ɛ Oliver ɜ

Oliver do Jižní Ameriky s Eliasem neodletěl.

Jeho zdravotní stav mu to zkrátka nedovoloval, protože ho bolelo celé tělo a možná neměl žádnou zlomeninu, ale měl naražená například žebra. Což stačilo k tomu, aby mu dělalo problém vůbec vstát z postele.

Ale měl Eliase. Původně se mělo odlétat v pátek večer, což byl přímo ten den, co Eliase po půlnoci vykradli, takže odletět úplně nemohl. Už jen kvůli vyšetřování museli zrušit jeden koncert a přesunout ho na jindy. Elias tak odletěl až v pondělí ráno.

Olivera propustili hned v sobotu. Elias pro něj sám přijel a odvezl ho k sobě domů. Tam se Oliver první cítil nesvůj, ale když mu Elias řekl, že bezpečností systémy jsou posíleny a jeho pozemek hlídá ochranka, uklidnil se.

S bolestným syknutím se posadil na sedačku. "Rodiče mi volali, než jsi pro mě přijel," vzpomněl si.

"A?" zeptal se Elias a nejistě se na něj podíval. Jelikož si vše dával za vinu, myslel si, že ho Oliverovi rodiče musí nenávidět. Taky ještě nevymysleli to, jak jim všechno vysvětlit. Třeba jako to, co dělal Oliver u Eliase v ložnici.

"Přijedou pro mě v pondělí než odletíš. Nemusíš mi zařizovat odvoz."

Elias nasucho polkl a přikývl. Odvrátil pohled a začal se hrabat v Oliverově tašce z nemocnice, aby mu našel prášky na bolest.

"Bude to v pohodě," pokračoval Oliver. "Stejně jako já ti nedávají nic za vinu. Pořád jsem jim ale nevysvětlil, co jsem dělal u tebe doma sám."

Elias našel krabičku prášků a došel i s lahví vody k Oliverovi. "Řekni jim pravdu," promluvil bez váhání. "Nemůžeme jim lhát, když se ti stalo něco takového."

Vyloupnul prášek z obalu a dal ho Oliverovi do pusy. Pak mu pomohl se napít, protože Olivera bolelo zvedat ruce nějak vysoko.

"Už to nebude takový tajemství, když to ví Harper, Tobias, Tazia a ještě budou mí rodiče."

Elias pokrčil rameny. "A svět se zatím nezhroutil."

Ty dva dny, které spolu ještě měli, ho Elias téměř neopustil. Dvakrát za ním přijela policie kvůli vyšetřování (jednou vyslýchali i Olivera) a často s někým telefonoval, ale jinak neustále Oliverovi pomáhal se vším, co potřeboval. Oliverovi se osobně nejvíce líbilo to, jak mu vařil.

Nebo to, jak mu pomáhal se umýt.

Oliverovy pohyby byly pomalé a bolestivé. Nedokázal si představit, že by se měl osprchovat. Ani vykoupat. Elias mu ale vanu napustil a pak mu pomohl houbičkou se umýt. Přišel si jak malé dítě? Ano. Cítil se trapně? Trochu. Elias byl ale člověk, který si z toho nedělal srandu ani nic podobného. Možná kvůli tomu, jak ho sžírala vina.

Do ložnice se Oliver dostal až kolem deváté hodiny večer. Na zemi nebyla ani stopa po jeho krvi. Podíval se na noční stolek, kde schoval ony fotky z fotobudky. "Do tohoto stolku si je schoval?" zeptal se Elias. Oliver přikývl. "Tak tam nejsou."

Chtělo se mu brečet. Nechtěl zkazit Eliasovi kariéru. Tak moc si přál, aby ho tehdy v té budce nepolíbil. Aby ty pitomé fotky nikdy nevznikly. "Pojď si lehnout," vyzval ho Elias a vyrušil tak jeho myšlenky.

Oliver pomalu došel k posteli. Jestli ho bolelo si jen sednout, lehání bylo noční můrou. Odložil si na stolek telefon, který mu Elias koupil, když se vracel  v pátek z vyšetřování, a posadil se na postel. "Chceš nějak pomoc?"

Oliver zavrtěl hlavou. Když si lehal, nahrnuly se mu do očí slzy, ale nepustil je ven. Když se před noc všechny rány rozležely, bolelo ho to teď více než když se v nemocnici probudil.

Elias si do dvaceti minut lehl vedle něj po tom, co si sám dal sprchu. "Kdybys něco potřeboval, křič," řekl mu a Oliver se zasmál.

Nic nepotřeboval. Poslední zbytky energie vynaložil na to, aby si mohl na Eliase nalehnout. Ten ho objal, dal mu pusu do vlasů, a tak usnuli.

Neděle probíhala podobně, jen Olivera každý pohyb bolel o něco méně. A v pondělí si pro něj přijeli rodiče.

Elias byl viditelně nervózní. Nakonec se tedy dohodli, že jim řeknou vše tak, jak to bylo. Že jim Oliver řekne, co pro něj Elias znamená.

"Víš, teoreticky jim nemůžu říct, že jsi můj přítel," podotkl Oliver půl hodiny před tím, než měli přijet. "Nikdy jsme se na tom přece neshodli."

"A co jinýho jim chceš říct? No, Elias je kluk, se kterým něco mám, ale nevím co, protože jsme si mysleli, že po turné to všechno skončí a už ho nikdy neuvidím? Můžeš to zkusit. Přítel je ale úspornější," odpověděl Elias. Pak k němu vzhlédl. "Jestli teda chceš, abych byl tvůj přítel, samozřejmě."

"Ptáš se mě tady, jestli chci s tebou chodit?" rýpl si Oliver.

Elias pokrčil rameny. "Já myslím, že už stejně nemáš na vybranou. Kdybys to chtěl teď ukončit, normálně to beru jako rozchod."

Kdyby Olivera nebolelo se i usmívat, usmíval by se od ucha k uchu, to mu bylo jasné. "Tak to jsem rád, že jsme na stejné vlně."

Za měsíc končí turné, připomněl mu hlásek v hlavě. Pak se teprve uvidí, co bude. 

Oliverovi roidče přijeli na minutu přesně. Když se jejich postarší auto blížilo k domu po příjezdové cestě, Oliver už taky znervózněl. Pobavilo ho ale, když z okna viděl, jak jeho máma překvapeně hledí na Eliasovu vilu.

Přešli k hlavním dveřím a otevřeli je. Tam čekali. "Hlavně buď v klidu," řekl mu Elias.

Oliver se musel uchechtnout. "Já jsem naprosto v klidu. Na rozdíl tady od někoho."

Elias otevřel pusu, ale v tu chvíli se za rohem objevili jeho rodiče. Oliver se na ně v rámci možností usmál, i když je nejspíš nijak neuklidnil. Měl stále roztržený ret i obočí a jeho modřiny akorát tak nabraly nepěkných odstínů.

"Zlato," vydechla jeho máma a se starostí v očích k němu přiběhla. Pořádně si ho prohlédla. "Ach, Oli." A objala ho. Oliver se snažil nevydat jediný zvuk, i když ho to objetí trochu bolelo.

Ani máma ani táta si Eliase poprvé vůbec nevšímali. Když si ho tedy celého prohlédli, Oliver si odkašlal. "Mami, tati, tohle je Elias." Moc dobře věděli, že je to Elias. Oliver jim ukazoval fotky z turné, navíc jeho máma si vždy k uklízení zapínala hudební program, kde byla Eliasova písnička alespoň jednou do dvou hodin. 

Oliver s udivením sledoval, jak Elias přepnul do módu toho nejslušnějšího člověka na světě. Ne, že by jindy nebyl, ale i tak se choval... jinak. Přivítal se s jeho rodiči, div si před ně neklekl, pozval je dovnitř a hned, co se posadili v obýváku ("Asi by bylo lepší, kdybyste se posadili v obýváku, pokud vám to nevadí, Oliverov nedělá dobře sedět na židlích."), je začal obskakovat, jako by ten dům patřil Oliverovi, kterému přišla návštěva, a Elias byl jen pouhým sluhou. 

"Už nám řekneš, co se to proboha stalo?" zeptala se jeho máma ustaraně. Elias zrovna dodělával poslední kávu v kávovaru. 

"Můžeme počkat na Eliase?" zeptal se. "Má v tomhle větší roli."

"To on tě zbil?" zeptal se jeho táta pohotově. 

"Ne," zasmál se Oliver. "Vůbec ne. Proč bych jinak byl u něj doma teď? Říkal jsem vám, že ho vykradli."

Elias v tu chvíli vyšel z kuchyně s kávou pro Oliverova otce a posadil se vedle Olivera. Zpocené ruce si otřel do džínů. "Já bych asi přebral slovo," řekl tlumeně. "A nejprve bych se vám rád omluvil za vše, co se Oliverovi stalo."

Oliver k němu trhl hlavou. Tohle si nedomluvili. Elias ale pokračoval. "Oliver měl původně přijet až v pátek ráno, protože večer se mělo odlétat, ale jak víte, odjel už ve středu, protože jsem si to přál. Ne kvůli filmu. Nikdo nevěděl, že Oliver přijel, jenom já."

"Myslím, že bude lepší, když to vysvětlím já," přerušil ho Oliver. Podíval se na rodiče a pak zpátky na Eliase. "Protože ty si vše dáváš za vinu."

Elias jen nepatrně přikývl. Nejspíš nechtěl před jeho rodiči dělat scény. 

Oliver se otočil k rodičům. "Přijel jsem dřív, protože já a Elias jsme spolu." Nechodil kolem horké kaše. Elias vedle něj ztuhl. "Proto jsem tady byl sám, když ho vykradli. Nikdo o nás neví a tak jestli ti, co se sem vloupali, věděli, že je Elias pryč, nemohli vědět, že jsem tady já. Byla to jen blbá shoda náhod a Elias za nic nemůže."

Jeho rodiče kupodivu nijak nereagovali, jen se zatvářili trochu překvapeně. Nejspíš to, co jim teď Oliver řekl, pomalu zpracovávali. A tak mluvil Oliver dál, aby je zavalil informacemi a oni nestihli nijak reagovat i nadále. "Elias mi zaplatil nemocnici a pak jsem byl tady u něj. Celou dobu se o mě staral a byl bych opravdu rád, kdybyste na to měli stejný pohled jako já. Že to není jeho vina."

"Tak pochybuju, že si sem ty lupiče pozval, že ano," zasmál se jeho táta nervózně. A jéje. Když se jeho táta snažil vtipkovat, neznamenalo to nic dobrého. 

Jeho máma se také nervózně zasmála. Všichni se nervózně zasmáli. Bylo to příšerné. Po tom, co Oliver řekl, že jsou spolu, zhoustla atmosféra úplně jiným způsobem.

"J-já dojdu Oliverovi pro věci," vykoktal Elias. "Nechám vás chvíli o samotě." A zmizel v patře. 

Jeho otec si odkašlal. "Takže. Vy dva... spolu chodíte?"

Oliver přikývnul. Zachovával chladnou hlavu. 

"No," promluvila jeho máma. "Nevím, co ti na to říct. Není to stejný, jako bys nám oznámil, že chodíš s klukem od vedle."

"Já vím," odpověděl Oliver. "Ale... Nevadí vám to, že? Myslím tím, že je Elias kluk. My jen... nechtěli jsme vám lhát. Vymýšlet, co jsem dělal sám tady o půl noci a tak."

To ticho bylo strašné a Oliver by nejraději utekl za Eliasem do patra. Pak promluvil jeho otec. "Asi jsme to jen nečekali," řekl. "Vzhledem k Pheobe a tak. Překvapil jsi mě."

Podle zvukuů z patra Oliver poznal, že už se Elias vrací s jeho kufrem. Věděl, že takhle reakce od rodičů není celá, že to musí ještě zpracovat, když to na ně tak vyhrkl, ale bral jako dobré znamení už jen to, že nezačali vyšilovat.

"Věřím, že ho budete mít rádi. Je skvělej," dodal ještě rychle. Jeho táta se díval někam do prázdna a Olivera hned napadlo, že beztak vidí před očima tu scénu z Eliasova videoklipu, kde je polonahý v nějaké vodě. 

Elias došel s kufrem pod schody a jelikož Oliver nechtěl sebe ani jeho vystavovat té trapné atmosféře ani o minutu dřív, s námahou se postavil. "Tak můžeme?" Pohled mu spadl na nedopité kávy. Možná se postavil až moc brzo. 

Jeho rodiče ale kávy do sebe kopli a postavili se. "Půjdeme už k autu," promluvil táta. Podíval se na Eliase. "Mám ten kufr vzít?"

"Ne, v pořádku, donesu ho," odpověděl Elias. Oliverovi rodiče se vypařili tak rychle, jak se objevili. 

Oliver došel k Eliasovi. "Každý den mi budeš volat," nakázal mu Elias. 

"Spíš ty mně. Co já vím, kdy nebudeš zaneprázdněný. Já se budu jen válet doma."

"Pravda," pousmál se Elias. "Tak já ti budu volat. Za dva týdny budu zpátky. Kdyby se ti udělalo lépe, stačí říct a kupuju ti letenku. I kdyby to mělo být jen na poslední den, jasný?"

Oliver se zasmál. "Nebudu to komplikovat ještě."

Elias se zamračil. "Moc komplikací by to fakt nebylo. Když už o nás Harper ví, nemusí zařizovat pokoj navíc."

Oliver chtěl odpovědět, ale Elias byl rychlejší a objal ho. Ne jako jeho máma, ale tak, aby se ujistil, že mu neublíží. Když ho pustil, dal mu letmý polibek na rty tam, kde neměl ránu, a pak ještě na čelo. "Ta tvá zranění mě značně omezují," postěžoval si.

"Ale až se zase uvidíme, budu naprosto v pořádku," podotkl Oliver. "Takže taková motivace, abys to tam vydržel."

Elias vzal jeho kufr. "Stejně se mi bude stýskat," řekl a rozešel se ke dveřím, které otevřel a počkal, až Oliver projde. Sešli k autu jeho rodičů, Elias mu kufr naložil do auta a pomohl mu se posadit. Oliver se fakt modlil, aby dny, kdy ho nebude bolet se posadit, přišly co nejdříve. 

Pak se Elias rozloučil i s jeho rodiči a zůstával stát před domem do té doby, dokud jejich auto nezmizelo za branou.

"Ty vole, to je barák jak kráva," vydechl jeho otec hned, jak opustili Eliasův pozemek. Oliver se musel zasmát.

ɛ ɜ

já jsem už úplná továrna na kapitoly, dva dny a tři kapitoly v průměru o 1750 slovech