Pohled smrti, nebyl nikdy tak nekonečně děsivý, jako teď. Hledět do očí konce, se svou milou i bez ní, znajíc, co je čeká a přitom nevědět, bylo tak strachujícím mrazením vevnitř jejich těl. Srdce bolela, když stálý tlukot utichal.

 Noční osvětlení s lampičkou na nemocničním stolku, osvětlovala jeho tělo a monitory, které pípali. Ztrácel se a MJ ho již nemohla zachytit, nechávala ho unikat mezi prsty. Slzy stékali po tváři, padali na jejich spojené ruce. "Ne to ne, mami musí být nějaká jiná cesta." Plakala jejich dcera, když sledovala, jak její otec umírá na nemocničním lůžku. Tohle je náš konec, konec naší plavby a věř mi, i kdybych si přála opak, vím, že ho již neuvidím a tak to mělo býti od prvního dne." Objala svou dceru a pustila manželovu ruku. Obě dvě se skláněli a dávali poslední sbohem.

Peterovi oči ozářila žlutavá záře, která pohasla, jen jak je otevřel. Tušil, že odchází, ať už si to přál či ne. Prožil toho tolik se svou milou a konečný odpočinek, zněl jako něco co by se mělo již teď stát, tak proč slyšel tlukot srdce, proč cítil jeho dech na své kůži. Vzpomínky na minulost mu nikdy nepřelétly přes prázdný pohled očí, netušil, zda vyprávění o smrti, si lidé domýšleli, či zde u něj něco nehrálo. Ohlédl se po levé straně, vyzařující více tepla. Na jeho prstě byl zamotaný červený provázek, který žlutavě zlatým světlem mizel a pak se jeho tělo zachvělo, chloupky na paži zježily, když se ho dotkla lehká ruka, skoro stvořená ze vzduchu. Oči se kalily slzami, když spatřil své milované obličej, nebylo staticky možné, aby se toto dělo, když byla kletba jantarového krystalu prolomena. 

MJ bolelo srdce, netušila zda to bylo vidět svět bez něj, věděti, že se již nikdy neuvidí nebo sledování, jak spouštějí jejího manžela v rakvi do země. Držela svou dceru blízko, aby ji chránila, i když smutek si našel mezi ochranou smyčku. Tehdy v knihovně ji došlo jak moc nikdy nepřišla o muže svého srdce, nepohřbívala ho, jelikož když se již tak stalo, stáhly se navzájem zpátky k sobě, teď již ne a když sledovala ve vlhkém počasí pohřeb své lásky, docházela ji konečná slova smrti. "Doufám, že se máš lépe Pete." Zašeptala k obloze, jako modlitbu a nechala na sebe dopadnout pár kapek deště. 

Byla průhledná, jako kdyby to byl vzduch s vodou přetvořen do ducha, netušil zda je prokletí vidět ji takto, či tušit, že ji vidí, ale nemá na dosah. "Chelle?" Šeptem se zeptal a jeho srdce bylo rychleji. "Chyběla jsem ti drahý? Stačí mne vzíti za ruku," Natáhla její slibnou křehkou ruku a pousmála se jejím typickým úsměvem. 

_______________________________________________

Egypt 3500 př. n. l.:

Slunce zapadalo a on si prohlížel brož skaraba, obracel ji v rukou, čistil od písku a kráčel k jejich domu. Slyšel ji jak zpívá, sladká melodii pro jeho uši. Oči hleděli na jantarový náhrdelník, omotaný kůží, který se houpal na jejím krku, vlasy padající do obličeje a úsměv když ho spatřila. "Jsi doma!" Nadšení bylo zjevné, tak jako jeho. A když ji zvedl do vzduchu, její ruce kolem jeho kru, tisknoucí ho blíže, lahodný smích unikal z jejích medových rtíků. Slunce se klížilo ke spánku, když zapadalo za pyramidou, poslední záře rudě oranžového světla, se prolínala s jejich osobami, osvětlovalo jejich křivky, doprovázelo je v jejich polibku, než se nesměle rozhodlo zhasnout, ve stejnou chvíli, kdy se rty dvou milenců odtrhli na krátkou vzdálenost od sebe. 

Něco je spojovalo, věděli, že Bohové nad nimi drží stráž, jejich pouto lásky posilují, ale byl to jinačí pocit, vnitřní, jakoby jejich duše byli spjati k sobě. "Myslíš, že to je začátek, nebo jsme toho prožili více?" Ptala se Michelle, když hleděla do starých papirusových spisů četla zvěst o náhrdelník s krystalem, jantarově žluté barvy, spojující dva milence. 

"Netuším, ale pokud-li, že je to pravda, pak musíme věřit, že náš konec nikdy nebude konec." Políbil ji a ona se v tom pocitu roztavila. "Ach ano, věřím, protože věřím v tebe, tobě." Pohladila ho po tváři a Peter ji to opětoval. "Jsme stvořeni jen pro sebe, tak pojďme nezklamat požehnání od Bohů." Políbil ji, vedl tiše z knihovny a přecházely poušť, kolem Nilu, až k jejich domu. Věřili v  sebe, uschovávali vše o tomto v sobě, jako matná vzpomínka, pro lásku napříč stoletími. 

_______________________________________________________________________

Peter se otáčel v kruhu, nevěděl, co je skutečnost, zda ho zkouší, či doopravdy, se jim to nepodařilo. Tehdy byli mladí, ať si již mysleli cokoliv, byli naivní, když se chtěli zbavit prokletí. Jejich čas plynul, Měli Dahli, byli šťastní, ale každou chvílí, kdy mohl zemřít jeden z nich, převážně on, si uvědomili cenu, tu kterou zaplatili, tu kterou nemuseli míti, pokud by přijmuli, co je spojuje, že to nebyl náhrdelník, ale jejich láska, která byla věčná a ani smrt ji nemohla zastavit, překonat tolik, aby byli od sebe a přitom vedle sebe. Náhrdelník jim pouze umožňoval cestovati po smrti, žíti život opět spolu a jinak, ale vždy to byli jen oni dva, každý pohled si kradli a našli se i v přeplněném tržišti. "Chyběla jsi mi Zlato, ale nevím, zda toto, tak to jde. Vím, že bys vždy zůstala s naší dcerou." Odmítl ji a to zjevně průhlednou MJ překvapilo. 

"No páni a my se tak obávali, zda se to někdy stane," smála se a vypadala uvolněně. "Věděl jsem, ž to byl test, zrušili jsme kletbu." Oponoval a duši jeho manželky se něco sklíčilo a bavila se nad jeho chytrou hloupostí. "Jistě, vždy jsme byli pospolu a zajímali se co to je, našli sme to, ale nedokázali zastavit proud, ani odolat, až teď ty, a to mění vše. Nikdy náhrdelník nebyla kletba, umožňoval milencům milovat více, lépe a nikdy nebýti rozděleni smrtí. Avšak, když by milenci dokázali pro druhého dodržet odstup od tohoto proudu, jejich mysle by vzadu vždy byla a v dalších živtoech by si vzpomněli na všechny vzpomínky, tak aby naplnili požehnání lásky. Po dlouhých tisíciletí, jste vy byli první, co naivně doufali v kletbu, první kdo odmítl ruku v brzkém umrtí, před svým milencem. Jsem MJ, ale také jsem verze Michelle po všechny věky, až umře, bude to opět ona. Teď už by jste mohli chápat pravý význam, krystalu lásky, který uvězňuje v toku času." Líbla ho na tvář, než se vypařila. 

"Mami opravdu jsi v pořádku?" Uplakané oči její dcery, ji probraly a ona si ji stáhla do ochranářského objetí. "Jsem, protože cítím, že se s ním setkám, ale tebe musíme dostat na pravé místo v srdci, než to smutek a vztek rozdrtí." Políbila ji na čelo a pousmála se, když zahlédla hrob, jak si kdy mohla myslet, že nechce přijmout prokletý tok jejich životů, vždy byli pospolu  a nemuseli se opouštět. Cítila, že její čas se blíží brzy po něm, ale jejím údělem byla péče o jejich dceru a až pak může jíti, věděla, že Peter počká, vždy čekal, tak jako ona na něj, dá ji tolik času, aby si mohl býti jistý bezpečností, jejich dcery. 

_______________________________________________________

Ležela na boku, on za ní, na lehátku, sledovali jejich dceru, ona ji jemně houpala a on je krmil hrozny z podnosu. Tiskla se k němu a nemohla se přestat usmívat. Objevili nové štěstí v jejich životech. "Škoda, že nám ten náhrdelník nezaručí, že naše dcera bude s námi." Zašeptal ji do ucha. "Musíš pouze věřiti Petere, tak jako já věřím v tebe a ty ve mně, věř, že ať jsme kdekoliv, naše dcera bude s námi, pokud budeme mít na to dosti času. I kdyby to byl náš syn, naše děti budou vždy s námi, ale my jim zaručujeme život a lásku, to je náš úděl." Líbala jeho ústa a představa toho všeho, tvořila motání jejich hlav, byli tolik na sobě závislý, že chvíle bez sebe, přinášela prázdnotu. Nechtěli, aby je stáhl proud času, dříve, než se postarají o svou dceru. 

________________________________________________________

Netušila jak mohla být bláhová, oba, když si mysleli, že můžou kouzlo zrušit, že se už nikdy nechtěli vidět v jiném životě. Zjistila to, když se zahleděla na náhrdelník okolo jejího krku, který jemně zářil, srdce bolelo známým pocitem, že brzy je na řadě. Že nemůžou přerušit tok času, požehnání od Bohů a ona byla za to ráda, protože kdysi byli oba, zvláště ona tak bezohledná na své city, k nim, že si nedokázala představit, jakou ztrátu ponese, až ji Peter bude muset opustit, když vydechne poslední vzduch. 

_________________________________________________________

Duše tancovali ve společném tanci, v polibcích a oči plné slz úlevy, zanechali na světě silnou dceru, která šla najít vlastní štěstí, tušící, že její rodiče budou žíti nový život. Že budou tady, jen musí hledat.  Otevřené oči se zavřeli, tak aby se nově mohli probudit.

________________________________________________________________________________

Oči se otevřeli, vůně sladkého pečiva zaplavila čichové buňky a pak ho uviděla, vypadal ztracen, schvácen, že přichází pozdě a ona se musela tak hloupě zamilovat. Když ji podával kartu k platbě, jejich oči se zamkli a byl to jako první nádech, tak jak před chvílí otevřela oči z nicoty s ním. "Petere," rozlehlo se jméno s hřejivým hlasem na jejích rtech, rostoucí úsměv. Měl nezkrotné vlasy, jako v minulém životě, hnědé a jen o odstín tmavší. 

"Michelle," radostně se usmál, jeho ruka vzala její a políbila ji na hřbet, tak jak to dělával. "Co takto tanec? Po práci?" Nemohla odmítnout, byl to lehký nástup, srdce ji bušilo a ona němě přikývla.

"Nemohu odmítnout, lásko, počítám s četným randem, v našem novém životě." Ušklíbla se a podala mu konečně jeho objednanou kávu. 

"To je jasná věc," mrkl na ni a vypadal tak chlapecky, i když v jiných rysech, přesto byl poznatelný, pouze pro ni, viděla jeho duši, která se neměnila. 

________________________________________________________________________________

Cítili se volní, s mocí si pamatovat, vědět, jakým to je pocitem být tu, moci býti spolu. Nespojoval je náhrdelník, jen spojil nekonečný koloběch v čase, jejich duší, připoutal je k sobě v tomto kolotoči, aby ukončovali smyčku ležící osmičky. Znak nekonečné lásky nabýval na váze, popisoval pravý pojem, tak jak si mohli pamatovat a prožít.