První den natáčení přišel rychleji, než by se mu líbilo.

  Vlastně ještě nešlo o natáčení. Museli si projít scénář s režisérem, produkcí, kameramany a dalšími lidmi, což Alex už znal a věděl, že to tak týden taky zabere.

   Došel se svým manažerem do místnosti, kde se mělo čtení odehrávat. Na stolech byly mikrofony, aby se všichni dobře slyšeli, a také jmenovky. Alex pohledem vyhledal tu svou. Ani by ho nemělo překvapit, že sedí vedle Yohana, i tak ale protočil očima.

   John ho zavedl do menší vedlejší místnosti, kde si mohl odložit všechny věci. V ruce mu tak zůstal pouze scénář, který sice měl na stole připravený nový, ale ten stejně měl v plánu použít ten svůj, jelikož si v něm zvýrazňoval a dopisoval důležité věci.

   Do pěti minut pak přišel Yohan. I když vešel do stejné místnosti, aby si také odložil věci, nevěnoval Alexovi jediný pohled. Alex se i přes to pozdravil alespoň s jeho manažerkou, protože to byla dobrá žena. Měl jí rád, na rozdíl od jejího svěřence.

   Když se vrátil do zasedací místnosti, už tam bylo mnohem více lidí. Alex je postupně obcházel, zdravil se s nimi, seznamoval se s neznámými a prostě dělal to, co vždycky. Byl milý na všechny, a proto si vybudoval tak dobré jméno.

   Pak se posadil na své místo. John měl židli za ním u stěny, jelikož tady musel být, ale zas nemusel být součástí celého čtení. Za chvíli se k němu přidala i Helen, Yohanova manažerka, a dali se do řeči.

   Yohan se objevil na poslední chvíli. S nikým se nepozdravil, s nikým se neseznámil. Jen se posadil vedle Alexe a hleděl do stolu.

   "Víš, pozdrav by neuškodil. A Neberu to osobně, ale ostatní by mohli," prohodil k němu. 

   Yohan si povzdechl, než zvedl pohled. "Víš, tihle všichni lidé přišli se mnou, jelikož jsem je pozval na oběd, abychom film odstartovali úspěšně. Takže raději mlč, když nic nevíš."

   Alex si říkal, proč se v místnosti objevilo tolik lidí najednou po tom, co odešel ze šatny. Dávalo to smysl, ale stejně mu to nedodalo klidu. "A pozvánka pro mě se ztratila v poště? Pokud vím, taky jsem součástí filmu."

   "Pozvánka pro tebe v první řadě ani neexistovala. Můžeš si za to sám, když se ke mně chováš neustále jak debil."

   To už si Alex vzal osobně. "A ty ne? Myslím, že tohle byla dokonalá ukázka debility, pozvat všechny kromě mě. Chováš se jak malé dítě."

   Alex za sebou uslyšel syknutí. Otočil se přes rameno a uviděl Johnův pohled. Vážně s ním John musel mít kolikrát větší problémy než s jeho malou dcerkou.

   Yohan jen protočil očima, ale neodpověděl. Složil si ruce na prsou, rozvalil se na židli a pohled zavrtal někam před sebe. Alex si odfrkl.

   Za chvíli se všichni přítomni usadili a vše mohlo odstartovat. Režisér přivítal přítomné, poděkoval všem, že se rozhodli na filmu spolupracovat, a pak se otočil na Yohana s Alexem, kteří seděli po jeho pravici.

   "Je mi neuvěřitelnou ctí, že můžu s vámi dvěma spolupracovat," začal a Alex hned vycítil, že to bude mít nějaký háček. "Jste úžasní herci, upřímně si to myslím a vaši tvorbu obdivuju. Ale to, že zrovna vy dva máte hrát v jednom filmu hlavní role, nám přináší menší komplikace, že?"

   Alex by nejraději protočil očima. Viditelně, ať to všichni vidí, ale to už by ho John zabil. A tak se ani nehnul.

   "Přicházím na vás s prosbou," pokračoval režisér. "Vím, že se nemáte zrovna rádi, jen si myslím, že vaše nenávist vůči tomu druhému našemu filmu moc nepomůže. Média píší skoro o každé vaší výměně slov, to ano, ale představte si, co by se teprve stalo, kdyby jste se spřátelili? Žádný bulvár by o tom nezmlkl a sledovali by každý váš krok. Takže vás prosím, alespoň pro kamery, zkuste spolu vycházet. I natáčení půjde lépe, když si nebudete neustále bodat kudlu do zad."

   Alex neměl tušení, co by měl odpovědět. Samozřejmě, že něco takového čekal. Věděl, že jejich nenávist by natáčení akorát překážela, a tak se je bude snažit někdo napravit. Jemu se do toho ale zrovna moc nechtělo. 

   "Já s tím nemám problém," promluvil najednou Yohan a tím vyvedl Alexe z míry. Ani se na něj nepodíval. "Umím se chovat profesionálně," dodal.

   To určitě, pomyslel si Alex. Proto mu dělalo takový problém mě pozvat na oběd? To nebylo zrovna profesionální.

   Až pak si uvědomil, že to řekl nahlas. Nebo spíš si to zamumlal, každopádně Yohan to slyšel a otočil se k němu.

   "Jestli tě to tak ranilo, klidně ti objednám čínu na hotelový pokoj, aby ses napapal," utrousil Yohan. "Někdo ti nedá jídlo a hned se chováš jak spratek."

   Alex se na židli narovnal a odvrátil pohled od Yohana. Sebevědomě se podíval do režisérových očí. "Já s tím nemám problém. Věřte mi, že budeme jak nejlepší kamarádi na kamery, o to se postarám." Sklouzl pohledem k Yohanovi. "Co kdybychom po tomhle zašli na kávu? Někam do centra, tam nás uvidí lidí dost."

   Režisér se snažil skrýt svůj úsměv. Yohan byl naopak dost zmatený Alexovou náhlou nabídkou. Jenže mu nezbývalo nic, než souhlasit. Pro dobro filmu.

   A tak pokrčil rameny a zadíval se do země, což bral Alex jako souhlas. Hned měl lepší náladu, jelikož to byl nakonec on, kdo Yohana dostal. Raději ale nemyslel na to, že teď bude muset jít do kavárny s Yohanem a strávit s ním nějaký čas o samotě.

   To se pořádně ještě nestalo. Samozřejmě, že někdy spolu o samotě byli, především na různých akcích. Ale byly to oficiální akce, kde se od nich prostě očekávala nějaká interakce. Ještě s ním nikdy nebyl o samotě v jeho volném čase.

   Doufal, že s nimi půjdou alespoň John s Helen, nějak skrytí, aby je někdo nepoznal. Nebo někdo z ochranky. Věděl, že by mu to moc nepomohlo, protože by se stejně nemohl bavit s nikým jiným než s Yohanem, ale aspoň by měl dobrý pocit, že by měl za kým utéct, až se vše pokazí.

   Byli to oni dva. Alex a Yohan. Nějak nepředpokládal, že jejich kávička bude bez problému.

   Do pěti minut se už režisér posadil a práce mohla začít. A jelikož šlo o první den, dolaďovaly se detaily, hledaly se chyby, a proto se skončilo až po deváté večer. Alex usoudil, že kdyby v tuto hodinu měl kávu, nejspíše by na hotelovém pokoji musel dělat kotrmelce do dvou do rána, aby se unavil, a tak přešel v šatně k Yohanovi, který si oblékal koženou bundu.

   Ještě než stihl něco říct, Yohan ho předehnal. "Úplně nevím, jestli chci zrovna s tebou strávit můj drahocenný večer," prohodil.

   Alex si unaveně povzdechl. "Neboj, to já taky ne. Jdu ti právě říct, že zítra si dáme sraz v osm před tou novou kavárnou dvě ulice odsud. Koupíme si kávu s sebou a vydáme se společně sem. Budu doufat, že nebudeme mít chuť toho druhého hodit pod auto a že to přežijeme, bude to tak dvacet minut max."

   Nebyl si skoro ani jistý, jestli ho Yohan poslouchá. Balil si své věci a když Alex domluvil, ještě několik dobrých sekund neodpovídal.

   "Jak chceš," řekl nakonec. Přehodil si tašku přes rameno a bez dalšího slova se vydal pryč.

   "Dobrou noc!" zvolal za ním Alex sarkasticky. Yohan se na chvíli zastavil a už to fakt téměř vypadalo, že se otočí, ale nakonec bez dalšího slova pokračoval v cestě.

   Alex si nikdy s Yohanem nerozuměl. Ale poznal, že dneska měl extrémně špatnou náladu.

Ɣ

zajímalo by mě, co na příběh zatím říkáte? 🤗 mě to neuvěřitelně baví!