Alex byl navštívit Yohana v nemocnici dvakrát. Ještě ten den, co ho sanitka přivezla, měl onu operaci slepého střeva, Alex ho pak hned na druhý den navštívil s taškou jeho věcí, kterou si téměř vydupal u jeho manažerky.

   Normální člověk k návštěvě nepotřebuje důvod, ale Alex k návštěvě Yohana ano. Pro vlastní dobrý pocit.

   Ten den ale Yohan spal a Alex ho budit nechtěl, tak mu tamjen nechal věci. Aspoň viděl, že je v pořádku, a vrátil se až v den, kdy měli Yohana propustit. Přijel stejným autem, jakým jezdili každý den na natáčení, společně s Helen, která opět někomu volala, a s řidičem.

   Zvláštní skupinka. Jenže Yohanova manažerka ho požádala, jestli nepojede s ní a přece neodmítne, když chtěla pomoct.

   Yohan byl přinejmenším překvapen, že ho vidí. Alex vešel do jeho pokoje, před sebou táhl vozíček, který převzal od sestřičky, která šla s nimi, protože byl samozřejmě gentleman, a ještě k tomu vešel jako první. Yohan si snad stále myslel, že spí a jen se mu to zdá, podle jeho výrazu.

   "Helen mě poprosila o pomoc, tak jsem tady," řekl jako první, aby náhodou nedošlo k nějakým nedorozuměním.

   Yohan přikývl. Nevypadalo to, že mu věří, což Alex chápal. Taky by sobě nevěřil.

   "Taky jsme rozpoutali docela lavinu, přece to jen tak neutneme. Byl jsi na internetu?" zeptal se Alex, když přijel z vozíkem k Yohanově posteli, kde seděl.

   "Ne, neměl jsem chuť," odpověděl Yohan. Alex mu tedy povyprávěl o tom, co četl, jaké konspirační teorie se tvoří a jak fanoušci sílí. Až pak si uvědomil, že se chová až nezvykle přátelsky.

   Yohan ale vypadal, že to docela uvítal. A v tu chvíli to bylo poprvé, co se bavili asi patnáct minut v kuse o normálních věcech a nikdo si z nikoho neutahoval.

   Alex Yohana na vozíku dotáhl až k autu (Yohan sice tvrdil, že vozík nepotřebuje, ale sestřička na tom trvala) a hned si všiml nějakého člověka, co je vyfotil. Musel se uchechtnout, více si toho ale nevšímal. 

   Pak už to všechno uběhlo strašně rychle. Jakmile dojeli na hotel, Yohana se ujala jeho ochranka a odvedli ho na pokoj. Alex si už tak přišel naprosto zbytečně, a proto se vydal k Johnovi a Emmě.

   Jakmile zaťukal a John otevřel, Emma mu okamžitě skočila kolem krku. "Kde jsi byl?" zeptala se uraženě. 

   Alex ji od sebe odtáhl a schoval její pěstičky do svých. "Pamatuješ si Yohana? Ten, co ti ukazoval toho pejska?" zeptal se a Emma hned s úsměvem přikývla. "Je nemocný, víš? Byl jsem pro něj v nemocnici."

   Emmin úsměv zmizel. Koukala na Alexe, jako by se každou chvíli měla rozbrečet. Pak se najednou otočila a zmizela ve vedlejší místnoti. John shlédl na klečícího Alexe. "To jsi neměl říkat."

   "Proč?" zeptal se, ale odpověď přiběhla sama. Emma vběhla do místnosti s červeným kufříkem v ruce, připravena zachraňovat životy.

   "Já jsem paní doktolka!" vykřikla. "Já se o něj postalám!"

   Alex se neubránil úsměvu. "Yohan musí odpočívat, princezno," snažil se jí to rozmluvit. Pokoušel se o to přesně pět minut, jenže Emma se prostě nedala. A tak ji vzal za ruku, slíbil Johnovi, že se o ni postará, a společně se vydali do Yohanova pokoje.

   Ani by nevěděl, kde má pokoj, kdyby tam s Helen před pár dny nebalil věci do nemocnice. Byl to zvláštní pocit, přehrabovat se Yohanovým oblečením a vybírat knížku z jeho skromné hotelové knihovničky v podobě čtyř knih. Doteď nevěděl, jestli, náhodou nevzal nějakou, kterou už četl.

   Když přišli k jeho pokoji, Alex naznačil Emmě, ať je potichu. Kdyby náhodou Yohan stihl už usnout, nějak by ji už přemluvil, že ho musí nechat odpočívat.

   Jakmile zaťukal na dveře, uvědomil si, že je nervózní. Nevěděl proč.

   Pomalu otevřel dveře, které byly opravdu odemčené, jak doufal. Na jednu stranu to nebylo moc zodpovědné, na druhou ale chápal, že teď bude prolítávat Yohanovým pokojem hodně lidí.

   Yohan ležel na zádech na posteli a vypadalo to, že spí. Sotva ale začínal Alex zavírat dveře, Yohan otevřel oči. "Potřebuješ něco?"

   Sotva se ozval, Emma se propletla kolem Alexe a vběhla do místnosti. "Paní doktolka je tu!" zvolala. "Teď už ti bude jen dobže!"

   Alex si skousl ret a podíval se na Yohana. "Nevadí ti to? Byla neodbytná, když jsem jí řekl, že jsi přijel právě z nemocnice. Jestli chceš mít klid, jen řekni-"

   "V pohodě," přerušil ho Yohan s lehkým úsměvem na rtech a podíval se na bok postele, kde už Emma roztahovala své operační nástroje. Alex nevěděl, na co má třeba dětskou atrapu skalpelu a proč si ho připravila, ale třeba si chtěla dát druhé kolo operace, to on nevěděl.

   Alex tedy vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, zatímco Emma už nasadila svůj profesionální tón, oslovovala Yohana jako 'pan Yohan' a sotva chtěl Yohan něco říct, Emma mu nacpala plastový teploměr do pusy.

   "Doufám, že jste ho alespoň pořádně umyla, paní doktorko," prohodil Alex, když k nim došel a posadil se na úplný rožek postele, co nejdál.

   Yohan svraštil obočí. "Víš, že slepý střevo není nakažlivý, že jo," optal se ho Yohan, když si všiml, jak nepohodlně se Alex na okraji posadil. A tak teda mlčky poposedl.

   Emma bez varování vytrhla teploměr z úst a podívala se na malý displej, kde byla nalepena nálepka s teplotou třicet šest a půl stupně. Radostně se usmála. "Jste zdravý, pane Yohane! Teplota padesát sto jedna stupně, to nic není!"

   Oba se v tu chvíli rozesmáli. Alex moc dobře věděl, že i když Emma ještě neuměla číst písmenka ani číslice, pamatovala si teplotu na onom teploměru.

   "Děkuji, paní doktorko," odpověděl Yohan. Alex si všiml, jak se drží za místo, kde byl operován.

   "Vážně je to v pohodě?" zeptal se Alex a kývl na ono místo. "Můžeme odejít."

   Yohan opět zavrtěl hlavou. "V pohodě, vážně. Potřebuju rozptýlit."

   Emma mezitím vzala do ruky ty nejtupější plastové nůžky na světě a dělala, že stříhá obvaz. Nic ovšem neušmikla, protože to by se Alex sakra divil, kdyby jo. Pak vzala původní obvaz a položila ho Yohanovi na čelo. Musela kvůli tomu vyskočit na postel, až se Alex zalarmoval a rychle Emmu zachytil, kdyby náhodou neudržela rovnováhu, nebo něco podobného, a na Yohana spadla.

   To už by mu nejspíše vadilo.

   "To máte na teplotu," vysvětlila, když suchy obvaz ležel na svém místě. Alex si až v tu chvíli uvědomil, jak moc často si asi její rodiče museli s ní hrát na doktory, že věděla, že se na teplotu dává studený obklad. 

   Yohan se uchechtl. "Vždyť jste před chvíli říkala, že jsem zdravý jako řípa."

   Emma se zamračila. "Teplota jeden třicet osm není zdravá."

   Alex se snažil se nerozesmát. 

   "Nechcete mi ten obklad znovu namočit?" zeptal se Yohan Emmy. "Támhle je koupelna," ukázal na dveře kousek od postele. "Můžete ho tam namočit."

   Alex musel uznat, že Yohan dostal plusové body za to, jak se pro Emminu hru na doktory obětoval. Když už Emmu držel, aby na Yohana náhodou nespadla, zvedl ji a položil na zem. Holčička se rozběhla do koupelny.

   "Pořád tě to neotravuje?" zeptal se Alex tiše, zatímco otevřenými dveřmi sledoval, jak se Emma natahuje k umyvadlu.

   "Ne," odpověděl Yohan. Alex odvrátil zrak od Emmy a všiml si, že se na něj Yohan dívá. "Přijde mi, že se díky tomuhle všemu lepší i náš vztah. Asi budu končit v nemocnici častěji a třeba budeme za chvíli kamarádi."

   Alex si odfrkl. "To se chceš najednou kamarádit?"

   "Pro film. Mohli bychom si dát pauzu od té nenávisti. Docela mě to už unavuje."

   "Já ti nevím," zamyslel se Alex. "Možná, že jsi ve mně touhle situací nějaký ten soucit vyvolal, ale nevím, jestli to bude přetrvávat. Když jsem tě vezl na tom vozíku, napadlo mě, že bych tě strčil pod auto."

   Yohan se uchechtl. "Mně se zase v nemocnici zdálo, jak tě dusím polštářem, jsme na tom podobně."

   Alex se zasmál. Už chtěl odpovědět, ale v tu chvíli přiběhla Emma s nejen mokrým obkladem, ale taky mokrými šaty. Alex se plácl do čela. "John mě zabije," zamumlal.

   Jako odpověď se mu dostalo jen Yohanova smíchu.

Ɣ

s takovým tempem bude ten příběh do pár týdnů dopsanej :')