Vzpomínáš…

 Jak jsme se tehdy procházeli nočním Brnem, po tom koncertě?

 Jeden z nás byl zamilovaný a druhý  to bral jen jako další nepovedené rande. 

 Procházeli jsme se až do brzkého rána, povídali jsme si už celé hodiny a stále jsme si měli co říct. 

 Celé to vyvrcholilo ve chvíli, kdy jsme si sedli na jednu z laviček na náměstí Svobody, snad deset minut jsme si navzájem hleděli do očí. Zjistila jsem, že ty tvé jsou tak unikátní, modré oči, křišťálové modré. 

 První krok jsi udělal ty, jak gentlmenské, zahleděl jsi se na mě ještě víc než si na mě do té doby hleděl, a políbil si mě. 

 V tu chvíli jsem zjistila, že nejsi jediný kdo se zamiloval.

 Ten polibek byl tak nekonečný a přitom krátký, a přes celý ten večer, noc a brzké ráno jsi věděl, že tahat mě do něčeho víc není dobrý nápad. 

 Oba jsme věděli, že to co se stalo před čtyřmi roky byl z mé strany obrovský úlet. 

 Ale stejně sis ten malý bílý papírek schoval, a i když já to co se tehdy na tom hotelu, po koncertě stalo brala jako něco hustého ale zároveň špatného, ty jsi se do mě zamiloval. 

 A po více jak čtyřech letech jsme seděli na lavičce a beze slov jsi mi vyznal lásku.