Ten večer, když se vrátil z hotelového baru, se mu poprvé zdálo o Yohanovi.

Onen sen byl dá se říct zvláštní. Alex vždy míval sny, kdy po probuzení opravdu přemýšlel, jestli se to nestalo doopravdy. Tenhle měl až nepěkné detaily.

Byl opět na nějaké akci, nejspíše předávání cen, a následně na afterparty. Byl tam i Yohan. Dali se do řeči, jako vždy se dobírali navzájem a v další minutě už spolu byli zamknutí v nějakém skladě a strhávali ze sebe oblečení.

Alex se prudce posadil na posteli a zalila ho vlna horka. Pocítil přesně ten pocit, kdy mu hlava našeptávala, že se to doopravdy stalo, ale stačilo pár sekund a Alex si s pocitem klidu uvědomil, že to byl opravdu jen sen.

Dokud neshlédl na noční stolek, aby se podíval, kolik je hodin, na digitálních hodinách, které lehce osvětlovaly noční stolek. A tak zahlédl odložené Yohanovy brýle.

Prudce se otočil a shlédl na druhou půlku postele. Zvláštně ho píchlo u srdce, když uviděl, že je sám. Nevěnoval tomu pocitu větší pozornost, protože pak by nad tím začal až moc bloumat.

Opatrně si opět lehl. Vyhýbal se pohledu na noční stolek a namlouval si, že se mu to jen zdálo a žádné brýle tam nejsou. Přesvědčit se už ale nedokázal.

Probudilo ho až bušení na dveře o několik hodin později. Alex se začal převalovat na posteli, zakryl si hlavu polštářem a doslova začal kňučet.

Pak se ale ozvalo rázné "Alexi, tak už dělej!" a Alex ihned ten hlas poznal. Pod druhým polštářem nahmatal svůj telefon a zděsil se, když uviděl čas. Už tři minuty měl sedět v autě směrem na natáčení.

Vyletěl z postele rychlostí světla. Jako první doběhl ke dveřím a prudce je otevřel dokořán. "Uhm, za chvíli budu jo?"

Už začal dveře zavírat, ale Yohanova noha ho zastavila. "Dáš mi alespoň moje brýle?" zeptal se.

Alex zamrzl na místě. Tak přece jen se mu ty brýle v noci nezdály. Otázkou ale zůstávalo, jak se objevily u něho na pokoji, protože on si nic nepamatoval.

A taky ho teď šíleně bolela hlava.

"J-jo. Jsou na nočním stolku. Trochu nestíhám."

Yohan ho shlédl pohledem. Až v tu chvíli si Alex uvědomil, že nemá na sobě nic až na spodní prádlo. Musel se před Yohanem neustále tak ztrapňovat? Jak si Yohan dokázal neustále udržovat tak neporušenou reputaci, když došlo na ně dva o samotě?

Alex se marně snažil zakrýt své tělo rukama. Až pak usoudil, že bude lepší se jít prostě jen obléct.

Yohan vešel do jeho pokoje, jako by tam byl doma, a vydal se k nočnímu stolku. Alex mezitím vyhrabal nějaké oblečení a naprosto si ho nevšímal. Rychle se začal oblékat.

"Peněženka, telefon, sluchátka... potřebuješ ještě něco?" zeptal se ho najednou Yohan. Alex zmateně vzhlédl uprostřed marné snahy si rychle navléct kalhoty. Yohan držel v ruce jeho tašku a jestli to Alex dobře pochopil, pomáhal mu se sbalit.

"Ještě scénář," využil situace. "Měl by být na sedačce."

Yohan mlčky přešel ke sedačce a Alex se vypařil v koupelně, aby si alespoň rychle vyčistil zuby. Nepotřeboval, aby mu z pusy táhnul alkohol. Taky doufal, že na setu si stihne někam odběhnout a osprchovat se.

"Proč tě John nevzbudil?" zvolal na něj Yohan z vedlejší místnosti. Podle hlasu Alex odhadoval, že je v kuchyni. Proč, to už odhadnout nedokázal.

"Nevím," zvolal zpátky s pusou plnou pěny od pasty. Vše vyplivl do umyvadla a umyl si obličej.

Když vyšel z koupelny, Yohan čekal u dveří s lahví v ruce. Když k němu Alex došel, podal mu ji. "Vyprošťovák. Myslím, že se ti bude hodit."

Alex se zmohl jen na přikývnutí. Mlčky od něj lahev vzal a ani nepoděkoval. Když se řítili chodbou, zkontroloval si telefon a až v tu chvíli si všiml zprávy od svého manažera, že v noci musel odjet nutně za rodinou a že doufá, že se ráno včas probudí. Na konci dodal, že když skončil s Yohanem v jednom pokoji, ani se nebojí, že by zaspali.

Nakrčil obočí. Co se sakra včera stalo? Jeho mozek byl jak vymytý.

Nepatrně zrychlil, aby Yohana dohnal. Když se zavřely dveře výtahu a nastalo mezi nimi trapné ticho, Alex promluvil. "Co se včera stalo?" řekl přímo.

Yohan se uchechtl. Jinak Alex jeho reakci neviděl, protože hleděl do země. "Nic si nepamatuješ?"

Alex zavrtěl hlavou. To jako odpověď Yohanovi stačilo. "Jestli se bojíš, že se něco stalo, nemusíš se bát. Jen si se včera až moc opil, John měl nějaký důležitý telefonát, a tak mě poprosil, jestli tě dovedu na pokoj. Asi to bylo opravdu něco důležitého, když tě neprobudil ráno."

"Psal mi, že musel odjet," odpověděl krátce Alex.

"Trochu si se po mně plazil," pokračoval Yohan. "John si musel myslet kdo víc co."

Alex by se nejraději propadl do země. Zároveň se ale snažil zachovat si kamennou tvář. "A brýle jsi měl u mě proč?"

"Donesl jsem tě do pokoje. Když jsem chtěl odejít, sebral jsi mi brýle, abych nikam nechodil, že si se mnou potřebuješ promluvit. Tak jsem odešel bez nich, máš štěstí, že zas tak slepej nejsem," zasmál se krátce.

"Donesl?" ujistil se Alex, jestli slyšel dobře. V tu chvíli dojeli do přízemí.

"Jo. Odmítal jsi chodit, dokud jsem tě nevzal," odpověděl v klidu Yohan a vyšel z výtahu. Alex zůstal chvíli naštvaně stát. Štvalo ho, s jakými úšklebky a pohledy mu to Yohan vyprávěl. Uvědomoval si, že se před ním Alex ztrapnil a má teď navrch.

Povzdechl si a také se vydal k autu stojícímu před hotelem. Začal přemýšlet taky nad tím, o čem chtěl s Yohanem mluvit, že ho nechtěl ze svého pokoje pustit.

Taky ho napadlo - co když si to celé Yohan vymyslel?

Zatřepal hlavou. Na tak usilovné přemýšlení ho až moc bolela hlava. Nevěděl, jak celý natáčecí den přežije.

V tichosti nasedl do auta a posadil se vedle Yohana. Z tašky si vytáhl sluchátka, která mu Yohan sbalil, a přestal vnímat okolní svět.

Alex věděl, že se jejich vztah zlepšuje. Pořád ale nebyli na úrovni, aby se bavili celou cestu do práce. Nebo aby spolu vydrželi mluvit delší časový úsek bez nějakých posměšků a urážek. Dříve tím ale začínali, proto to bral Alex jako pokrok.

Na setu je naštěstí žádné překvapení nečekalo, a tak si Alex odběhl do sprchy a natáčeli nudné scény, ve kterých se téměř nic nedělo a byly ve filmu jen pro vyplnění. Alex by se ani nedivil, kdyby to půlka scén do filmu ani nezvládla. Vždy se jich nakonec hodně vynechalo nebo přetočilo.

Na konci dne už ho tak třeštila hlava, že si myslel, jak sebou sekne na místě. Už byl na odchodu, když ho zastavil ještě režisér. "Abych vás nepřekvapil tak jako minule," ušklíbl se, "příští týden přetočíme tu líbací scénu, jo? Moc dobře se to nevyklubalo, budeme muset udělat pár změn v choreografii."

Alex se uchechtl nad označením jejich líbaní jako choreografie. To bylo ale ve světě herectví normální. Každý pohyb byl naplánovaný. To, jak líbačku natáčeli posledně, byla jen režisérova chuť se pomstít.

"A na konci měsíce letíme do Paříže, jo? Vše už je zařízené. Natočíme potřebné scény a frčíme domů," dořekl režisér.

Alex přikývl a s režisérem se rozloučil. Až pak si uvědomil, že v Paříži se odehrává jedna z nejžhavějších scén celého filmu. Málem se rozbrečel na místě.

Ɣ

já v tomhle asi začnu sbírat streaks jak na duolingu, kapitola každý den :'D