Na internetu se objevila další fotka Yohana a jeho tajemné dívky. Pro Alexe už nebyla tolik anonymní, jelikož si zjistil z jejích sociálních sítí, že se jmenuje Laura.

   Bylo to na konci jejich natáčecího dne v Paříži, když se zrovna Alex chystal jít spát. Procházel si různé články, ať už o tom, jak byli spatřeni při natáčení u Eiffelovy věže nebo o dění ve světě, když na něj vybafl článek o Yohanovi jako ten nejnovější. Tentokrát na něj přišel dřív jak Bella.

   Jednalo se o další fotku z Instagramu Laury. V popisku bylo jednoduše jen srdíčko, na fotce byla s Yohanem a vypadalo to, že fotku pořizovala za chůze. Yohan měl na sobě kapuci a sluneční brýle a ani se nedíval do kamery. Po nějakém úsměvu ani památky.

   Alex se v tu chvíli zvedl, vyšel ze svého pokoje a o půl jedenácté večer se začal dobývat k Yohanovi. Když otevřel, poznal, že ho musel probudit. Vlasy měl rozcuchané, nenasadil si ani brýle a stěží se mu rozlepovaly oči.

   Alex zvedl svůj telefon s onou fotkou. "Minule jsi mi to tak nějak zapomněl vysvětlit."

   Proč to tak Alex potřeboval vědět, že kvůli tomu musel Yohana budit? To Yohanovi mohlo přijít divné, ovšem Alex t v tu chvíli neřešil.

   Yohan zamžoural na Alexův mobil. "Nemám brýle," řekl jednoduše. Alex mu tedy přiblížil svůj telefon blíž k očím.

   A Yohan si povzdechl. Otočil se, dveře nechal otevřené, a plácl sebou na postel. Vypadal, že ho veškerá energie opustila. Přesto Alex vplul do jeho pokoje a posadil se na postel vedle něj.

   Yohan se za doprovodu neurčitého zvuku otočil na záda. Oči nechával zavřené. "Nechodíme spolu."

   Alex se uchechtl. "Ona teda tvrdí něco jiného."

   "Tenkrát v tom baru jsem ti nelhal. Je to falešný, jen aby se zviditelnila. Její otec je za to schopný utratit velké prachy a můj otec je s radostí přijme. V tom jsou stejní. Ona si to užívá, já ne. Už dostala nějaký fakt dobrý nabídky," vysvětlil krátce.

   Alex se zamračil. "Zase tvůj otec?"

   "Jo."

   Dál se Alex neptal. Věděl, že Yohanův otec je hranice, kterou nesměl překročit.

   Shlédl na fotku v jeho telefonu. "Ale je pěkná, ne? Vypadá i mile," zalhal Alex. Doopravdy mu byla naprosto nesympatická, už jen z důvodu, že měla co dočinění s Yohanem.

   "Jo, je v pohodě," přiznal Yohan, stále nehybně ležící na posteli. "Já jenom...nezajímají mě lidi, jako je ona," řekl vyhýbavě. Nebo to se Alexovi aspoň zdálo, že se vyhýbal. Nic z něj ale tahat nechtěl, přece jen jejich kamarádství stálo na tenkém ledě, pod kterým ležely dva roky nenávisti. Pořád bylo snadné se dostat do starých kolejí.

   "Aha," odpověděl Alex krátce. Nic jiného ho nenapadlo. Kdyby mu Yohan chtěl říct víc, už by řekl, to se už Alex o něm naučil.

   Yohan poprvé otevřel oči a podíval se na Alexe. "Stačí ti takové vysvětlení?"

   Alex přikývl a postavil se. Zamumlal něco jako dobrou noc a do dvaceti sekund už ležel zpátky ve své posteli.

   Yohan mu neříkal všechno. Chápal to, ale zároveň by byl rád, kdyby se mu více otevřel. Alex ale v poslední době chtěl hodně věcí, které nemohl mít.

- - -

Na druhý den, jejich volný den, neměl Alex co dělat. Nejznámější památky už prošli teoreticky při natáčení a aby stál v Louveru kilometrovou řadu kvůli jednomu obrazu, jak si našel tipy na výlety, to se mu taky nechtělo. Nikdy ho umění moc-

   "Nechceš se mnou zajít do Louveru?" ozvalo se za ním.

   Alex se překvapeně otočil. Byl na cestě na snídani do přízemí a zrovna čekal na výtah, když se za ním objevil Yohan.

  Ani chvíli neváhal. "To jsem měl zrovna v plánu!" zalhal. "Miluju umění."

   Yohan se opět neodolatelně usmál a postavil se vedle Alexe. Výtah do pár sekund přijel a společně nastoupili. "Tak v deset? Helen už o mých plánech ví, takže auto asi bude zajištěný a vstup tam taky. Jen jí napíšu, že se přidáš, pokud sis to už nějak nezařídil.

   Alex zavrtěl hlavou. "Měl jsem to v plánu udělat při snídani."

   Bylo to poprvé, co spolu snídali. Nikdy se nedomluvili, že by spolu pojedli, a jak Alex vypozoroval, nechodili snídat ve stejné časy. Skoro by řekl, že Yohan nechodil vůbec. 

   Tentokrát ale spolu seděli u malého stolu s výhledem do ulice, Alex si jako vždy nabral jídla jak pro tři lidi, sladkého i slaného, zatímco Yohan si přinesl pouze salát a nějaký zákusek, který vypadal, že se snažil být zdravou verzí cheesecakeu. 

   Alex se podíval na své plné talíře. Pak na jednu Yohanovu misku salátu. Zamračil se. "A to ti jako stačí?" zeptal se.

   Yohan nejprve zmateně vzhlédl. Až v tu chvíli si nejspíš všiml toho, kolik jídla si Alex nabral, a zasmál se. "Začal jsem cvičit, tak se snažím jíst nějak zdravě."

   Alex už málem prohodil nějakou kravinu ve stylu, jak si tenkrát v posteli při oné scéně všiml, že cvičí, ale naštěstí se ovládl. A tak jen přikývl a pustil se do svých lívanců. Přece jen ho čekal ještě ovocný salát, tvarohové koláčky a pro jistotu si vzal i rohlík s máslem a salámem. Hotelová klasika, kterou jedl jako malý, když jeho máma vždy pašovala jídlo na pokoje. Nejspíš to zdědil.

   Yohan počkal, dokud Alex nedojedl, a pomohl mu odnést všechny talíře. To sice dělat nemuseli, ale Yohan trval na tom, že chce hotelovému personálu zjednodušit práci. Pak se společně vydali do svých pokojů a domluvili se, že se sejdou pět minut před desátou.

   Alex netušil, jak se má obléct. Tak aby ho nikdo nepoznal? Nebo tady na to nehráli? Rozhodně neměl žádné oblečení, které by se do takového muzea, jako je Louvre, hodilo. To by si musel vypůjčit Yohanův šatník.

   Což se tak nějak proti jeho vůli stalo.

   Když vyšel ze svého pokoje klasicky v džínách a velké mikině (rozhodl se pro taktiku schovávání se), Yohan si ho přeměřil od hlavy k patě. "Víš, že tam dojedeme soukromým autem a nejspíš půjdeme zadním vchodem, abychom nemuseli stát řadu? Nikdo tě stejně moc neuvidí."

   Alex se podíval na své x let staré tenisky. "Stejně nemám lepší oblečení do muzea."

   Yohan ho popadl za zápěstí a vtáhnul ho do svého pokoje. Alex se s povzdechem posadil na postel, zatímco Yohan otevřel dokořán svou skříň. Využil tedy šance a prohlédl si Yohanův outfit. Měl na sobě větší bílé triko, které si zakasal do šedých kalhot s výrazným černým páskem. Vypadal, jako by se zatoulal z módního mola pro Armaniho. Taky se skvěle hodil do muzea.

   "Už je deset, měli bychom-"

   Na obličeji mu přistála bílá košile. "Jo, měli bychom jít. Tak si obleč aspoň tuhle košili, stejně je tvoje."

   Alex si setřásl kus látky z hlavy a podíval se na něj. Opravdu to byla jeho košile, kterou kdysi musel Yohanovi půjčit.

   "Neříkal jsem ti, abys mi ji vrátil?" zeptal se Alex s úšklebkem na rtech.

   Yohan pokrčil rameny. "Líbí se mi. Ty džíny si asi nechej, nejsou špatný," odklonil se od tématu. Mlčky došel k Alexovi, dřepl si a bez jediného varování mu sundal jednu botu. odíval se na velikost Alexovy nohy a usmál se. Za chvíli Alexovi u nohou přistály čistě bílé tenisky.

   "Jsou o číslo větší, ale to přežiješ, ne? Teď konečně budeš vypadat jako slavný herec, co navštěvuje nejznámější muzeum světa. Počkám venku," prohodil Yohan s lehkým úsměvem a vyšel ven.

   Alex chvíli tupě zíral na Yohanovy boty, které si měl obout. Pak pohled přesměroval ke své košili. Nebo Yohanově. Už ani nevěděl, ale byl si jistý, že by ji Yohanovi už klidně přenechal.

   Do minuty se převlékl. A neubránil se úsměvu, když zjistil, že ta košile voní po Yohanovi.

Ɣ

už vás docela dlouho trápím, co? hehe. lepší tohe, než to, co plánuju později ~