Indie 3100 př. n. l.:

Na obloze zářil stříbrem posetý měsíc, jeho bílé světlo dopadalo na dívku, zvýrazňovalo její křivky na těle. Stála uprostřed moře, ze dne ještě zahřátého, ani se neotočila při zvuku osoby brodící se skrze vodu. "Myslíš, že je to náš konec?" Po tvář jí stekla slza. "To zjistíme zítra," zašeptal ji do ucha, jeho teplé dlaně sjížděli po její hřejivé pokožce. "Mám strach Petere," opřela se více do něj a propletla jejich volné prsty. "I já, ale stále věřím." Zašeptal se vzlykem v krku. "Tak krátko zbývá," zašeptala do větru "ale já budu vždy při tobě." Prudce se otočila, zadívala do jeho očí, aby na tváři nabrala úsměv a nakonec spojila jejich rty. Voda cáká, když ji zvedá do vzduchu. Jejich láska se odráží v očích a její srdce hřeje, jako slunce.

Stojí na cestě, u moře, za kterým zapadá rudě oranžové slunce. Vše pohlcuje svým světlem a jen oni dva hledí na tu krásu. Ona v krásných svatebních šatech, na krku přívěšek od něj darem, vlasy jemné odkryté od závoje, když se za nimi ozvou prořezávajícím větrem slova nepřátel. "Máme vás!" Čepele cinkají o sebe, jejich pohledy stále na hladinu moře, prsty propletené pospolu a oni dva tisknoucí se k sobě, čekající na svůj konec.

Doufali ve více času, byli to tajní milenci, trávili spolu tajně čas, ale bez masek pro okolí, jako manželé, doufali ve více času. Ona tiskne jeho ruku, svírá svůj náhrdelník od něj v dlani, když ji leží na krku. On Tisknoucí si ji k sobě, v pěsti skrytý látkový kapesníček, který si ušila, který ušila pro něj, pro připomínku jí samotné. "Otče prosím, pro lásku naši, smiluj se nad námi, nad našimi srdci." Zavřela oči, čekající na cokoliv co nastraží svět na ně. 

Ptáci křičí, vzlétají z pod korun stromů, na šavli zbytek krve, zpěv moře, truchlící pro smrt mladého chlapce, pro smrt jejich lásky, rozťaté rukama druhých. Dívka na kolenou, u mrtvého těla, jeho hlava v jejím klíně, z jeho pravého koutku úst, stékající pramínek krve, tak jako jeho ústa opouští poslední dech. "Miluji tě," vydechne, než jeho oči dokážou naposledy zmapovat její tvář. Z hrdla dívky opouští vzlyk, bolest a zlost se hromadí, srdce se trhá na kousky, umírá spolu s ním. Nakloní se blíže a naposledy políbí jeho měkká ústa, ze kterých se vytrácí teplo. Pocit bezpečí odešel i s jeho duší. "Taky tě miluji, přes všechna staletí." Vydechne u jeho úst, zavře pevně oči a vrací se do temné reality. "NEEEEE!" Zakřičí, pohled jejího otce, muže, který nechal přikázat zabít, jejího milovaného, ten který roztrhal pouto mezi nimi. Michelle ani nemusí přísahat, že nevidí nic, než pole zalité krví, jejího nově manžela, jejího milence. Její ruce vyrvou šavli z rukou stráže, hodiny můžou tikat, ale její čin nezastaví, Peterova krev, se zabodne s ostrou hranou do ní, její tělo dopadne na zem k jeho, jejich prsty pár centimetrů od sebe a ona může přísahat, že cítí ten kus červené příze, která drží jejich lásku pohromadě, zlatavé sluneční světlo, co ji oslepuje a pak ticho, kus než ji proberou jeho hřejivá slova 'Miluju tě'.

Náhrdelník, který měla darem od něj na svém krku, zlatavě medový jantar, krystal obalený koženým páskem, jemně visící na krku mrtvé dívky, milenky, manželky. Žena která mu ho prodala, nebyla jen tak ledajaká, její útulný stánek, obsahoval vzácné předměty, takové které stály za okušení. Samotný krystal si vybral Petera, cítící, že si ho zaslouží, vidící do budoucnosti, vědící, jak jejich láska skončí dříve, než-li by se měla vyvíjet v silnější pouto. S její smrtí, krystal praskl, okolí pohltilo třpytivé žlutě medové světlo, které se vlilo do těl dvou mrtvých milenců a dalo dar, jejich duším žíti přes věky historie, nestárnout a přesto růsti.

 _____________________________________________

Egypt 3074 př. n. l.:

Její oči hleděli přes průsvitnou bílou látku skrz okno na Nil. Velká vodní plocha, plná znamení života. Její úsměv, až bolel na její tváři. Dnes měl být ten den, na který si měla pamatovat celý svůj život. Nemohla uvěřit svému štěstí, že ať už to byl jakkoliv domluvený sňatek, mezi jejím otcem a tetou, bratranec, kterého si měla vzíti byl tak laskavý, plný lásky a přepychové bezpečnosti v jeho náruči. Vyrůstali spolu, znala ho lépe, než-li kdokoliv jiný a mohla s vědomím říci, že vyhrála život, že se nad jejich hlavami Bohové smilovali. 

Klečela na draze tkaném koberci a modlila se k Bohu slunce, žádala Ra, aby slunce nezacházelo, pod oblak písečné bouře v její svatební den, modlila se k Bohyni lásky Hathor, aby mohla s Peterem vésti krásný život do smrti, kdy si je odnese Anubis, pro jejich cestu k bráně Osirise. Sledovala zrádné vody Nilu, obyvatele Horního Egypta, i když tito dvě království byli již spojeni.  

Lehká bavlna jejích býlích šatů, se jí lepila na pokožku, leželi na křesle, on ji krmil hrozny ze zlaté mísy a ona na něm spokojeně ležela. Smála se jeho vtipům, které ji povídal pokaždé, když se setkali. Jejich prsty propletené do sebe, nemohli býti šťastnější. Vzali se, byli milenci, teď manželi a oba tušili, že povedou v této těžké zemi, dobrý život, jak nejlépe dovedou. "Miluji tě přes všechen čas Michelle," zašeptal ji do ucha, úsměv na její tváři se prohluboval. "Také tě miluji můj milý Petere, jsme jako slunce a Nil, dvě věci potřebné k životu." "Spojeni Ankhem, má milovaná." Zlatá mísa s hrozny, dopadla na zem, pro ně v tichém gestu, jejich rty spojené dohromady, jazyk zápasící proti sobě, ruce chamtivě na tom druhém. Oblečení ubývalo a holé kůže na kůži přibývalo, brzy to byla směs končetin, jejich planoucí srdce naplněné láskou.

Jakožto manželé, bydlící ve vlastním domě, s plnohodnotný titulem a prací, která je dokázala zde uživit, se měli tak krásně. Vidět ji každý den, moct objímat, líbat a milovat, přineslo Peterovi nekonečný pocit štěstí. Ve městě se opět rozdělili, aby našli to co potřebovali. Zastavil se u látek a prohlížel je, v hlavě držel obraz krásných šatů, pro jeho milou. A tak i udělal, daroval ji o pár dní později překrásné šaty, které na ní vypadaly lépe, než v jeho představách. Nezastavovala jeho chamtivá ústa, když ji líbal, sjížděl na krk a ruce tápali po látce na její kůži. Ona mu pročesávala prsty vlasy, držela jeho silnou paži ve své dlani a tiskla k sobě blíže, svého jediného muže, kterého tolik milovala. Té noci se jen posilovalo pouto mezi nimi, Bohové měli nad nimi slitováni, avšak ne na dlouho. 

Michelle přemýšlela o prokletí Bohů, kteří opustili stráž nad jejich hlavami, netušila, že bude tak moc brzy, krátce po jejich společných 11 měsících života, spojeni božím slovem, oplakávat zakrvácené tělo svého manžela, držící se za břicho, tak příliš brzy odešel, proklínala kohokoliv kdo mu to udělal, nadávala na bývalou Bohyni Sekhmet. Ze rtů ji unikal žal. "Prosila jsem tě Hathor, abychom byli spolu spojeni věčnou láskou, do společné smrti, do doby, než si nás vyžádá Anubis, aby naše duše zavedl, k branám Osirise, k váze pravdy. Tak proč jste si ho vyžádali tak brzo!" Křičela do opuštěné pouště. Písek nasáklý Peterovou krví, její slzy, dopadající na jeho bezvládné tělo. Cítila to, jak ji opouští život i s ním, jak její dech je čím dál tím více těžší. "Vezměte si i mne, prosím, nedokáži býti tu bez něj, vychovávat jeho dítě, s jeho rysi a nikdy ho neuvidět, jak úžasným by byl otcem, prosím Anubisi, vezmi si mou duši, všechny vás prosím!" Zakřičela, vzlyk se jí v hrdle zasekl, poslední slzy stekly z koutků jejích očí, než její tělo dopadlo na jeho, oba dva byli mrtvi, stejně tak jako jejich dítě, ale jejich láska, jakoby byla magická oživující síla, která je uvrhla do kolotoče vesmíru, do chaosu, ve kterém jejich láska existuje, tak jako oni, stvořeni vždy jen pro sebe, vyhledávající se po sta let.

Balili je do gázy, jejich mrtvá těla, v nádobách vyndané orgány, když se připravovali je pohřbíti v sarkofágu. Všimli si, že skrze gázu, kterou je obalili, prozařuje žlutavé světlo, co se dělo dále, nedokázal nikdo vysvětlil, ale mysleli si, že zahlédly Boha mumifikace a posmrtného života, průvodce duší, Anubise, aby vyzvedl jejich duše. 

Zlatavé světlo nad jejich hlavami duší, ozařující konec i znovu začátek. Kdysi bývali milenci a zemřeli jako manželé, toto spojení Božích sil, nebylo nikoliv lehkomyslné, kdysi prodaný náhrdelník pocházel od Egyptských Bohů. Vyroben pro únik dvou správných lidí, před smrtí a vzájemnou ztrátou, dar i prokletí. Byl však vzácně uschován, než se objevil a dostal se do rukou špatných lidí. Brzy i do stánku prodavačů.  

Co už neviděla za tím vším, bylo že Bohyně Hathor splnila její modlitbu, Svázala je láskou, do společné smrti, do doby než si jednoho z nich nevezme Anubis. Umřel sice první, ale odešli společně. Spojeni a vždy spolu.

_____________________________________________________

Řecko 947 př. n. l.:

Slaná vůně moře, mastná po olivách. Dary bohů, když vedli válku, který dá lepší dar. Možná bylo hrubé, přímo pošetilé nazývat svou milenku Bohyní. Byla chytrá a překrásná a jeho rty si neodpustily, že ona musí být lidská verze Atheny, Bohyni moudrosti a války. "Jsi překrásná, stejně jako chytrá, neznám jinačí dívku v Athenách, která by se ti mohla vyrovnat, aspoň ne pro mé oči, pro mou duši." Omdlévala z jeho slov, doslova se viděla, jak její oblíbená kniha z knihovny, padá do vyšší trávy, ztrácí její otevřenou stránku, jeho rty na jejím krku, v oplývající v další omdlévající chvilce. Ale když se její oční víčka otevřou, aby odhalily pár mléčných očí, zjišťuje, že to je pravda. Sedí s ním v trávě, pod olivovníky, kteří byly darem od Bohyně Atheny, jeho ruce na pokožce jejího kolene, horká kůže na kůži, jeho dech na jejím krku, kůže nabírá osypku, v oparu husí kůže, kniha ztracená mezi stébly trávy a ona tiše vzdychající jeho zbožné jméno, jakoby ho pojmenoval samotný Bůh a tělo mu vyřezal sám Zeus. Nemohla uvěřit ve své štěstí, které bylo tak obrovské, že se nedalo spočítat. 

Klid běžící na území Athen byl a nebyl zázrakem, ale tito dva milenci, byli jen zbožně rádi. Byl to Peterův nápad, dojít do chrámu Atheny, pomodlit se, než vyrazí do kopců olivovníků. Také se modlili k Afroditě, aby jejich láska byla planoucí do konce. 

Nechávala se od něj položit na holá stébla trávy, posetá některá ještě ranní rosou. On nad ní, líbající její rty. Avšak jeho posedlost jí, mu nedala spáti, aby jeho rty nesjely na její tělo. Tiché sténání, vycházející z jejích rtů, mu vykouzlilo úšklebek na jeho tváři. Ani jeden z nich nemohl uvěřit v toto štěstí. Byli milenci po dlouhou dobu, než měli svatbu, byli milenci i po dobu manželství a konečně chtěli potomky. Dnešek se zdál jako ideál pro toto rozhodnutí. Krásně modravá obloha, teplota přímo nádherná a svět se na ně usmíval, jako oni na sebe. 

Jeho ruce bloudily pod její šaty, látku nadzvedávali a stahovali, odhalovali tak její krásnou, hebkou pokožku. "Úplná bohyně, jak jsem již řekl," jeho rty prozkoumávaly její citlivá místa, při kterých vydechovala jeho jméno. "Říkáš mi to pořád, ale oceňuji tvůj smysl mne vidět jakožto nějakou Bohyni. Protože mám opravdu pocit, že tě stvořili Bohové milý Petere." Zaklonila hlavu a sama prozkoumávala jeho pokožku s vlasy. "Ale oči se jim velmi povedli." Zasmál se Peter, ale ona slyšela zamilovanost. "Myslím, že pokud-li nás stvořili, pak jedině pro jeden druhého, dokonalost na každé křivce, na každém úhlu." Políbila jeho ústa.

Nebe čisté, jako modravá pírka sovy Bohyně Atheny, připadala Michelle jako noční obloha posetá, jeho úctou k ní. Ležela na jeho holé hrudi, konečky prstů prozkoumávali hebkost jeho kůže, křivku na těle. Všímala si vědomě, jak jejich těla do sebe zapadají, jako skládačky, jejich ruce a rty, mají naučenou svalovou paměť jeden k druhému. Připadala si s ním, jako kdyby patřili do Olimpu, on by byl Bůh, ona Bohyně, jeho manželka.

Ať už se zdál den jakýkoliv, pro ně byl perfektní, konečně se cítili, že žijí jinou odbočku od milenců. Tak moc si oba přáli býti rodiči, že věřili v zázrak. Druhý den se však zatemněla mračna, když vojáci Sparty zaútočili. Jejich svět stál na zříceninách, ale nevzdávali se, byli silní a přežili již dosti, než-li se vzdáti. "Michelle!" Vykřikl Peter. Stála na okrajích útesu, tak blízko k moři, které bylo rozbouřené v nitru. "Petere!" Její slova bolestná pro jeho uši. Jak moc musí vědět člověk, že je u hrany života a smrt ho stahuje. "Miluji tě! Navždy," oči ji slzely, stejně jako jemu. "Já tebe, napříč stoletími." Jejich oči se setkali, byl to okamžik zámku, kdy nic jiného než oni neexistovalo, ani kroky Michelle, když padala přes útes, vždy to byl on, její Anděl, ale dnes si ji již vyžádal samotný Hades, Který měl převést její duši, jejich duše, přes řeku mrtvých. 

Peter viděl tmavě, rudost se dostala do popředí, popadl svůj meč, zvedl se z kolen a utíkal k útesu, jen, aby probodl vojáka, dál se nestaral, něco ho táhlo na dno k ní. Topil se s ní, cítil jak mu srdce pokulhávalo, s jejím odchodem. A pak byla jen tma, tma když skočil do moře za ní. Žádná duše, se nepřeplavovala, žádná nebyla v podsvětí, protože jejich, šli zas jinam, cyklus prokletí nebo výhody. Jejich červený provázek lásky, co je nenechal žíti odděleně, ne do doby, dokud nedožijí svá šťastná léta, ruku v ruce. Nebo jsou možná vrženi, aby proplouvali staletími, jako řeku.

________________________________________________

Řím 300 př. n. l.:

Ach, jak Řím stojí za zmíňku, Její bílý bavlněný hábit, do šatů, ovinut kolem jejího a jeho těla, připomínající milence, jejich kroky stejné, jako z učebnice a přesto si drží vzdálenost. Tvrdý Řím, není jednoduché zapadnout, ani držet krok, ale oni dva mají v tomto praxi. Museli se dostaviti na gladiátorské zápasy v Colosseum, nedat náznak slabosti najevo.

Usedli na svá místa a podívali se dolů na pódium. Stál tam jeden z bývalých Peterových kamarádů z dětství, který povstal proti zemi, napadl vyšší mocnosti a dokonce i Petera. Bylo vidět, že z toho neměl radost, jedině na co byl pyšný a Michelle si toho byla vědoma, že sem šli jen oni dva, jako povinnost mocnosti, vůči rodině, aby se nešířili fámy. Pohled na krev v nich vyvolával zvláštní pocit, stejně jako tragická smrt muže, kterého roztrhal lev. "Ach Božstvo," vydechl Peter tiše a stiskl instinktivně její ruku. Oplatila mu signál a druhou mu masírovala klouby, aby uklidnila jeho myšlenky. 

Peterův pohled po druhém zabití udatného gladiátora, se změnil tvrdý a drsný. Jásot publika zaplavila jejich hraní nadšení. Michelle toto divadlo nemusela, od mala ji pohled na umírání přivádělo jakési neviditelné vzpomínky, strach sugerovaný a známá ledovost a nicota smrti, jí otřásla kosti. Peter na tom nebyl jinak, ale jejich první setkání, vyšších rodin, byl něco jako láska na  první pohled. Vědě, že ona je ta pravá a poznával ji v ohledech, které mu spíše přišly sladké a roztomilé než nevhodné. Byla to drsná dáma, plná nástrach a vtípků v soukromí, jiná než na veřejnosti, ale on miloval každou její verzi, netušíc, kolik staletí prožili, kolik tisíciletí byli pospolu, ani kolikrát se viděli umírat. 

Tentokrát se zdálo, že osud byl milosrdný. Když gladiátorské zápasy skončili a oni mohly konečně opustit Colosseum a vydat se domů, ruku v ruce a s konečným pravým štěstím ve tvářích, Peter začal konverzaci, kterou před tím nemohl, něco mezi nimi prasklo. "Nemůžu uvěřit, že jsme snad jediní Římani proti tomuto," povzdechl si s vodnatým smíchem "ale krev mi něco nepříjemného připomíná, jako umírání, nevím odkud se to bere, měl bych to přijmout lépe, co?" Otočil ty jeho zářící psí oči k ní a Michelle na chvíli vypadlo srdce z hrudi. "Nejsi jediný, milý." Odmlčela se než přitiskla své rty na jeho. "Jsem ráda, že jsme nechali Dahli doma, nevím, jak bych to jako matka přijala, kdyby se na tu hrůzu, co mne děsí musela koukat." Peter s ní souhlasil, měl stejný pohled na věc jako rodič s ní, než-li si na začátku myslela. "Ano, mám stejný názor, díky za May, která se nemusela účastnit zápasu." 

May byla chůva, která se postarala o Peterovu výchovu a dětství, když jeho rodiče neměli čas a později, když mu bylo jedenáct, byli zabiti. Rok po jejich smrti se setkal s Michelle, jakožto domluveném sňatku a May byla za ně, hlavně za Petera, ráda. Často ji označoval za svou matku, než svou pravou mrtvou. Pro svou dceru chtěl lepší život, ale netušil, zda se mu povede mu jí ho dát, v této těžké době a tvrdé zemi.  

Přišli domů, kde se za starou vázou vyřítila jejich osmiletá dcera. Objali ji, ale povinnosti rodiče se ujal Peter, vzal ji na krásnou zahradu a dováděl s ní, jen aby si Michelle mohla promluvit s May. 

Lvi z obou stran, on sotva žijící z minulého zápasu na život a smrt, věděl, že není logicky možné, aby přežil, Řím by se o to postaral. Pohlédl do davu, jen, aby ji neviděl a pak se mu zjevila před očima, průhledná a zakrvácená, zvala ho k sobě a pak jí proletěl lev, aby ho roztrhal. 

Peter se s trhnutím probral, často ho v noci rušili noční můry, jeho bojujícího v Colosseum, po ztrátě své rodiny. 

310 př. n. l.:

Žili krásný život, který se dal žíti v této zemi a období. Nebylo nic lehkého, ale pro svou dospívající dceru, se snažili to zaručit, alespoň v ochraně jejich domu. A teď o deset let později, když ji nechali žíti svou volbu, s nimi, se objevilo povstání. Někteří vojáci vtrhl dovnitř, vše bylo tak zmatené, že ani jeden z nich nechápal, jediné, co dokázaly spojeně dešifrovat, byl uklidňující pocit, že je Dahli s přítelkyní (kamarádkou) venku, nečitelně tušící, jaký zmatek se u nich v domě děje. 

Další šílený den, ach kolikrát tu byli omyli, když jim do domu vstoupilo pár vojáků, ale tito nevypadali jakožto císařští. Zaměřili se lépe, jen aby odhalili symbol. Odmítnutý muž z bohaté vysoce postavené rodinně, když nepřijali jejich nabídku o uzavřený sňatek, věděli, jak krutý je a jak by jejich dceru utíral. A toto musela býti pomsta. Zavřeli oči, jakožto impuls, když se čepel meče probodl skrz jejich těla. Peter před Michelle v obranném gestu, ona strachy nalepená na jeho zádech. 

*********************************

Dahli byla sice venku, ale o útoku se doslechla velmi brzo, totiž její nápadník, stál před ní, s urážlivými slovy. "Nechceš si mne vzíti, pak odstraním tvé rodiče!" Dahli chtěla svá slova přehodnotit, ale vzpomínala na své rodiče jejich slova, aby mu nikdy nedávala svou ruku ke sňatku, to radši její druhý nápadník, než-li tento tyran. "I kdyby jste chtěla své odmínutí vzíti zpět, bylo by pozdě." S tímto se opovažoval odcházet. "Mí rodiče zasvětili jejich život nejen sobě, ale i mně, více než monarchii a věste, že jejich úsilí neporuším. Můj ženich a já jsme šťastní, ale vy ničíte vše! Smrt mých rodičů, ať vám přinese křivdu, k mému odmítnutí uzavřenou, protože to mne radši s nimi zabijte, než, abych se za vás provdala!" Vykřikla, pár lidí se otočilo, ale kdy okolí zaujmul tento rozhovor, bylo tehdy když mladé slečně, přistál zabodnutý nůž v břiše. 

Ať byli jejich konce jakkoliv děsivé, opakující se, stejné, klidu se jim nedostavilo, i když to tak vypadalo. Tři těla probodnutá, ze stejné rodiny, i když na jiném místě. Dva milenci u sebe v jeich domě, kde se milovali, vychovávali jeich dceru a prožívali každou špetku emoce, především šťastnou, jakkoliv to bylo možné vyždímat. A dcera milenců na náměstí, nelitujícího svého rozhodnutí, svým způsobem utíkající od bolesti ztráty jejích rodičů, pozdější nález jejich těl, ve vstupní hale. 

Možná může barva krve býti červená, ale nikdo nevidí ten bílý kus látky, proplouvající stoletími, od svatebních šatů, k normální barvě oblečení, smáčený v krvi milenců zakleti v čase, proplouvající osudem, měnící životy, ale vždy pospolu, umírající společně. 

__________________________________________________

Japonsko 510 n. l.:

Vítr foukal okolím, černá látka, kterou měl uvázanou okol hlavy a nosu, mu vlála a naznačovala tichý plíživý stín po střechách Japonska. Tiše se pohyboval, přeskakoval střechy, než narazil na balkóně, na krásnou dívku. Měla rozpuštěné vlasy. kimono se pralo s větrem a její výraz, vypadal, jako zvadlý lotus. Jeho srdce protékalo, jakoby se vcítil do jejích emocí. Jeho lidskost mu nedala a on jako kočka, v tichu doskočil na římsu balkónu. "Smím-li se zeptati, co slečnu trápí?" Vydala výkřik a uskočila, prohlédla si ho a její strach v očí, zrcadlil tmu. "Já nic neprovedla." polkla, couvající zpět do pokoje. "Nejsem tu kvůli tobě, stáhl si dolní díl šátku, aby odhalil ústa a jemně se na ni pousmál, vylezl na světlo, tak aby mu měsíční světlo odhalilo jemné oči. "Opravdu nic, co by jste měl vědět pane ninjo. Osobní záležitosti prozrazuji, pouze blízkým." Škádlila, lehký úšklebek v koutku rtů, ho v tom utvrzoval. 

Sundal si celý šátek, aby odhalil tmavě hnědé vlasy, "Mé jméno je Peter, vaše slečno?" Usmála se a uvolněněji se opřela o zábradlí. "Michelle, řád ninjů Lotusu?" Němě přikývl, "Zlatého Lotusu." mrkl a opět si uvázal šátek kolem hlavy, aby mu byli vidět pouze oči. "Můj otec je na tom mizerně, uvažoval o mém provdání do bohatších vrstev, ale nechci býti posluhovačka, díky matčině smrti, jsem se vyhnula do nástupu ke Geishám." Povzdechla si smutně. "Měl bys jít, slyšela jsem že jsou k ninjům nemilosrdní, zvláště samotné řády k obrácení úkolu." Zašeptala s rty malinové barvy, chutných na pohled, kousek od jeho zakrytých rtů. "Neřekl bych, pokud-li mne neprodáš na trh." Jeho oči zvážnili a Michelle věděla, že nejde teď již o planá slova příslibu. "V sliby očividně nevěříš, soudě podle tvého pohledu," polkla přemýšlela, "tak doufám, že tento čin nahradí slib, v utvrzení." Pomalu zahákla prst, pod okraj spodní části šátku a stáhla ho. Její sametově hladká pokožka na jeho tvářích, rozhořela oběma tváře, červeň se rozlila od kraje ke kraji obličeje. Naklonila se blíže a zastavila tehdy, když její rty narazili na jeho, jemný rychlý polibek té noci mezi nimi něco prolomil, zlomil bránu a vpustil víru v lásku, nekonečnou, jako samotné hvězdy. "Mí rodiče zavedli zlatý lotus, a můj strýc pokračoval v jejich odkazu, stejně jako teď já." Ještě jednou jejich rty narazili proti sobě, než se vypařil, ztratil se pouličních stínech. 

A jako měsíc se vždy večer objevil na jejím balkóně, líbali se, jeho zbraně pohozené, šál shrnutý z jeho hlavy, kolem jejího krku, jako vzpomínku na něj a tak jako měsíc se i vypařil nad ránem. Každý okamžik si zaznamenávala ve své mysli, vzpomínala na něj, vyptávala se ho na další mise, které má, které provedl, milovala ho každým kousek svého těla a duše, tak jako on, byla jediná, kdo ho udržoval živým, byla jediná, která mu zahřála naději.  Zlatý lotus postupoval lépe, než-li se povídalo, ona to věděla, vyhlazování špatných lidí, či těm kteří brali zabíjeli, ubývalo, ať to již byla smrtí, nebo výhružkou. 

513 n. l.:

Měla svého osobního strážce a nyní i gardu ninjů, kterou vedl její manžel. Zrovna ležela na lehátku, pohrávala si s lotusem v ruce, když k ní přišel, jeho gi, bylo polovičně svlečeno z jeho těla, kalhoty mu vysely v pase, když k ní kráčel, skoro až hrubě, majetnicky, ji popadl za čelist a políbil, líbal ji jako Bohyni, jako život. "Jaká byla mise?" Optala se, když jejich polibek přerušili po potřebě kyslíku. "Nezdařila se, jeden z našich je zraněný a ten největší špatný člověk, stále žije." Ale jeho povzdech, sklopený zrak, značil jinou potíž." CO tě ještě trápí milý?" Pohladila ho po tváři. "Ty," chytil její ruku do své," ty a naše dítě, mise byla neúspěšná, ale myslím, že prokoukl kdo může stát za zrodem Zlatého lotusu." Tiskl rty k sobě. "A my budeme  v pořádku, ubráníme tě, tak jako ty nás budeš chránit." Byla jediná, kdo ho dokázal povzbudit i v temných bouřích jeho mysli. 

532 n. l.:

Zbyli jim jen vzpomínky na mládí jejich syna, Jejich 10 letá dcera pobýhala kolem nich, než se vše ztratilo v oparu smrti. "Vem ji pryč!" "Jděte do bezpečí!" Oba křičeli na své děti když sledovali na vojáky, jejich určený konec. "Tímto jste zatknuti a odsouzeni k trestu smrti, za podnikání řádu Zlatého Lotusu, vzdej se ninjo!" Vykřikl hlavní generál a Peter Michelle posunul za sebe, jeho senseiské gi, se znakem ve výšivce Zlatého Lotusu, nijak nebránil, obyvatelé se neměli přímo špatně, ani oni, měli dobrý život, vychovali dvě děti, následníky převzetí otěží mistrů Zlatého Lotusu. Bojovali do roztrhání těl, do své vlastní smrti, s propletenými prsty, jako simbol červeného provázku osudu. Tušili, že nevyhrají, ale ninja se nikdy nevzdává, nikdy. Spoléhali ve své děti, dali jim příležitostné, nejduležitější i podřadné schopnosti boje a přežití života, připravili je na svou ztrátu, ale jedna rodina mohla umřít v rodičích, druhá žila v sourozenecké lásky, ale ta hlavní rodina, jejich nová, byl Lotus, řád, kde ninja není nikdy sám, jeden v boji, ostatní při jeho boku, ninja nikdy nenechá svého bratra, sestru v nouzi.

Život v této zemi mohl skončit, tento jejich posavadní v tomto roce, ale jejich naděje, jejich zakletí, štěstěna od božstva, jim zaručovala nesmrtelný života i v smrti. 

__________________________________________________

Anglie 947 n. l.:

Ať už se časoprostorově událo cokoliv, Michelle ví, že se probrala ve své posteli, z venku se ozývá hluk ranního města, tak jak ho zná. Další den z deštivé Anglie, jejího domova. Úsměv se jen více prohlubuje, při nových fanfárách, ohlašujících návrat rytířů, Její srdce nepočítá rychlost jejích kroků, aby se dostavila na nádvoří a mohla ho spatřit, šrám na jeho tváři, který mu brzy vyčistí, je tak nepodstatný, jako fakt, že se ji opět vrátil. "Michelle," jeho hlas se ozývá radostně, když ji chytá do náruče a líbá její medové rty, "chyběla jsi mi." Šeptá slova modlitby, pro její uši. "Ty mně taky, včera jsem napekla, tvé oblíbené buchty." Prohrabuje mu prsty vlasy a usmívá se do nového větru. "V tom případě, pročpak tu stále stojíme?" Škádlí ji a ona se musí smát, když si nedá říci a zvedne si ji do náruče. Nikdy nepopírá jeho super sílu, ani schopnosti, které dostal, když byl ještě mladý. To co ho dovedlo stát se vojákem královské čety. Michelle věděla do čeho jde, když si ho brala, s příslibem Bohu, řekla Peterovi ano v katedrále, ale nikdy ji nepřestalo děsit, jak by dokázala žíti sama, bez něj.

Seděli naproti sobě, on ujídal její buchty z pekáče a ona měla šanci zjistit, zda je doopravdy v pořádku. Její strach o něj byl smysluplný, Byl v neustálém nebezpečí a ji nebavilo čekat na jeho smrt, ale tušila, že kdyby ho opustila, již před jejich zasnoubením, tak by nedokázala nosit , ani špetku úsměvu. Milovala ho a on to věděl, jeho láska k ní, byla všem na očích, byl blázen, který jí to musel dokazovat stále dokola.

Neznala nic lepšího, než se vedle něj probouzet, v jeho hřejivě teplé, bezpečné náruči. Polibek, jako rozžhavené olovo, příjemně zahřálo jejich promrzlé končetiny. "Musím na trh, myslela jsem, že bychom mohli jíti spolu?" Tančili v jejich malé kuchyňce a oba nosili ten úsměv, smích jim unikal ze rtů, stejně jako slova lásky. "Jistěže má paní." Mrkl na ni a oslovil ji svým charismem, nedokázala mu říci ne.

Procházely uličky trhu, on nosil vše koupené v ručně zapletených koších a ona vybírala suroviny, radili se navzájem, jako pokaždé, svět se mohl zdáti opět spravedlivý. Modré nebe pohaslo, když na trh vtrhli zloději, jejich ostré meče se proháněli vzduchem. Pár rytířů v okolí, se dalo bránit, mezi nimi i Peter, ale jeho pravý smysl unikl, když jeden zloděj utekl. Doskočil za Michelle a chytil ji do pasti. Rychlé otočení Peterovi hlavy, nebylo dosti včasné s reflexi, dané Bohem, aby ji mohl zachránit. Ostří meče na jejím hladké pokožce hrdla, krev všude kolem a Peterův nářek, ze ztráty své milé, své manželky, lásky a jediné osoby, která mu zbyla.

A netušil, zda byl osud s časem milosrdný, či červený provázek spojující jejich srdce láskou, do jejich morku kostí se přetrhl, nebo uskutečnil jeho smrt. "Ne Michelle!" Oplakával mrtvé tělo své milé, pohled přesunul na zloděje a chladnost mezi jejich očima, byla přímo jiskřivá. Smrt za smrt, či osud za osud? "Tak se předvěd rytíři bez zbroje." Smál se zloděj na oplátku. "Budeš pykat za své činy," skřípal skrz zuby zlomený milenec.

Osud si vybral daň, nechal je plouti ve vlnách času, dával šanci býti spolu, ale jen prohluboval časovou kletbu, jednou se bude museti přetrhnout, jednou budou museti zůstat pod zemí navěky. Ale, až ten den nadejde, objeví se opět záře, která je uvrhla v čase.

Peterovo brzo však probodávala čepel meče, stejného, který zabil jeho milou, stejný, na kterém zůstaly stopy její krve. Oba milenci, vedle sebe ležící, jejich bezvládná těla na studené Anglické cestě. Všichni prohlašující je za mrtvé, ale nejsou, žijou, jen jinak, opět odznova, zase jiný život, jména, jak kolotoč, stejně jako jejich duše, jejich vzhled. Stejný a snadno dohledatelný, v každé historické knize. Píšou dějiny, píšou jejich životy, ale osud vrhá smyčku jejich životů, Oblíbené děti času, milenci napříč stoletími.

_____________________________________________________

Norsko 1021 n. l.:

Peter nevěděl proč skončil v této zimě, proč mu od mala dávali do rukou zbraně, učili lovit, chytat ryby, ale co nikdo netušil, bylo co z něj doopravdy udělali. Odraz zrůdy, které se každý obával. 

Michelle nevěděla proč ji učili se tvářit stejně, nasazovat falešnou masku. Tehdy tušila, že jejím opatrovacím Bohem je Loki, tolik iluzí pro ostatní s falešnou maskou nikdy neudělala, aspoň měla tento pocit. 

Jeho velká síla, nebyla k pomoci vesnici, ale loupil, zjistil, že je lepší ztratit se v lese a umět opět dýchat, žít na krátkou dobu živě. Jizva na jeho tváři, o které tvrdil, že byl vlk kterého ulovil, nezaujala dívku ve stejné věku jako on. Drželi soutěživý pohled, kdo se zlomí první, ale když v hostinském tanci, nad jídlem začali spolu tančit, našli si určitou úroveň poznání a pochopení. Svěřila se mu se svým životem a on si uvědomil příliš pozdě, jak moc otevřená kniha byl. Jeho přiznání k ní, vedlo k nezastavitelné hádce. 

Zrovna byl na další hlídce okolí, zda se někdo neobjeví, či nějaké zvíře, dýka po jeho boku ostře nabroušená se zvedla ke krku dívky, když slyšel šustění větví, pod nečíma nohama. "CO tu děláš?" Vyštěkl, nechtěl ji již opět spatřit, připomínala mu, jak moc ho bolí pod hrudí. "No chtěla jsem zjistit, jaké to je podle tebe opět dýchat." Samolibě se ušklíbla a přikročila až k čepeli, která se opírala o její až zakázaně hebkou pokožku. "Myslel jsem, že jsem pro tebe zločinec," mračil se, i když stahoval dýku, opět k jeho boku a ukládal do pouzdra. "Přesvědč mne a nebudeš." Opřela se o strom. "Tudíž mne chceš vidět v akci?" Ptal se samolibě a u Thora žehnej jim, když se naklonila na druhou stranu a opřela se o něj. Sledovali dosti dlouho, než uviděli bohatší muže, jedoucí po dolní cestě. 

"Tak do toho hrdino padouchů." Pobídla Petera kupředu. Ať už si lidé mysleli cokoliv, věděla, že se můžou modlit k Bohům, tak jako oni. Nevraždil, pouze okrádal, využil jinak, pro lepší živobití, své schopnosti. Když ho tak pozorovala, uvědomila si Michelle, že tlak na hrudi mizí a její silná maska se ztrácí v opravdový výraz.

Po tomto dni, mluvila s Peterem pouze o zážitku z rána, smáli se, než nahodili masky, pro vesnici. Nečekal, že by viděl tak krásnou dívku bojovat, jako chlapa, když uslyšel její sametový hlas, o prosbě, aby ji vycvičil na jeho úroveň boje, aby mu mohla pomoci, Peter přísahala Odinovi, že se v ten moment dusil kuřetem, které si nacpal do pusy. 

Dvě těla, tonoucí v ledové vodě, klesající na dno a lid jásající na pobřeží. 

____________________________________________________

Španělsko 1503 n. l.:

Červená látka šatů, se vlnila pohybem jejího těla, když tančila na ulici, červená růže zasazená do jejích hnědých vlasů. Mohl na ní oči nechat, sledoval ladné pohyby jejího těla, tančila jako bohyně. Jeho červený plášť, barvy krve, stejného odstínu, jako její šaty, zrovna se vracel ze svého zápasu proti býku, když ji spatřil. Podpatek červených střevíců, se zasekl v dlažební kostce a ona padala vstříc zemi. Jeho smysli zareagovali, když ji rychle chytil do náruče. Diváci, to brali jako součást, jejího vystoupení, tleskali a jásali. Avšak jejich pohledy se uzamkli, proplouvali mléčně oříškovým světem, rty pootevřené, tváře růžovějící a srdce značně zrychlili tep, zahřáli se navzájem, láska napříč historii, která nemizela. "J-jsem Peter." Pokládal ji opatrně, opět na rovnováhu obou nohou slečny, když spouštěl ruce z jejího těla. "Michelle." začervenala se více a zbloudilí pramen vlasů z drdolu, si zastrčila za ucho. "Jsi překrásná," vydechl, než se zarazil a zavrtěl hlavou, "ach promiň, ne jsi, ale to se nesluší, to říkat takto překrásné slečně, když ji neznám, krásné vystoupení, mimochodem." Rozpačitě se pousmál a ona se zachichotala. "Jsi milý, ráda slyším lichotky, je to příjemné, pro slečnu bez muže." Mrkne a Bůh se musel smilovat, jelikož si vytáhla růži z drdolu a podala mu ji. "Ber to za poděkování, za záchranu, před pádem." Usmála se, s červení ve tváři. "Bude to ta nejcennější věc v mém životě." Zasmála se na to a pro památku, mu zanechala v mysli, její specifický úsměv. 

Každý den po jeho býčím zápase, to co z něj chtěl míti otec, když se vracel domů, zastavil se na konec jejího vystoupení. Růži uchovával doma ve váze, nerad ji viděl vadnout. Takové dny trávili pospolu, povídali si o svých snech a životě. "Měl by jsi začít s tou hudbou, pokud tě to baví, pokud to miluješ, měl by jsi."

Ten den byl osudný, změnil vztah mezi nimi, Každý den trávil s ní, vždy v určitou hodinu, když na náměstí tančila, on byl její hudební doprovod, na oplátku ho ve volných dnech učila taneční kroky a on ji učil Koridu. Smáli se a zamilovávali se, tak rychle, že brzy byli uznáváni. On jakožto Toreador, ona tanečnice a on její tanečný partner, ale povětšinou kytarista. Žili si dobře, vydělávali na uživení a když mu oznámila, že čeká dítě, jejich život jen zářil. 

1508 n. l.:

A pak přišel spád, když potratila, Peter byl u ní, staral se o ni, ale přišel o ni. "Nevzdávej život, žij dál, pro mne." Stiskl ji ruku, slzy se toulali po jeho tvářích a smáčely jeho kalhoty. "Budu, aspoň do té míry, dokud mé srdce bude moci tlouci bez tebe," poslední polibek a jak ji před lety slíbil, umírala mu v náruči. Jeho život, kyslík a láska, umřeli s ní. Od té doby se nikdy nedotkl kytary, kupoval růži, než mu uschla, aby ji nahradil novu, na její připomínku. Srdce se svíralo, bylo roztříštěné na střepy a on věděl, že ho osud táhne k ní, aby spolu mohli proplout, skrze řeku času. 

O 4 měsíce později:

Zápasy mu připadali čím dále lepší volbou kde ukončit svůj život. Promiň mi, vím co jsem slíbil a dodržel jsem to, že budu žíti tak dlouho, dokud mé srdce může tlouci bez tebe, nikdy bych tě nechtěl zklamat." Popotáhl, když se skláněl u jejího hrobu a prsty přejížděli po jejím jménu vyryté náhrobním kameni. Puget růží položil na hrob, zbytek co měl, zvadlé i čerstvé, jeho kytara byla o zem opřená téže.  "Navždy spolu, miloval jsem tě a miluji, i když tu nejsi." Neskrýval slzy, chtěl uzamknout tuto kapitolu, přejít na novu.  A dnes to věděl, sledoval oči býka a pocítil příval spokojenosti, když cítil náraz jeho váhy do něj, když ucítil zranění a ušlapání ke smrti, těžkým zvířetem. Protože tehdy měl pocit, že opět může dýchat, že zase žije, když se s ní mohl opět shledat. 

____________________________________________________

Mexiko 1519 n. l.:

Aztécká říše se chlubila spousty věcmi, nejen zlatem. Jejich dosti poklidný život, se změnil tohoto roku, když Hernán Cortés, doplul na tento kontinent. Tehdy Aztékové bývali zmateni, byli to vetřelci, ale jejich palné zbraně, jim připadali jako sestoupení Boha na zem. 

Ale náš příběh není zasažen touto historií, ale opět smrti dvou milenců. 

Michelle od mala znala Petera velmi věrohodně a sňatek s ním v budoucnu, ji neděsil. Byli to přátelé, vrstevníci, sousedé, jeden kmen, ale přesto v nich bylo zrnko něčeho jiného. Když byli větší, občas se oddělili, aby strávili chvilku o samotě a popovídali si. Cítili, že se jim něco omotává kolem prstu, svazek, který byl mocnější, jedinečný a vážnější, nežli manželství. 

Když obřad obětování oběti Bohu skončil, Peter stál po boku Michelle, jejich připravovaná svatba v plném proudu a oni tušící, že obyvatelé jim to nevybrali, ale byli pro sebe stvořeni. On a ona, pouze dva, milenci napříč stoletím. Nikdy to nebyl někdo jiný, jen oni dva, ať už měli Bohové jakékoliv plány s nimi, oni věděli, že zapírat nemůžou, cítili totiž to samé. 

Michelle sledovala východ slunce, příval zlata z obří hvězdy, začátek nového dne a Peter po jejím boku, držící ji pevně ve své náruči, když se jejich chodila dotýkala povrchu vody, potápěla se pod vodu moře, když oba seděli, jako většinu krásného rána, na molu. Ale toto ráno, bylo jiné, když se k polednímu ozval výstřel, netušili co to je, jak pojmenovat tento zvuk, možná jedině seslání Boha na zem. 

A jejich svět se změnil, muže kterého přijali na ubytování do své vesnice, muže ve kterém spousta Aztéků viděla Boha, s jeho posádkou, vše změnil. Chtěl je ovládat, všechny a lid se postupně bouřil. 

Hitorické záznamy sahají do této doby, kdy se Cortés pokusil dobýti Aztéckou říši, kdy se snažil svázati osudy těchto lidí, ale ať se již po tom stalo cokoliv, někdo musel býti zabit. Vyhlazení Aztécké říše jako vlna moru, který dva milenci již nemuseli sledovat, nemuseli prosit o milost, či strach o zániku, své domoviny. 

Když se snažili něco zjistit, jakožto zvědaví mladí lidé, které dali do svazku manželského, dva lidé, co objevili pouto červeného provázku osudu lásky, ti co se staly z přátel a sousedů, jen dvě duše milenců, chodící po zemi, jen jak se vznesla první obytná plocha civilizace. Dva kroky, dvě ruce v sobě, srdce nákloné a i přes mrtvá těla, stále bijící a živá. Po většinu známých starých civilizací, měli šanci přijít, co žluté světlo, z náhrdelníku, který měla Michelle na krku v Indii, započal jejich tok času pospolu a končící brzy smrtí. 

A tady byla odpověď, kterou našli. Zrovna slyšeli mluvení údajného Boha, či nepřítele venku, když hledali ve spisech, hledali, aby našli cokoliv spojované se žlutým světlem, provázející jejich duše ve snech. A když vyběhli ven, zda by nenašli více odpovědí, někde jinde, vběhli do bitvy, ukazování zbraní, kteří přinesli cizinci, do jejich civilizace, válka dobývání jejich říše a náhlá bolest smrti, ztráty života, duše plující opět jinam, do jiného života, který opět prožijí spolu.

____________________________________________________

Amerika 1609 n. l.:

Poklidný vyrovnaný život mezi původními obyvateli Ameriky a nově sídlícími Američany, se brzo rozpadal. Obviňování a napadání nepřestávalo, ale oni se snažili žíti poklidně, tak jak bydleli kdysi. 

Michelle Černá Vrána, seděla na louce mezi koňmi, kteří se pásly, její husté vlasy vlály ve větru, peříčka zapletená v nich se občas pohnula. Meditovala a vnímala každý pohyb, každou drobnost, nechávala regenerovat smysli, tak jako mysl. Červený Pavouk se tiše prodíral skrz klasy trávy, nezpozorován, než se vedle Vrány svalil na záda a ruce založil za hlavu. "Co děláš?" Zamračila se a šťouchla do něj. Peter se zasmál, a pootevřel jedno oko. "Jdu odpočívat, ztracen mezi koňmi, navíc se po tobě shání náčelník drahá Vráno," zazubil se. Michelle tiše přikývla a zvedla se. "Pro příště se ohlas, než někoho vylekáš Pavouku." Kopla lehce do něj nohou, "Neusni tu, jinak si tě podají, když necháš utéct koně," pomalu odcházela, když stále slyšela jeho smích. "Jistě, jak bych nemohl neuposlechnout svou milou." Zaklonil hlavu, aby zpozoroval zda jsou všechny koně na místě.

Dlouho mluvili o uzavření milostné čáry mezi nimi, božím požehnáním, ale nikdy s tím nevyšli před klanem. Měli určité zásady, proč to pořádně probrat. Často meditovali sami, než se rozhodli nad odpovědí, ale neshodli se. Tak to probíhalo několik měsíců, než se to dnes provalilo náčelníkovi. Peter tušil, že Michelle zde přemýšlela nad závěrem. Peter však před tím měl rozhovor s náčelníkem o tomto a teď potřeboval uklidnit svou mysl. Představa, že by ona byla jeho ho naplňovala příjemného pocitu v těle. 

Michelle stála v náčelníkově týpí a vstřebávala jeh oslova, slova která mu sdělil Peter, pocit na hrudi zesílil a ona párkrát zamrkala, polkla, aby odpověděla. "Myslím, že tentokrát již souhlasím s Červeným Pavoukem, vše co se odehrálo, mělo na naše názory velký dopad, netušili, jsme zda jsme na takové pouto připraveni, zda na to co se děje. Teď vím, že oba chceme to stejné, přežít toto společně, bok po boku." Úsměv se rozšířil a malá jiskra jejího dětského já, se objevila. Náčelník přikývl, "Rád slyším, že jste se konečně shodli a šli do tohoto pouta děti."

Jediné co zbývalo, bylo již tak učinit, s úsměvem se nadechla a skotačila v trávě, než narazila do něj, do jeho hrudi. V jeho doteku na ní se rozplynula, nahnula se a políbila ho. "Miluji tě a chci být jen s tebou." "Vidíme to stejně, jsi můj posvátný život." Další polibek, který přehlušil hluk, vojáci Američanů zaútočili, celkový tento zmatek se vedl v jejich očích, i když se snažili bránit, pak utéct. 

Chyba, dle naděje, že by utekli tomuto zmatku, ztratili se, před velkou přesilou vojáků, proti četě jejich mužů. Viděli zabité lidi, popadané na zemi, šípy v hrudi, břiše, či zádech, jejich mrtvé členy s kulkama v těle. Oběma se z toho svíralo tělo, brnělo a tuhlo na místě. 

Ledová vlna projela jejich těly, brnělo nepříjemným způsobem, než se sesunula k zemi, Dva milenci, zabiti vedle sebe. Koně řechtali a lidé umírali. Oči se obracely do hlavy, čelili smrti, z jejich rukou vycházelo nepatrné zlatavé světlo, třpytilo se v oparu denního světla, bralo jejich duše a přesouvalo opět.  Časoprostor, čas mezitím, vnímali, byli to stále oni, jeden charakter dvou lidí, ale přesto vypadali jinak, měnili příběhy jejich životů a nakonec jejich smrti. Po staletí poznaly spoustu zlého, ale i dobrých krásných chvil, které by vyřezaly do kamene, namalovali lehkými tahy štětce vzpomínky na jejich nekonečnou lásku skrze historii.

____________________________________________________

Francie 1670 n. l.:

Michelle koukala z okna na krásu výhledu, byla teprve v nočním oděvu. Dnes měla pocit, že by si nemohla stěžovat za svůj bohatý původ. Avšak služebná to mohla jako vždy přerušit. "Ach slečno, je čas vás dostat do róby." Usmála se na Michelle pohledem, svazujícím, stejně jako korzet. "Ach jistě, jak jsem mohla doufat, že dnešek by jste vynechala." Žertovala, věděla, že u jí to nevadilo, občas se škádlili, byla to přítelkyně v nouzi. "Dnes je důležitá návštěva, váš ženich dorazí." Prozradila Betty a Michellino srdce se zastavilo na pár dlouhých vteřin. Ženich, už dnes? Ne to nemohlo býti skutečné, nesmí. Nikdy svého přiděleného manžela, neviděla a doufala, že snad ani nepotká. Byla to volná duše a hlava poletující v oblacích. Popravdě snila o tom, že by jednou umřela jen s knihou. Muži byli stejní, moc, války a žádná úcta k ženám, jen jako ozdoba, doplněk k módě a na jedno. Vždyť se žena nemohla ohradit, když ji muž podváděl, ach jak příšerná doba. 

Dusila se v korzetu, prosila Boha o smilování boží, kdyby jí ho někdo povolil a čekala na svého určeného muže, čas jako dýka do hrudi, něco jako známá stopa těla, netušila odkud se ten pocit bere. A pak vkročil, vojáci okolo něj, slyšela o té tragédii s jeho rodiči, kteří zahynuli při cestě zpět do paláce, ale nic neměnilo na její nechuti z tohoto potkání, aspoň do doby, než se objevila hlava hnědých nezkrotných kudrnatých vlasů. tehdy přísahala, že ji srdce přestalo býti a duše opustila její tělo, byl tak krásný, možná zachytila i zvedající se horko do tváří, když se setkala s jeho pohledem. "M'Lady," uklonil se před ní a políbil na hřbet ruky "jste překrásná." A uklidňující fakt byl, když si všimla, že není jediná, komu se dostavila červeň do tváří. "Děkuji pane," obvyklé pukrle, jak byla naučena, ale jeho pohled ji zastavil. "Ach ne, žádný pán prosím," naklonil se blíže k jejímu uchu, "toto je příliš formální pro mně, jsem jen Peteronel." Mrkl na ni, dobrá teď měnila názor.

Jak bylo nařízeno, měli strávit den o  samotě, jakožto poznávací rande. A Michelle snad nikdy nelitovala. Byl tak sladký, roztomilý, milý a hodný. Etiketu byl schopen porušit a vykládal ji historky o jeho tetě a strýci a výchově. Občas cítila určitou závist k jeho volnosti, ale přesto znal vše, tak jako ona. Seděli na trávě, byli konečně bez služebnictva a sledovali západ slunce. "Nemám příliš toto v lásce, popravdě jsem nevěděl jaká budeš, byla to jako past na slepo. Nechci být hrubý a urazit vás slečno," tón škádlení a Michelle zčervenala více. "Ale vím, že  jste ta pravá, teď už ano a nikomu jinému bych svět nedal, tak jako vám." "Opravdu? A Jakou metodou?" Ušklíbla se. "Cesta lásky, bez válek, jen metaforický pojem, protože moc je v lásce a velká láska, dokáže znamenati celý svět, bez koruny, bez moci války a úmrtí." To ji překvapilo, ale ne tolik, jako dojalo. "Chcete mi snad říci Peteroneli, že tím chcete říci, 'Miluji vás Michelle' nebo snad, ne?" Jeho tváře byli rudé a oči měkké. "Vysmívejte se mi, ale ano, zamiloval jsem se do vás. Myslím, pokud-li by to bylo nákloné, nemuseli bychom uzavírat něčí dohodu, ale naše city posilovat do většího stupně." Jak by mu mohla říci ne, když její srdce nedokázalo býti od něj, na příliš dlouho. "Ano, jistě," Objala ho, ale náhlý pohyb odtáhnutí, ji zamrazil, než polibek rozehřál její ztuhlé svaly. 

Stála v bílých šatech v jejich nové komnatě, pro manžele, nový palác, nový dvůr, ale on byl stálý. Objal ji ze zezadu a políbil na krk. Jak mohlo těch pár dní vést, až k takové jejich náklonosti. Do něžného polibku na její kůži se naklonila blíže a objala jeho hlavu, prsty zaryla do jeho vlasů. "Miluji tě," zašeptal do jejího ucha a jí se zježila kůže na krku, příjemný mráz přejel po její páteři a ona se od srdce usmála. "Já tebe taky, velmi moc a cením si všeho od tebe." Konečně nebyla hračkou, v Peteronela věřila, až příliš. Cítila se cenná, jako drahokam, byla více než módní doplněk, byla jeho láska, jeho srdce, tak jako on její. Každá mocnost, pokládala Peteronela za blázna, říkala, že se mu to vyplatí špatnou cestou a popravdě měla pravdu. 

1678 n. l.:

Osm let později a jejich láska nevymizela. Peteronel si ji vážil a uctíval jako nikdo jiný. V jejich očích se stále odrážela láska mezi nimi, která nepřestávala vyhasínat. Plamen lásky, dále plál, hořel pro jejich životy, aniž by si uvědomovali, kolik tisíciletí, kolik životů, již hoří, za jak těžkých situací nepřestal pohasínat, jen více plát. Byl to možná dar od Božstva, možná kletba osudu, nebo další šance času, nemohli to vědět, cokoliv co je k tomu přimělo, jak se dostali do této smyčky časové řeky. Byli to dvě ručičky na hodinách, co se neměnili. 

Stála na balkóně, bál probíhal v plném kouzlu, její stříbrné šaty se zlatými pruhy, ve kterých vypadala přenádherně, jí vlály ve větru. Červené drahé víno se nahýbalo ze stran skleničky, jak ji Michelle nahýbala. "Ach tady je má drahocenná růže lásky." Prohlásila za jejími zády, něžná slova Peteronela a ona se musela s červení pousmát. "Tady je klid a ráda pozoruji hvězdy," odpověděla nazpátek a pousmála se. "Já vím, nepřišel jsem tě tahati zpět, ale zeptati se, zda se smím přidat." "Nikdy jsem ti neřekla ne." Vrhla pravdu na stůl, ach jak to bylo směšné, nikdy nečekala, že bude míti takové štěstí a milujícího manžela, aby slovo jako zápor, proti němu nechtěla nikdy použít. "A toho si sice cením, ale přesto, zeptat se o povolení slečny, je slušností, drahá." Políbil ji na rty, skleničku jemně vytrhl z jejích prstů a položil na kamenné zábradlí balkónu.  Lehce sevřel Michelliny ruce ve svých, než s ní začal jemně tančit. Dělávali to vždy, vypařili se ze slavností, jen aby mohli býti v tichu venku, na balkóně, jen oni dva, nic více, než-li překrásný výhled. Hlava se jí točila, jako malá by nikdy neuvěřila, že bude tak tolik beznadějně zamilována, jako v knihách. Když hudba utichla, než přišla jiná skladba, oba se opírali o balkón, popíjeli víno a dívali se na hvězdy. Tiché přiznání lásky, stejně jako noční obloha. Byli jen oni dva, přes vesmír stvořeni jen pro sebe, aby žili spolu, oči měli jen pro sebe. 

Brzy vypukly neklidy a spousta monarchií na tom byla zle. Jejich možná volba byl útěk, ale nic nebylo jednoduché, války byli všude a ona pociťovala známý pocit na hrudi. Lidé bušili s pochodněmi na bránu, dobývali se jak k nějakému netvorovi, byli na to sami, jen oni dva. Oči měla uslzené, tak moc doufala v poklidný milostný život, který se změní do rodičovského. Tak moc toužila po klidu a dítěti, že jeho slova, byla dýka do srdce. "V této době, teď, když se vše hroutí, jsem rád, že nemáme dítě, že pokud-li máme skončiti, tak jedině spolu, bez selhání, za zaručený klidný život pro naše dítě." Měl pravdu, jistě, ale ona si pro jednou přála býti sobecká oproti celému světu, mít ho po boku, když by vychovávali jejich dítě, v lepším světle, než-li ona zažila. Ale osud se nad nimi takto nesmiloval. 

Jeho ruka našla její, hluk z haly, se rozléhal po paláci a oni se tiskli k sobě. "Do konce spolu?" Ptala se, jako ujištění a měla slzy v očích. "Přes staletí," špitl a políbil její rty. Líbali se v tomto zmatku, jelikož jedině láska mohla býti silnější, než zlo světa. Couvali společně k hraně balkónu. jeho záda narazila do kamenného zábradlí "Navždy budu s tebou, navždy, ať je jakákoliv doba, staletí, vždy budu při tobě." Zamilovaně a něžně se ji zahleděl do očí, na znamení stiskl její ruce ve svých.  "A já opět při tobě, jsme dvě ručičky na hodinách, co budou proplouvat společně tuto řeku." Opět se políbili, jho ruce se přesunuli z Michelliných rukou na pas, pevně ji objal a pak přepadl. Padali v polibcích vzduchem, společně čelili zemi, která se rychleji přibližovala, než byla opět jen tma. 

____________________________________________________

Česko 1989 n. l.:

Celá sága mladých lidí stála v řadě, držící karafiát v rukách, beze zbraní, protestující. Michelle stála vedle Petera v první řadě, jako pár, milenci, bojovníci za svobodu. Černobílí svět bez barev, rozbíjel světle růžoví karafiát, který každý student položil státní službě (policistovi) za štít. Výraz statečnosti v jejich očí, měl poukázat, že se nevzdají. 

Volající hlasy protestu. Nevzdají se, ani když nějaký policista udeřil prvního studenta, aby je zatlačili, rojící se modřiny na těle mladého studenta, ale nezastavili protest. Chtěli lepší svět, bez komunismu, beze strachu a pokud-li se nikdo jiný k tomu neměl, museli studenti vzíti vše do svých rukou. "Nechceme žít ve lži!" "Svobodu!" "Nežít ve lži!"

Mladá dívka stála ve školní hale, objímající svého přítele, strach narůstal, ale Michelle byla silná, byla to ona, ta podivná, tichá, statečná dívka. Ale tato doba děsila kohokoliv, strach něco říci, udělat něco, strach o život, rodinu, majetek, každou minutu, co se hruď zvedá dýcháním. Dnes v noci se oba přihlásili na protest. Mladí lidé, blázni v mladém těle, doufající, věřící, že změní dobu, vládu, nad jejich zemí. "Ať se stane cokoliv dnes večer, chci aby jsi věděla, že tě miluji a celou dobu budu u tebe." Michelle stékala slza po tváři. "Miluji tě Peteře, miluji ze všeho nejvíc, nevím sice co se stane, ale chci být s tebou, budu s tebou." Stiskne ho více. "Budu tam, přímo po tvém boku, držící tě za ruce, Chelle." Vydechl příslib, palec jeho pravé ruky, ji setřel slzu a pak se jeho rty dotkli jejích v jemném polibku, jen pro ně dva. 

Vše bylo šílené, studenti křičeli svá slova proti komunistům, spousta padalo dolů, zraněných, mrtvých, to bylo policistům jedno, mlátili je, mladé bezbranné lidi. Umlacovali k zastrašení, na kostkovanou zem, se rozlévala krev, příslib lepšímu, vzpomínka strachu, důkaz smrti nevinného. 

Tehdy to Michelle viděla, Peterova ruka ji pevně tiskla ve své, snažil se ji chránit před zmatkem, přitom z jejich úst vycházela slova proti všemu tomuto. Před jejich očima, v pozadí toho všeho, se odrážel strach, promítání vzpomínek, jich dvou, jejich rodin, dětství, mladé lásky, která zahynula tady, v ulici, 'umlácena k smrti'.

"Michelle!" Vykřikl Peter, když oba udeřil policista, Peter padl na zem a byl mlácen, krev mu tekla z hlavy, ze rtu, ale jediné co ho zajímalo byla ona. "Petere!" Vzlykavý tón jejího medového hlasu, roztříštil Peterovu mysl na kusy. Další jí uhodil do do paže a stejný pád, jako jeho. Pronikavá bolest v jeho hlavě, když se obušek trefil do jeho těla, bolest spánku od pádu na hranu. Jejich ruce natažené k sobě, prsty lehce dotýkající se sebe, oba s rozmlácenou hlavou, krev tekoucí mezi dírami v kostkách na ulici, tekoucí kličky v tomto násilném čase, ukazující kolik lidí musí padnout, aby změnili historii, zachránili zemi, když nikdo nic nedělá a strachy umírá, oni bojující pro dobro.  Ať už smrt byla prasklá lebka, zlomená žebra, díra v břiše, zlomený vaz, nemuselo by toto býti, zničená, umírající země v temnotě, kterou přivedli Rusové. 

Střet jejich očí, slova vyznání lásky, ten pocit beztíže, ochrany v těžkých časech, slova útěchy, jako prášky, když se svět pojídá, umírá, jako zvadlá růže, první polibek, nahá těla na sobě, prsty propletené do sebe, uklidňující gesto, vykouzlený úsměv, pouze vtipem, smích z jejich plic, aby si rozzářili den, polibek pro jakoukoliv emoci, vyjadřování jejich řetězcovitě pevného pouta lásky, kterou k sobě chovají. Byli to jen oni dva, dva milenci, dva studenti, kteří měli na budoucnost, mohli změnit svět jinak, než, aby pro něj museli zemřít. Svět mohl býti černý, umírající, ledový, ale oni zářili barvami lásky, novou pozitivní energií. 

Smrt není někdy, nikdy spravedlivá a tito dva si prožili své, napříč historií umírali, ruku v ruce, srdce k srdci, oko za oko. Vždy to byli dva, plující na Hadesově loďce skrze řeku ztracených duší k bráně, která vedla k Zeusovi, aby odvedl jejich dobré duše do Nebe, jen dva milenci, chodící cestu v poušti, vedoucí Anubisem, jejich strážcem, nad jejich dušemi, k bráně Osirise, aby jim mohl zvážit srdce oproti pírku pravdy, zda si zaslouží věčný klid, v obilném poli, dvě planoucí srdce pro sebe, čekající, zda si zaslouží vstup do Vallhaly, staženi od života, Bohyní smrti Hellou, dva lidé stvořeni pouze pro sebe, plující časem, prožívající dějiny, století za stoletím spolu a vždy zabiti, než se dočkají poklidného života, pospolu, s jejich rodinou.

Nic není tak jak si občas přejeme a je jedno, co nás od toho odtáhne, jaká smrt se nám stane, protože jejich srdce tlučou pro sebe, i přes mrtvou skořápku těla. 

Nehybná, mrtvá jejich těla na zemi, kolem rozprostřená krev, karafiáty popadané na zemi, samet pokrývající brutalitu, umírání, slzy a strach. Dvě srdce bušící stále v hrudi, mrtvých těl  legendárních milenců.

Všechna čestná úcta, těm kteří přišli a protestovali, ti kteří obdrželi zranění při policejní brutalitě na protestu, pro lepší historii České země. Poklona a obří dík, hrdinům Sametové revoluce 17. listopadu roku 1989, všichni by teď neměli takový život nebýti vás.

-Díky za ty hrdiny kteří se postavili, aby něco změnili a ty co uvěřili. Díky za ty, co měli odvahu, za Brno, za Plzeň za Ostravu za Prahu. Díky, že můžeme všechny barvy mít. Díky, že můžeme všema cestama jít. Díky vám nikdo svůj hlas neskrývá Za oponou. Stáli na prahu sil i tak to nevzdali. Rok 89 vzpomínky zůstali. Teď je to jiný, furt mě to dostává. Strach v očích do teď zůstává Bylo daný co měl si poslouchat, jak vypadat, co nosit, na co nekoukat. Lepší bylo nic neříkat a nic nevědět. K čemu vědět, když to nesmíš povědět-

*Text písně od Jen - 1989, která tuto dobu, opravdu nejlépe vyjadřuje, musela jsem sem dát kus textu, obrovský dík všem obětem a hrdinům, ať už to je sametová revoluce, či občanská válka, Francouzká revoluce, cokoliv,  co přineslo spoustu obětí, nevinní lidé, kteří padly pro kus lepšího pro ostatní, obrovské díky a klobouk dolů.*

__________________________________________________

New York 2026 n. l.:  (18let)

Peter Parker byl provázán prokletím už po staletí, jen jak se objevil ve světě zvláštní pavouk, který si právě jeho vybral, aby získal schopnosti, ale vždy umřel, když měl, bylo zvláštní. Nebylo tomu ani teď, když se místo čarovného pavouka, jak nazývali indiáni, objevil, vědci vytvořen radioaktivní pavouk, který ho v patnácti kousl. Díky němu dostal schopnosti, které byli pozoruhodné, ale také ztrácel, to na čem mu nejvíce záleželo. Teď když se Peter díval na dveře své střední školy, kam naposledy jde, bylo mu nepříjemně.

Peter Parker byl opravdu zvláštní a Michelle Jonesová neměla jiné podezření. Její zamilovanost do něj, byla delší, než-li si chtěla dopustit. Když se poprvé nastěhoval ke své tetě, vídala ho zatraceně každý den, než-li na víkendy. Myslela si, že to přejde, ale přesto ji osud dohodil tohoto divného kluka. Sledovala v poslední řadě třídy a sledovala přes okraj knížky, právě jeho. Netušila co je divnější, zda to jak se rychle z astmatika změnil na dosti sportovně založeného člověka, nebo to, že se na ni díval zpět, stejným pohledem, jako ona na něj.

Vyhýbala se mu na tak dlouho jak jen jí to mohlo procházet. Zjistila, jak jednoduché bylo najít si přítele, když prohlašovala svou zamilovanost do Brada, ale jak lež lezla výše, tím níže klesala. Doufala, že vzdálenost, přeruší její zamilovanost do Petera Parkera, ale pouze vše stěžovala. Na vysoké se poznala s Cindy, její mysl pohltila myšlenka, že vzdálenost mezi ní a Peterem, bude ta správná k zastavení lásky mezi nimi. Slova Cindy, kamarádku, kterou potkala na koleji, měla opravdu dobrý názor na toto. "Nemůžeš to jen přehlížet, nikoho ze svých bývalých sis nepustila do kalhot, protože jsi jim nevěřila, ať už sis sobě nebo okolí nalhávala cokoliv, ale s Peterem bys to dovolila." A měla pravdu, byl jediný od jejího dětství komu věřila, kterého by brala jako více než sousedy a kamarády. 

Peter doufal, že je Michelle spokojená, od doby co ji uviděl chodit s Bradem, se ujistil, že o něj nestojí, děkoval ve vzdálenost díky vysoké škole. Sám se snažil uchytit v partnerském měřítku. Felicie byla úžasná, sice moc hr a od něj tak odlišná, ale Peter si stále nalhával, že tomu tak má být, že protiklady se nejlépe přitahují, nechtěl vidět protiklad, který byl současně kladem, dívka, kterou miloval již dlouho. 

O dva roky později vše prasklo, MJin přítel ji podváděl, když mu na poprvé nedala a z Felicii se vyklubala zlodějka, co pronásledovala Spider-Mana již dlouho. Ani netuší, jak se dostali sem, k hovoru, co spolu vedli, když si sdělovali novinky.

Láska může býti nebezpečná, chápali to lépe než-li si chtěli přiznat, ale měřítko přitahování, když kolem sebe měli omotaný červený provázek osudu, po staletí, se již nešlo vymotati.

2033 n. l.: (25let)

Peter se usmíval když seděl na gauči po boku MJ a bavil se s její rodiči. "Měli by jste se vzít!" Přiznal narovinu bez obalu její otec a oba milence přidusil. "Zrovna jsme hledali nějaké společné bydlení, navíc znáte Michelle, odmítla by, je to moc brzy." Bránil se Peter a MJ vrhala na otce zamračený pohled. "Teprve jsme vyšli vysokou, měli jsme vztah přes dálku." Připomínala. 

"Když přežijete vztah na dálku, pak přežijete vše spolu." Přetočil to otec zpět. "Nebyla to taková vzdálenost tati." "Přesně, navíc bydlení spolu věci mění. "Upil Peter ze svého pití. "Souhlasím s Petrem, známe jen vztah na dálku, soužití spolu, to může být hrozné." "Hej nějakou víru v nás Chelle." Dloubl do ni Peter a oba se zasmáli. 

"Víš kdo by byl báječný manžel Mitchie? Tento herec." Michellina matka ukáže na obrazovku televize. "Ach ano to by byl," dostane se ji od dceřina přitakání. "Víte, že jsem stále v místnosti dámy? Mluvíte tu o mé náhradě." Zabručí Peter, "Tomu říkám chlapče, skoč po ní, než ti uteče za jiným," radí mu její otec a ona vypadá otráveně. "Nedokázal bych ji vlastnit, jako majetek pane." 

"Víš mami, mám lepšího manžela na seznamu, než toho herce, Spider-Mana. Pomáhá druhým v nouzi, všech pletí, je milí, silný, vypadá sexy, ale hlavně má srdce ze zlata a zůstává věrný, tak jako je přilepený ke stěně." Mrkne tajně na Petera a on cítí stoupající ruměnec do jeho tváří. "Stejnak se divím, jak to že není tvůj manžel drahoušku." Uchechtne se Mjina matka a položí na stůl sušenky. "Možná brzy mami, ale taky se divím." Cítila stisknutí její ruky, jakožto signál od Petera, poděkování, za něj, jakožto maskovaného hrdinu. Usmála se a celou dobu si užívala věčnou Peterovu přítomnost, které se jí mohlo dostaviti brzy po celou dobu.

Jejich život zde a teď byl určen pro opětnou smrt, ale kdy, již bylo na pasti osudu, nebo to mohla býti doba, kdy se oddělí od své kletby, žíti pospolu, napříč věky....

Žluté světlo, tma a pocit beztíže, zrychlení, modré jiskry kolem černých stěn, než ucítili první nádech, první kroky v nové zemi, v novém věku. Provázek natažený mezi nimi, který se čím dále do sebe zaplétal...