Měla to celé promyšlené, ukončit to, byla to ta nejlepší možnost, která jí aktuálně napadala.

Stačil pouhý měsíc k tomu aby se odcizily, dvě nejlepší kamarádky na život a na smrt. Strávily spolu snad každý víkend, ale nestačilo to k tomu aby jedna tu druhou opustila.

Všechno si to vyčítala, ta druhá, nemohla však za to, že její tělo přestalo spolupracovat a tak v bolestech strávila měsíc v nemocnici. Čekala každý den na jednu jedinou návštěvu, na ni.

Nepřišla, ani jednou za celej ten posranej měsíc, místo toho si našla někoho jiného, někoho lepšího. Asi to tak mělo být, ale kamarádi se neopouštějí ze dne na den, nebo alespoň ne když jeden z nich leží v nemocnici.

  Nebylo pěkné sledovat z nemocničního lůžka, den co den propíchaná všemi těmi jehlami, napojená na kapačky, svojí "nejlepší kamarádku" jak sdílí příspěvky s ní a tou druhou. Bylo to bolestivější. Víc a víc.

Ztracený měsíc koukáním do zdí, otravováním jedovatých sestřiček a posloucháním neustálých hádek své spolubydlící s jejím otcem. Bylo to těžké ze všech možných stran.

Počet navštívení od "nejlepší kamarádky" = 0

V den kdy jí propustili, vycházela s pocitem viny, za všechno mohla ona, neměla si tolik stěžovat na věci co jí vadí, měla to nechat být jako sto jedna věcí předtím, ale myslela si, že upřímnost je právě to co dva lidi spojuje.

Skoro zapomněla jak to doma vypadá a po otevření dveří do svého pokoje byla znepokojená tím kolik jejich věcí tu má, kolik vzpomínek tu leží na každém milimetru. Nezmohla se na nic jiného než na odeslání jediné zprávy. Měly bychom se sejít a dát si zpátky naše věci.

  Nečekala, že někdo odpoví, ale když se tak stalo byla ráda, odpadla z ní jedna z těch více než dost starostí, které jí svíraly všechen čas. Zabalila do tašek všechny její věci, oblečení, knihy, bylo toho více než dost.

  Měly se sejít ve stanici metra, domluvily se tak aby to obě měly tak akorát daleko.

  Ta první,ta která nepřišla na návštěvu, ta která dokázala vyměnit někoho koho si prý vážila, ještě stále netušila proč ta druhá, ta zlomená se chce sejít ve stanici metra.
 
  Plánovala to celou dobu, měla promyšlený každý detail, i poslední slova co řekne.

  Přišel den D, překvapení pro tu druhou bylo, že si její "nejlepší kamarádka" na jejich osobní setkání, kde si měly pouze předat pár věcí, přitáhla její dvě nové "nejlepší kamarádky". Bolelo to ještě víc.

  Existoval i plán B, na všechno se vysrat, vzít si od ní ty věci, otočit se a odejít, ten se ale jako lusknutím prstu vytratil a síla plánu A byla větší.

  ,,Dobře ehm, tak děkuju a já už asi půjdu." Brala si do ruky jednu tašku plnou věcí, ta druhá, naposledy jí objala a u toho jí stihla do ucha pošeptat ,,Předčasný dárek k narozeninám!" Pustila ji a pak se už jen rozhlédla a skočila pod právě přijíždějící metro.