ɛ Elias ɜ

Elias by nejraději vyhodil svůj telefon z okna. 

Domů dorazil skoro v jednu hodinu ráno. Na příjezdové cestě potkal sanitku, která, jak se později dozvěděl, odvážela Olivera. Když přišel do ložnice a uviděl na zemi kapky krve, málem se rozkřičel na místě.

Chtěli po něm tolik věcí. Přístup tam a tam, heslo a kódy na tohle, podívat se, co chybělo.

Elias vše naťukal do zprávy jednomu muži z ochranky, kterému věřil nejvíc, nasedl zpátky do auta a vyrazil za Oliverem. Pořvávající lidi z jeho týmu, že ho potřebují tady, nechal za sebou.

Takže jeho mobil neustále cinkal. Bezpečnostní systémy, které mu oznamovaly, že právě někdo zadal heslo, jestli to byl on. Zprávy od Harper a dalších lidí z jeho týmu.  Všichni ho spamovali. Kromě Olivera. Proto by ten telefon nejraději vyhodil. 

Když dorazil, Oliver byl při vědomí. Údajně. Elias ho nemohl první vidět, protože byl na příjmu, kde ho ošetřovali a prováděli vyšetření. Elias nemohl jen tak sedět a nedělat nic, proto alespoň zařídil Oliverovi soukromý pokoj, až ho z příjmu budou převážet.

Neměl tušení, co se stalo, jak ani proč. Netušil, v jakém stavu Olivera uvidí. Nebyl si ani jistý, jestli ho zmlátili, to bylo ale to, co předpokládal.

Proklínal se. Když odjížděl na schůzi, měl zakódovat dům jako vždy. Zapnout všechny bezpečnostní systémy. 

On je ale nezapnul. Jediné, co stačilo, bylo znát kód od dveří. Elias neměl vchodové dveře na klíče. A ten někdo ten kód znal. Alarm se spustil u brány, to znamenalo, že se někdo musel pokusit dostat přes ni. Elias si to dokázal představit. Cestou do domu museli plot zdivo nějak přelézt. Cestou zpět zkusili štěstí u brány a spustili alarm. 

Ještě, než Olivera převezli na Eliasem určený pokoj, přijela Harper. "Co sakra dělal Oliver u tebe?" zeptala se jako první. 

Elias byl mimo. Neodpovídal jí.

Povzdechla si. "Nebylo rozumný, jak si utekl. Je to tvůj dům, jsi tam potřeba. Ale tak už to tam nějak zvládnou. Přijel už i Arthur." Arthur byl něco jako správce Eliasova pozemku. Bezpečnostní systémy a kamery znal nejlépe. "Já to nechápu, Eliasi. Co tam dělal Oliver? Proč jsi neměl zapnuté bezpečnostní systémy?"

"Právě proto, že tam byl Oliver," zamumlal. "Kdybych je spustil, byl by tam jak ve vězení."

"A řekneš mi, kde se tam Oliver vzal?"

Zase neodpovídal. 

Harper se podívala na dveře urgentního příjmu. "Nevím, co Oliver u tebe dělal, nevím, proč jsi tak rychle zmizel, aby ses dostal sem. Proč jsi teď tak rozrušený a je ti úplně jedno, že tě právě vykradli. Ale asi mi to dochází."

Elias k ní poprvé vzhlédl. "Dochází ti co?"

Harper se mu podívala přímo do očí. "Máš ho rád, že? Víc jako kamaráda."

Elias stáhl rty do úzké linky. Odvrátil pohled. Do očí se mu nahrnuly slzy, které se snažil mrkáním odehnat. "Nikdo to nesmí vědět," zašeptal. "Neříkej to tvé mámě."

"Já vím," šeptla. "Nevím ale, jestli je tohle celé dobrý nápad."

"Já vím, že není," odpověděl v poklidu Elias. "Naše životy jsou neslučitelný. Ale aspoň tady na tom turné... jsem neuvěřitelně rád, že to absolvoval se mnou právě on."

Harper přikývla. Dlouho nemluvila. Pak se ale opatrně zeptala: "A jen se ti líbí nebo...? Je mezi vámi něco?"

Elias opět s odpovědí váhal, ale přikývl. Z oka mu utekla první slza a Harper ho ihned objala. "Bude v pohodě," zašeptala. 

Do pěti minut mu pak přišla sestřička oznámit, že byl převezen na pokoj. Elias tedy celou dobu čekal u špatných dveří, ale už mu to bylo jedno. Sestra ho navedla a Elias tam div nesprintoval. "Počkám tady!" zavolala na něj Harper. 

Ten VIP pokoj, který mu Elias zaplatil, byl v části nemocnice, která byla naprosto klidná, ne jako na přijmu. Elias proběhl kolem pokojů jedna a dva a zastavil se u trojky. Pak zaťukal a nakoukl dovnitř. 

Ležel tam Oliver. Pomalu otočil hlavu ke dveřím. Vypadal strašně. Hůř, než si ho představoval. Hlavu měl obmotanou obvazem, měl roztržený ret a obočí a kolem oka se mu rýsovala modřina.

"Ollie," vydechl Elias. Nedokázal se donutit, aby se od dveří pohnul.

Oliver si odkašlal a až pak promluvil. "S tím pokojem si to přehnal."

Elias by se rád zasmál, vážně ano, ale nedokázal to. Po tvářích mu pomalu začaly stékat slzy. Konečně za sebou zavřel dveře a vydal se k Oliverovi blíž. "J-já se tak moc omlouvám," zakoktal. Co měl vůbec v takovou chvíli říct?

"Za co?" zeptal se Oliver slabým hlasem.

"Já nevím, za to, že chtěl, abys přijel dřív, za to, že jsem tě tam nechal samotného, za to, že jsem nezapnul bezpečnostní systémy, za to, že-"

"Eliasi," přerušil ho Oliverem. "Promiň, ale na tohle se fakt teď necítím. Já ti nic nevyčítám." 

Elias přikývl. Posadil se na kraj Oliverovy postele a prohlédl si ho. Všude po těle se mu začínaly rýsovat nepěkné modřiny. "Není to vážnější, než to vypadá, že ne?" zeptal se tiše.

"Na žádné vnitřní krvácení nebo zlomeniny to nevypadá," odpověděl. "Měl jsem štěstí."

Elias natáhl ruku a odhrnul mu pramínky vlasů z čela. Díval se na ránu u obočí i na rtu, skenoval každou modřinu a vše si dával za vinu. "Tohle se stát vůbec nemělo," zašeptal, zatímco vrtěl hlavou. 

"Děláš, jako bys ty zloděje poslal k sobě domů a jen se něco zvrtlo," uchechtl se Oliver. Hned na to sykl bolestí. Elias si rukávem utřel slzy. Oliver pokračoval. "Co se stalo? Kdo to byl?"

"Nemám tušení. Mám barák plný policajtů. Začnou vyšetřování."

"Neměl bys tam být?"

Jako na zavolanou se mu rozezvonil telefon. "Měl."

"Tak proč tam nejsi?"

Elias ho přejel pohledem. "Myslel jsem, že je to očividný."

"Eliasi, právě tě vykradli. Měl bys být doma," zamračil se Oliver, což ho taky stálo bolestné syknutí.

"A kluk, kterýho miluju, skončil v nemocnici. Promiň, ale asi mám své priority nastaveny jinak," odpověděl. 

Zaskočil Olivera. Až pak si totiž uvědomil, co řekl. Kluk, kterého miluju. Nebral to zpátky. Vždyť to byla pravda. 

"Navíc, správce domu je tam. Osobní věci můžu s policií pořešit později," dodal rychle. 

Oliverovi v tu chvíli stekla slza po tváři. "Já to ale podělal, Eliasi," řekl tiše. "Vzali mi telefon, protože jsem ho měl v ruce, protože jsem chtěl zavolat tobě nebo policii. Za rytem mám tu fotku, kterou jsem vyfotil u vašich. A taky jsem našel v pracovně ty fotky z budky a schoval jsem je do nočního stolku, protože mi nepřišlo bezpečný, abys je měl v pracovně, protože tam nebýváš vždycky sám, jenže oni prohledali i tvé noční stoly a beztak si těch fotek všimli, beztak je teď mají a-"

Oliverův hlas se třásl a zrychleně dýchal.

"Pšt," uklidnil ho Elias a položil mu dlaň na hruď. "Nic jsi nepodělal, uklidni se."

"Mají ty fotky, Eliasi," vzlykl. "Můžou tě zničit."

"Nevíme, kdo to byl," odpověděl Elias, i když mu to jistého neklidu dodalo. "Nevíme, jestli šli po penězích nebo po informacích. Třeba jsou ty fotky stále v šuplíku. Nedělej ukvapené závěry." 

Eliasův telefon se zase rozezvoněl. Znovu to tipl, i když věděl, že to mohlo být něco důležitého. Oliver se ale teď před ním téměř hroutil, proto jen napsal rychlou zprávu Harper, aby zjistila, co se aktuálně děje a jestli ho akutně potřebují, ať pro něj na pokoj dojde. Pak telefon vypnul. 

"Olivere," oslovil ho Elias jemně, "momentálně mi jsou ty fotky úplně někde. Kdybych dostal na výběr, jestli tě někdo zmlátí nebo vypustí ty fotky celému světu, klidně aby je vypustili do celého vesmíru. Právě mě vážně nezajímá nic jinýho než to, co ti udělali."

Oliver zavrtěl hlavou. "Nemělo by. Já jsem v pořádku."

"Mě nepřemluvíš."

"Ale-"

"Sakra, Olivere!" okřikl ho Elias víc, než měl v plánu. "Jak myslíš, že jsem se cítil, když mi řekli, že tě odvezla rychlá? Když jsem přišel do ložnice a na zemi byla tvoje krev?"

Tím Olivera umlčel. Elias si schoval obličej do dlaní. "Promiň. Nechtěl jsem křičet." 

Oliver se horko těžko na posteli posunul ke kraji, dál od Eliase, až si myslel, že se ho bojí. "Lehni si," vyzval ho Oliver místo toho.

Elias se na něj překvapeně podíval. 

Někdo zaťukal na dveře. Dovnitř nakoukla Harper. "Prohledávají ti dům pro stopy a berou otisky prstů, nijak potřeba nejsi. Ráno bys tam ale měl zajet kvůli osobním věcem," oznámila mu. Pak shlédla na Olivera. "Jak se cítíš?"

"Bývalo líp," pousmál se Oliver. 

Harper mu úsměv oplatila. Pak se podívala zpátky na Eliase. "Nechám vás o samotě. Kdybys něco potřeboval, jsem na telefonu."

Elias přikývl a Harper zmizela. "Boha, co ta si musí myslet," promluvil Oliver do ticha. 

"Ví to," odpověděl Elias a podíval se na něj. "Tak nějak to vydedukovala, když jsme byli v čekárně. A já jí to nevyvrátil."

Oliver viditelně nasucho polkl. "Bude to v pohodě?"

"S Harper jo. Jen aby se to nedostalo někam dál. Prozatím." Elias v tu chvíli zpochybňoval celý svůj život. Nejraději by seknul se vším, ukončil svou kariéru na místě, jen aby se tohle nedělo. Aby nemusel řešit, koho miluje a kdo o tom ví. Aby se mu nikdo nevkrádal do domu.

"Lehni si," vyzval ho Oliver znovu. Elias se vzpamatoval.

"Tady?"

"Jo. Postel je dostatečně velká." To měl pravdu. Tenhle pokoj měl postel o něco větší, jak normální. 

Elias ho tedy poslechl. Sundal si boty a lehl si vedle Olivera. "Promiň," zašeptal Oliver pak. "Neuvěřitelně si vážím toho, jakou máš o mě starost." 

Elias by ho nejraději objal, políbil ho, cokoliv, ale Olivera muselo bolet celé tělo a nechtěl nic riskovat. Tak ho vzal jen za ruku. 

"Máš pravdu, že se chovám možná trochu nezodpovědně, když mě právě vykradli-"

"Tak jsem to neřekl."

"Ale určitě si to myslíš. Já byl ale vždycky více orientován spíš na lidi než na věci. Takže tys mi udělal větší starost."

Oliver popotáhl. "Já nevím, jestli na tebe dokážu zapomenout," řekl tiše. 

"Však nemusíš," odpověděl Elias. "Psal jsem ti, že to nějak vymyslíme."

Oliver přikývl. A Elias opravdu doufal, že přijdou na to, jak jejich životy aspoň trochu skloubit.

ɛ ɜ

tak tady máte ještě jednu, ať máte klidnější spaní sljks

jen mě tak napadá. já si to vůbec s mým tempem psaní neuvědomuju, ale jsme už na třicáté druhé kapitoly. a já tohle plánovala tak do padesátky max haha. a když tak přemýšlím nad svými plány, jestli mě něco nenapadne, máme tak za 12-15 kapitol konec :')