Současnost:

Seděl na studené hraně vany, když si zašíval tržnou ránu na ruce, Před jeho zrakem se promíjel vlak vzpomínek, zjištění bylo pro něj děsivější, než smrt. Tak málo společných vzpomínek, s ní po jeho boku, ho až moc děsila. MJ by se mu vysmála, kdyby ji pověděl o svém pocitu, že cítí na dosah blízkou smrt, která přichází a oni promrhali tolik času potlačením jejich citů, že ke smrti vedl skok, aby je to rozdělilo navždy. Netušil proč má strach ztráty, její, kdyby neodešla s ním, do věčného spánku. 

Vzpomínal na jejich podivné začátky románku, až po dobu, když byli v zásnubách, bylo to tak otřesné, jaký tlak od blízkých byl, že si uvědomili, že jako manželé, z toho těží oni. Věřili si a nikdo neměl slova, aby je odtrhl od sebe. Musel si povzdychnout a promnout obličej, riskoval každý den, tak jako ona. 

Jen mu to unikalo, vždy se bál o ni a chránil ji, ale nikdy si neuvědomil, jak je to podobné s ním, oba riskují, on v boji, ona o život, o informace pro článek a on myslí nad tím, jak ji tady nechá, může to být i naopak. MJ otevřela dveře a starostně se na něj podívala a pohladila ho po tváři. "V pořádku Petey?" Optala se starostlivě a on ji instinktivně stiskl ruce na odpověď ve svých. "Jo," špitl a rty se mu mírně zkroutily do jemného úsměvu.

Nechal se jí dovést k posteli, nechápal, proč na něj vždy čekala, ale když ho vedla a on ji pozoroval zezadu, připadala mu jako Bohyně, tu kterou nazýval krásnou, nejkrásnější, když seděli pod sadem olivovníků a- jeho hlava se zavrtěla, ne nikdy nebyli v Řecku, ani pod olivovníky a nazýval ji krásnou, občas jeho Bohyní, ale nic víc, musel najít ten její smysl pro spisovatele, který tak na ní miloval. Políbil ji na rameno a ulehl vedle ní, unavený a vyčerpaný z boje, usnul při jejím dotyku okamžitě. Nikdy nepřišel na to, jak se jí to pokaždé povede, pro něj byla důvěryhodná osoba, víc než byl Ned, či May a to ho kdysi i teď vnitřně děsilo, ale čím déle s ní strávil čas, tušil proč. Ona si dokázala získat kohokoli, když chtěla, slavný miliardářský synek Harry Osborn ji padl k nohám a zval ji na večírky, později rande a ona mohla získat smysluplný článek o něm a rodinné firmě, která ukrývala tajemství. Ale jeho si získala, i když nechtěla, tedy oba po sobě toužili dost dlouho a on ji propadl hned v prváku když se na něj podívala a s urážkou se pousmála, byla mu tak povědomá a jeho srdce ho táhlo k ní, že to byla jako svalová paměť.

Ráno mohlo být děsivé, každé bylo, nenajít ji vedle sebe, bylo jako probudit se z noční můry přímo do ní, ale jako tomu bývávalo i teď ho uklidnila, během vteřin, když vykoukla z koupelny s kartáčkem mezi zuby, pasta smíchaná s vodou ji stékala po bradě a on se z šoku dostal do uklidnění a vzrušení, během lusknutí. Kdy si ho dokázala tak ochočit, vždy ji byl u kolen, schopen udělat cokoliv pro svou milou, láska bývala zvláštní věc. 

Dnes to přišlo, seděli u večeře, jen oni dva, sledovali televizní show, která zrovna běžela na daném televizním kanále, ale je zajímal ten druhý, rty se prodírali pro špinavý polibek, jejich ruce neslušně mapovali tělo toho druhého a oba vzdychli jméno opačné osoby, jen tak s odlišným přízvukem. "Nebylo to zrovna Řecky? Netušil jsem, že sis vzala Řečtinu." Polykal rozhození v krku. 

"Ne já, nikdy jsem se neučila Řecky, ale ten tvůj aspekt, jako kdyby to byla Francouzština, neříkal jsi, že jsi v tomto jazyku marný? Lháři," dloubla do něj, ale ani jednomu nebylo do smíchu. "To nebylo poprvé, minule to byla já nevím, jako Indština, ale ani jeden z ten jazyků neovládáme." Polkla a na její tváři byl rozpoznat strach. Tak moc ji chtěl uklidnit, ale sám byl rozhozený. 

"Můžeme se zeptat Doktora Strange, nebo zkusit pátrat v knihovně?" Znělo to uboze, ale jiná možnost jim nebyla známá a MJ byla vždy ta, která chtěla znát  fakt

"Ano, pojďme za ním a zkusme pátrat v knihách, nemůžeme být jediný komu se to někdy stalo." Znělo to tak přesvědčivě, ale Peter v to moc nevěřil, možná dohledat tyto fakta bylo nemožné. 

"Nevím MJ, možná knihy znějí moc přehnaně, kde bych očekával takovéto výskyty by byla Alexandrijská knihovna v Egyptě, která je vyhořelá." Oba mlčeli, než se ozvala jeho báječná žena. 

"Možná vyhořela, ale neznamená to, že vše bylo v Alexandrijské knihovně! Něco najdeme, pokud Strange selže, nebo nám dá typ o čem hledat." Ach, jak mohl zapomenout, že ona má za ně oba kuráž, zvědavou část, která chce vědět vše, aby nebyla příště či nikdy překvapena, jeho báječná novinářka, která získala vše, zvláště jeho srdce, kdyby měli žíti v jiné době, očekával by, že jiná by nebyla a on by ji propadl snadno a rychle, jako tady, byla dokonalá a on si to uvědomoval, těmito chvílemi pokaždé více více.

A tak se událi týdny měsíce, roky, než jeho oči zajiskřili v napsaných řádcích jednoho z pochybovačných deníku tehdejšího Američana, písmena i styl mu připadal povědomý, i promokřené a opět usušené stránky. Na tom, jak na jedné z posledních stránek byli zaschlé kapky krve, odřený kožený obal deníku, pošpiněné okraje stránek od bahna. Jeho víčka klesala, před ním se v černotě nevidících očí zhmotňoval obrys, Muž koukající na hodinky, bzučící pod vousy nadávky v tiché úctě k jazyku a pak slyšel tlukot svého srdce, když spatřil vyšší dívku, tmavší pleti, víše postavenou, z protlačení jejího otce, nevypadala šťastně, ale po koutku ho zahlédla a rty se obou zkřivili do úsměvu, plného emocí. 

Bylo ráno po dešti, ulice byli zablácené, koně cupitali po ulici, lidé naučeni ve spektu dokonalého pohledu společnosti, se nořili chodníkem. On svíral v rukou růži, ukořistěnou ze zahradnictví kousek, které se nově otevřelo. Foukal vítr a snažil se poníčit lidem účesy, ona tam však stála, dokázal poznat, že byla opět uhozena, opět byla smutná a on tu byl pro ni, pro sebe. když však trhla hlavou, kde by ho měla očekávat, aby zaměřila zrak na občany, usadil se úsměv každému z nich na tváři a ona spěchala k němu. Skočila mu do náruče, ladně, jak ji vždy znal, zatočil se s ní dokola, ignorujíc pohledy ostatních, držel ruce na jejích bedrech, podal ji novou růži a hluboce políbil, jen jak se její nohy dotkli země. Zapomněl po kolikáté mu upadl deník do bahna, ale její oči byli zámek, uzamčel se do nich a nechal se vést. Ta úleva v hrudi, kterou oba nosili, byla novým poznatkem naplněna, touhou míti lepší život, lepší konec. Nebylo to tak dávno kdy si oba vybavili jejich minulé životy, staletí, tisíciletí v nevědomosti, se rozhodli  zbořit zeď, oddělující vnitřní pocity závanu známosti. Neděsila je smrt, ale rychlý konec jejich života zde. Plánoval zasnoubení, ale Michellin otec byl neústupným bojovníkem. Nechránil svou dceru, kterou nesnášel pro jinou pleť, ani nepřijímal nižší třídu Petera. Problémem byla láska, vždy tušil, že by ruku jediné dcery, nedal do rukou lásce, chtěl, aby trpěla a on měl zisk v rodinném jméně. Tudíž plánovaná tajná svatba se stala důvod se scházet. 

Stáli na prahu domu, když se Michelliny oči rozšířili hrůzou, tajná svatba, se stala rázem novou hrozbou, strachem mezi milenci. "Otče?" Ponořila Michelle slova a pevně sevřela Peterovu ruku. Otec nepříjemně zavrčel a Peter se ohlédl po zpětném kroku, se svou již nově manželkou, když ho doprostřed čela zasáhla studená rána kulky. "Nikdy nemáš být šťastná bastarde!" Řval otec a Michelle plakala, svírala Peterovu bezvládnou ruku u její hrudi, skláněla se nad jeho hrudí, v druhé svírala svítící jantarové barvy náhrdelník, a v tu chvíli se Peter probudil.

Michelle svírala knihu o kouzelných předmětech, hledala jakýkoliv náznak kletby, či podivné schopnosti znáti slova, přízvuk jiného jazyka, kterým nikdy nemluvili. Její oči dopadli na obrázek náhrdelníku, s jantarovým kamenem, jakožto ozdobou, popsán slovy, jako vzácný artefakt, který je dán, pouze opravdovým velkým milencům, kdy jim splní služby, poskytování více času, pro lepší konec. Opakovaná smyčka života jejich duší, tak aby se pokaždé našli, pamatovali se, ale přesto neznali důvod táhnoucí je k sobě. Byla naštvaná, když její náhrdelník seděl s náčrtem v knize, ale jak ho svírala, jako to poslední, co znala, jakoby vzpomínky a láska Petera, leželi uvnitř, se ji vybavil známý obraz. 

Krajina zářila zelení, ale v jejich očí hřál oheň. Ještě před chvíli se tulili v zájemném objetí na louce, sdíleli si polibky, smáli se a užívali společný čas. Vojáci však tuto chvíli prořízli a nechali za sebou krvavou stopu mrtvých. Ležela na zádech, její ruce zakrýval ránu, jeho její, brečel a její prsty s námahou nahmatali náhrdelník, stiskla ho a z očí ji stekly slzy. "Znova se setkáme, opět budeme spolu, jen vydrž, vydrž mi lásko." Šeptala s chraptěním v hlase, vzlyky prořezávali ticho okolí. "Já vím, ale nechci tě nechat opět jít, ne znova, ne tak krátce. Tolik času, tolik staletí." Její oči se zamkly do jeho. "Polib mne naposledy," prosila a on tak učinil, měkký hřejivý pocit, než nadešel studený bodavý chlad, když si uvědomila, že pravděpodobně zemřela. 

Téhož dne oba seděli před Strangem, který se jich po sté ptal, zda jsou si jistí rozhodnutím. "Vymazat toto pouto, či porušit moc náhrdelníku, může být pro vás v budoucnu fatální. Stále máte takto šanci." Odkašlal si Strange, než nalistoval stránku. 

"Jsme si jisti, co to je být zaklet v čase, prožívat bolest dokla a nemíti poslední odpočinek? Láska se může i časem změnit a já nechci platit, dokud jsem teď šťastná." Peter souhlasil, i když vnitřně se připravoval, že mohl mít uklidňující záruku, že ji opět udiví. 

"Neporsili bychom tě, kdybychom to řádně neprobrali a jakožto čaroděj jsi jediný, který by jsi nám mohl pomoci. Vzpomenout si na to štěstí je příjemné, ale na tu bolest ztráty, či chladivé bodnutí u vzpomínky vlastní smrti, která se po staletí měnila, je nepříjemná." A tak se tak stalo, Strange přečetl zaklínadlo v jazyce, kterým ani jeden nerozuměl, cítili odsávající část z nich, jantarová barva duše se vytáhla z nich a pak se s prasknutím rozpadla. Okolím to zaburácelo, ale byli volní od osudu, od nových životů v zapomnění. 

A přesto uvnitř nich kvetl nový mrazivý pocit, už nikdy se neměli vidět, políbit, pomazlit, jen zahledět do očí, byli odsouzeni v tomto životě umřít, z jejich rychlého uspěchaného rozhodnutí, kterého mohli vteřiny před smrtí litovat.