ɛ Elias ɜ

Celý jeho tým měl tři dny na to, aby se vzpamatoval ze změny času. Elias se o to ani nepokoušel - vždy měl s tímto problémy, a tak když si jeho tělo vyžádalo jít spát v jedenáct ráno, prostě šel.

Když se k tomu přidaly jeho momentální stavy - pocit samoty a smutek díky Walterovi, dopadalo to akorát tak, že bylo osm hodin večer a on začínal svůj den.

Musel ale využít toho, že ochranka nebyla u jeho pokoje, protože se to stávalo málo kdy. Proto opustil v devět večer svůj pokoj a namířil si to opět ke svému bratrovi.

Zaťukal mu na dveře. Jednou, podruhé. Napsal mu zprávu, dokonce mu nakonec i zavolal. Neměl tušení, kam jeho bratr stihl zmizet, i když možná tušil, že by ho mohl záměrně ignorovat.

"Tobe!" křikl přes dveře a ještě jednou zaťukal. Žádná odpověď. Odfrkl si a dal se naštvaně k odchodu.

"Myslím, že kapela má zkoušku," ozvalo se v tu chvíli za ním. Když se Elias otočil, ze dveří naproti těch Eliasových vykukoval Oliver. Podle jeho výrazu to vypadalo, že se sotva probudil.

"Aha," odpověděl Elias. "Díky, úplně jsem zapomněl."

"V pohodě."

Elias si ho přeměřil pohledem. "Vstáváš nebo jdeš spát?" zeptal se ho pobaveně.

Oliver si promnul oči. "Nikdy jsem neletěl tak daleko. Asi posun času trochu nezvládám."

"Jo, to jsme dva," povzdechl si Elias. "Řekl bych, že si zvykneš, ale já si třeba ještě nezvykl, takže ti nic slibovat raději nebudu." Odmlčel se. Oliver na něj stále koukal unavenýma očima a nehnul se z místa, tak se Elias rozhodl, že to prostě zkusí. "Šel jsem se zeptat Tobiase, jestli se nechce jít projít. Nechceš teda jít aspoň ty?"

"Teď?" zeptal se překvapeně.

"Jo. Mám teoreticky ráno. A když nepůjdeš, půjdu stejně sám."

"Bez ochranky?"

Elias přikývl. "Musím toho využít."

"Nemůžeš jít takhle úplně sám," řekl mu Oliver, jako by se snad zbláznil.

"Tak pojď se mnou," vyzval ho Elias. "A vezmi si ten nový foťák. Vyzkoušíme ho."

Olivera nepřesvědčil fakt, že by se měl jít s Eliasem projít nebo ho alespoň doprovodit, aby nešel sám. Oči se mu rozzářily až nad myšlenkou, že by mohl vyzkoušet nový foťák, který mu donesli teprve dneska ráno. A tak se sešli opět za deset minut dole ve vestibulu hotelu. Elias měl na sobě klasiku - velkou mikinu a sluneční brýle, i když byla venku tma.

"Nejsou ty brýle spíše podezřelý? Je půl desáté večer," podotkl Oliver.

"Řekněme, že jsem po operaci očí," pousmál se Elias.

A tak vyšli do ulic Tokia. Neměli jasný cíl, jejich hotel byl stejně v centru, a tak je až tak nezajímalo, kam dojdou. Zkrátka doufali, že něco zajímavého uvidí.

Jejich konverzace se nejprve točila kolem turné. Stále se nebavili natolik, že by se jeden z nich rozpovídal o své rodině, přátelích nebo osobních zážitcích.

Netrvalo dlouho a za chvíli narazili na zahrady císařského paláce. Elias ukázal na vstup. "Jdeme?"

Neplatilo se žádné vstupné a zahrady byly otevřené nonstop, a tak jim nic nebránilo. Sotva vešli, Oliver promluvil. "Řekni mi něco o sobě."

"Jako co?" zeptal se překvapeně Elias.

"Cokoliv. Co neví Google ani Wikipedie. Přijde mi nefér, že víš skoro všechno o mém bývalém vztahu a znáš mou kamarádku a já ani nevím, jak se jmenují tví rodiče."

"To se ale na Wikipedii dozvíš," uchechtl se Elias.

Oliver protočil očima. "Víš, jak to myslím."

"Já ti nevím," pokrčil rameny Elias a ztišil hlas. "Jsi doslova jeden ze tří lidí na tomto světě, co ví o mé sexualitě."

Oliver se na něj podíval. "A víš, že nevím? Protože fakt, že jsi něco měl něco s Walterem, hned neznamená, že jsi gay. Můžeš být bisexuál, pansexuál-"

Elias otevřel pusu.

"-a já tě nenutím mi to říkat!" zastavil ho. "Jen uvádím věci na pravou míru. Tak mi třeba řekni, ja nevím, něco o svých kamarádech. Nikdy si nikoho nezmínil, kromě toho, když jsi Tazii odpověděl na otázku, že máš jednoho kamaráda, se kterým si denně píšeš."

Elias se krátce zasmál. "To jsem myslela Waltera. A ten vztah taky. Mluvil jsem o jednom člověku. Já doopravdy moc kamarádů nemám. Když jsem začal dělat hudbu a nahrávat covery, všichni se ke mně akorát otočili zády, že jsem trapný a nikdy to nikam nedotáhnu," odpověděl upřímně. "Ale samozřejmě Harper je více má kamarádka než někdo, kdo pro mě pracuje. Má kapela taky. Teda kromě Dylana, ten umí být problémový. A rodina při mně vždy stála, měl jsem a stále mám podporu třeba od bratranců a sestřenic."

Oliver chvíli neodpovídal, jen vedle něj tiše kráčel. Pak se opatrně zeptal: "Nevadí ti to?"

"Vadí," neváhal s odpovědí. "Ale zvyknul jsem si. Když se má kariéra začala rozjíždět, samozřejmě se se mnou zase všichni chtěli kamarádit. Je těžký už najít někoho, kdo se se mnou nebaví jen pro slávu. Když mi zkrátka nevydrželo žádné pořádné přátelství před tím, než jsem si udělal nějaké jméno, teď už těžko nějaký najdu."

Neplánoval být s Oliverem tak upřímný, ani by neměl. Kdyby je slyšela Harper, nejspíš by na něj křičela, proč mu říká takové osobní věci, protože by je kdykoliv mohl Oliver zneužít. To bylo ale to - Elias věřil, že to neudělá. A možná to bylo špatně, možná neměl tak slepě Oliverovi věřit, když ho přece jen tolik neznal, ale v tu chvíli mu to bylo úplně jedno.

"Zkus se skamarádit s někým, kdo tě nemá rád," navrhl Oliver. "U takových lidí máš jistotu, že se s tebou nezačnou bavit jen pro peníze."

"Vážně? Co když mě nenávidí a právě proto chtějí mé peníze? Závist?"

Procházeli kolem paláce, u kterého se zastavili. Oliver se zasmál. "No jo, taky pravda. Bral jsem to podle sebe, protože jak si můžeš všimnout, od začátku jsi mi byl někde."

Elias se uchechtl. "Pěkně řečeno."

"Já vím," ušklíbl se Oliver a ukázal na místo před plotem, který bránil návštěvníkům se dostat až k paláci. "Teď se tam postav. Vyzkoušíme foťák."

"Víš," začal mluvit Elias, ale zároveň Olivera poslechla pomalu došel na místo, na které ukazoval, "možná si ještě rozmyslím, jestli chci za fotografa někoho, kdo mě nemá rád."

Oliver zapnul foťák a podíval se do hledáčku, "Já ale řekl, ať se pokusíš skamarádit s někým, kdo tě nemá rád. Aby s tou nenávistí přestal a tys měl jistotu, že máš kamaráda, co ti nešel po penězích."

"To taky bereš podle sebe?" zeptal se Elias.

"Jo," odpověděl Oliver a v tu chvíli Eliase ozářil blesk z jeho fotoaparátu. Pak se narovnal a shlédl na fotku, kterou vyfotil. "Máme před sebou dalších pár měsíců turné. Takže jestli cokoliv budeš potřebovat, nemusíš mě brát jen jako vítěze tvý soutěže nebo fotografa."

Elias se musel zasmát. "Vytáhl jsem tě na procházku v deset večer. Myslíš, že tě beru jen jako výherce?"

Oliver zvedl pohled a pousmál se. Nic na to ale neříkal, místo toho opět zvedl foťák a nakázal Eliasovi ať zapózuje. Vyfotil několik fotek, které by si rád pak dal i na sociální sítě. Když Oliver spokojeně foťák vypnul, Elias chytil popruh od něj a začal mu ho přetahovat přes hlavu. "Teď já tebe," řekl mu. "Ať můžeš poslat mamince, žes tady byl."

Oliver se zasmál, ale noc nenamítal. Postavil se na místo, kde před chvíli stál Elias, a usmál se do objektivu. Sotva Elias fotku vyfotil, zanadával si. Byla rozmazaná a Oliver na ní měl červené oči, nad čímž se musel Elias zamračit. Ta fotka úplně ukřivdila Oliverovým zeleným očím.

"Ještě jednou," zastavil ho Elias, když už Oliver vyšel k němu. "Nebo možná třikrát."

Pak ho napadlo, jestli si náhodou tyto fotky Oliver taky nebude chtít dát na Instagram. Už otevřel pusu, aby se zeptal, protože by byl nejspíš problém, kdyby je přidali oba, ale zastavil se. No a co? Proč by měl tolik řešit, co si lidi myslí? Zkrátka ať vědí, že spolu byli na procházce. Že si užili hodinu a půl o samotě s klidnou a příjemnou konverzací.

Na cestě zpátky mu Oliver vyprávěl, jak to má se studiem, když je teď s ním na turné, a od toho se dostal až k tomu, jak si jeho táta zlomil ruku před odjezdem na letiště. Eliase to upřímně překvapilo, protože když Olivera poprvé poznal, vypadal jako uzavřený typ, co je neustále naštvaný na všechny okolo. Ano, to byl jeho první dojem.

Možná, říkal si, možná se už Oliver cítí při konverzaci s ním uvolněně. Možná už opravdu byli kamarádi.

ɛ ɜ

jaké to štěstí, že má vlak 40 minut zpoždění a já to stihla dopsat, že? :')

jinak líbí se mi, že máme za sebou 18 kapitol a tahle doslova končí že "možná už byli kamarádi" haha, jaký pokrok