ

ojojoj. nic jiného mě nenapadá.