Zase se někam jede, jdete s tím už někam. Respektive mě překecal Kirishima, tupec jeden. Už jen cesta tam je dlouhá. A vůbec mě nezajímá, že to je slavné místo. Ts... Jenom kvůli jednomu dni jsem si musel sbalit celý kufr, který stejně zítra budu opět vyklízet.
     „Bakugo, dívej!" šťouchne mě silně do ramene Kirishima a ukazuje z okýnka letadla na ostrov. Je až moc nadšený. Alespoň někdo. „Bakugo?" podívá se na mě. Je docela dost vzácné ho vidět bez úsměvu, ten ale rychle nasadí, když pochopí, že se tam netěším „ale Bakugo, to zvládneš!" plácne mě znovu, tentokrát do paže.
     Švihnu ho po ruce, která mě už dvakrát silně udeřila „přestaň."
     Našpulí rty „bručoune."
     „Ts..."
     „Však ono se ti tu bude líbit," řekne po chvilce ticha.
     „To určitě," řeknu ironicky a otočím se ke Kirishimovi zády jak jen nejvíc to jde. To však nepomůže na dlouho, protože mě opět přitiskne k sedadlu. „Podělej se třeba," zanadávám mu.
     Chtěl ještě něco říct, ale přerušil ho hlas, který se ozíval od jedné letušky, která nám oznamovala přistávání a požádala nás, aby jsme se připoutali.

***

     „A teď směr hotel!" zajásal Kirishima, který se vydal pryč z letiště.
     Povzdechnu si. On je opravdu ztracený případ. „Kirishimo, počkej." Otočí se na mě a pozorně poslouchá, co mám na srdci „nejdřív si musíme dojít pro zavazadla."
     „Jo, to by asi chtělo," zasměje se sám sobě. Jeho tváře dostanou jemně narůžovělou barvu. Blbec.
     Vydali jsme se pro zavazadla na která jsme nemuseli dlouho čekat.
     „Tak teď jdeme na hotel!" zvolá jen co nám na pásu přijedou naše kufry. Vydá se pryč z letiště na jakousi cestu.
     „Kirishimo!" zavolám na něj, poněvadž mi dost utekl. Přiběhl ke mně zpátky. „Ty víš, kde ten hotel je?"
     Podrbe se na šíji „hups," vyjde z něj."
     „Takže nevíš," opravdu ztracený případ. Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje, potom jsem si našel ten hotel na mobilu, pomocí kterého jsme došli až k němu. Na recepci jsme si vyzvedli klíče.
     Hádejte, co ten blbec udělal jen, co jsme otevřeli dveře od pokoje. No ano, samozřejmě se rozběhl k posteli na kterou si vylezl a začal na ní skákat. Jak malé děcko.
     Zato já jsem zůstal ve dveřích stát jak opařený. Proč je tu jen jedna postel?! A proč s růžovým povlečením?! Co to ten vůl do prdele objednal?!
     „Kirishimo?! Můžeš mi to prosím nějak vysvětlit?!"
     Přestane skákat a podívá se na mě. Jeho úsměv je ty tam a on neví, co říct. „No... Eh... Jak to jen říct," udělá svoje klasické gesto, které dokazuje, že je nervózní: podrbe se na šíji a usměje se omluvným úsměvem. Za normálních okolností bych mu to i prominul, ale tohle kurva nemůžu nechat být!"
     „Poslouchám," řeknu netrpělivě.
     Když z něj delší dobu nic nevypadne řeknu: „jdu domů," a vyrazím zase zpět na chodbu. Seskočí z postele a běží ke mně s tím, že mě chytí za zápěstí.
     „Dobře dobře, nech mě to vysvětlit! Hlavně nikam nechoď."
     Celkem panikaří. Začne se rozcházet zpět do pokoje. Nechám ho mě táhnout. Zavře dveře, které pro jistotu zamkne.
     „To mě tu tak moc chceš? A nejsi ty takhle náhodou teplej?" zeptám se svým přirozeným hlasam, avšak nemyslím to jako urážku. Jako urážku bych to myslel u Dekua. Ani bych se nedivil, kdyby byl Deku teplej. A půlenej šmejd na tom bude stejně.
     „C-co? Nedělej si srandu Bakugo," řekne a zasměje se. Avšak jeho zasmání se je nervózní. Navíc se do toho opět poškrábal na šíji. Něco mi tu nehraje.
     „Tak dělej, ven s tím."
     „S čím?" zeptá se. Vypadá dost zaskočeně a nervózně.
     „S čím asi? Ten pokoj mi vysvětli." Zdálo se mi to, nebo si právě teď oddechl úlevou?
     „Jo, eh... Neměl jsem peníze na pokoj pro dva. Ale do té postele se oba vejdeme."
     „Ty seš kripl, to tě nenapadlo se mě třeba zeptat jestli bych ti nedal nějaké peníze?"
     „Kdybych se o tom zmínil, tak bys nejel. Dozvěděl ses o tom předevčírem. A už tak jsem měl dost práce s přemlouváním," vysvětlil. Má pravdu, určitě bych nejel, pokud by mi to řekl třeba měsíc dopředu. Tohle mu nemůžu mít za zlé.
     „Kašli na to, nějak to přežiju, koneckonců nic jiného mi nezbývá, že?" řeknu, páč se za to cítím provinile, že jsem po něm tak vyjel. „Radši se tu porozhlédnem, co tu je ne?"
     Jeho rty vytvořili opět ten svůj typický úsměv. Přikývne v souhlas. „Vlastně kousek odsud je taková soutěž. Myslím, že by se ti mohla líbit," oznámí.
     „Jaká?" zeptám se zájmem.
     „Máš za co nejrychlejší čas pozabíjet roboty. Je to prý hodně mezi hrdiny populární," vysvětlit.
     „To zní dobře," vyhodnotím. „Tak jdem, ne?" řeknu a on přikývne.
     Ještě předtím se oba dva převlékneme do našich hrdinských obleků, terpve až pak jdeme.
     Vyrazili jsme ven. Nevím teda, co Kirishima myslel tím „kousek odsud", protože to rozhodně není, ale ok, neberu mu to. Jen jsme museli jít pět kilometrů pěšky. Přiště mu ale fakt už fláknu.
     Když jsme dorazili tam, kam jsme chtěli, tak jsem začal být hodně natěšený. Musel jsem se jít zaregistrovat a tak jsem to taky udělal. Podívám se na Kirishimu, který stojí docela daleko, otočím se na něj „ty nejdeš?" To je docela záhada, že nejde.
     „Ne, tohle ti přenechám, stejně bych prohrál," řekne.
     „Neser mě a pojď se zaregistrovat," řeknu, dojdu k němu, chytím ho za zápěstí a dotáhnu ho k jedné slečně, která mu předá papíry na vyplnění.
     Po registraci se domluvíme, kdo půjde první. Nakonec šel on. Se docela divním, že s tím souhlasil. Většinou by to nechal na mě, on by šel po mně. Očividně mě nikdy nepřestane překvapovat.
     Byli jsme posládni do jedné místnosti, kde jsme měli počkat, až nás zavolají či co.
     Netrvalo dlouho a otevřely se velké dveře. Následně se se z repráků v místnosti ozval hlas holky, co nás vyzvala, aby jeden z nás vyšel a postavil se doprostřed terče. A tak Kirishima šel. Odstartovali mu to a on se pustil do ničení robotů jak jen nejrychleji dovedl. Pozoroval jsem ho s údivem. Kdy stihl tolik zesílit?
     „33 sekund, první místo," hlásí ta holka, co to má nastarosti.
     „Kirishima vykouzlí úsměv, který má všem dokázat, že se Kirishima pyšní svým výsledkem. A zároveň všechny vyzívá na souboj. Blbec jeden. Fakt že jo.
     Potom zavolají mě. A tak jdu doprostřed terče. Odstartují mi to a já jsem schopný vyrazit.
     „15 sekund, první místo," zavolá ta holka. Všichni, co se na to dívají jsou uchváceni mým výsledkem. Pf... Jak jinak.
     Kirishima začne z ničeho nic mávat na tribuny a huláká. Podívám se tím směrem a čeho si nevšimnu. Takže já tu od něj nemám pokoj ani teď.
     Pomocí svého quirku jsem vyletěl na zábradlí u kterého stál Deku plus ještě někdo z naší třídy. Začnu tam na něj křičet. Proč tu vůbec je?
     Mezitím, co se rozčiluji, tak Kirishima za námi vyběhne. Snaží se mě uklidnit, jenže to už vyzvu- ne, ne vyzvu, ale nakážu to Dekuovi. Nakážu mi, ať se kouká taky zúčastnit, aby se ukázalo, kdo je lepší.
     A tak se jde připosraný Deku zaregistrovat. Netrvá dlouho a je uprostřed terče. Po odstartování vystřelí jak jen nejrychleji to dokáže. Jsem rád, že to bere vážně. Aby taky ne.
     „16 sekund, druhé místo," samozřejmě, že naše třída žasla, že se mi dokázal tolik vyrovnat.
     Tak a teď jsem solidně naštvaný. Jen počkej Deku, až semka dojdeš, tak tě seřvu.
     Doběhl zpět sem. Uraraka a Iida ho chválili a obdivovali víc, než je třeba. Musel jsem si ulevit, a tak jsem ho seřval. Jenže mě přerušila „rána". Podívám se na plochu, kde se odehrává soutěž.
     Todoroki, ten bastard.
     „14 sekund, první místo."
     Tak teď netuším na koho mám být víc naštvaný.
     Sletěl jsem k němu. Začal jsem po něm křičet, avšak ten ignorant mě ignoroval. Jediné, co ho zajímalo a zaujalo zároveň bylo, že si všiml toho podělanýcho Dekua. Teplej až to bolí.
     Nakonec pro nás museli všichni seběhnout, aby se uvolnilo místo i ostatním.

***

     Těšil jsem se až půjdu spát, ale ne museli mě a Kirishimu pozvat na jakousi „párty" či co to je. Samozřejmě, že Kirishima bude chtít jít. Ts... Aspoň, že můžu jít do hotelu se převléknout, což udělali vlastně všichni.
     Jinak skvělá novinka. Ovšem že tu je celá třída. A to jsem chtěl mít od nich pokoj.

***

     „Ale no tak, Bakugo, nebuď naštvaný. Bude sranda."
     „Nikam nejdu," řeknu a lehnu si do postele. Koukám do stropu a přemýšlím, jak z toho všeho vybruslit. „A i kdybych chtěl, nemám oblek."
     „Vlastně," podívám se na něj. Zčervená „věděl jsem, že se na tohle budeš vymlouvat. Tak nějak jsem to tušil. Proto jsem vzal dva obleky," řekne a vytáhne ze skříně oba dva. Ts...
     „Stejně nikam nejdu."
     „Jdeš. A pospěš si nebo tě obleču sám."
     Snaží se vyhrožovat? To mu nevyjde. „Dej pokoj," řeknu a vstanu z postele se snahou dojít si do kufru pro jeden komiks.
     „Fajn, jak myslíš," řekne a skočí na mě ze zadu. Snaží se mi sundat triku, ale to se mu nepovede. Přetočím se totiž čelem k němu. Strhne se menší bitka, která je spíš taková přátelská. Kolik věcí jsme to už schodili kruci?
     Kirishima se směje, což mě donutí se taky mírně usmát. Tohle je zábava. Radši bych strávil den u filmu s tímhle tupcem, než abych musel na nějaký večírek.
     Po chvilce moje nohy narazí s největší pravděpodobností na kraj postele a já tak pod nátlakem Kirishimi spadnu na postel. Samozřejmě on šel dolů se mnou, protože to nečekal.
     Fajn, tohle vypadá dost divně. Nevím, co čekat, protože ten blbec nade mnou zvážněl. A zrudnul. A to radši ani nemluvím o tom, co se odehrává u mě. Srdce div nevyletí z hrudníku a v břiše to je jak líheň motýlů.
     Po strašně dlouhé době ticha se ten tupec začal přibližovat až nakonec spojil naše rty. Nevím, proč jsem ho neodstrčil. Nevím proč to udělal. Vlastně nemám tucha vůbec o ničem, co se tu teď děje. Jediné na co jsem teď pomyslel bylo: No konečně. Ale jinak netuším, co jsem tím myslel. Co tím to podělané srdce myslelo? Jako bych měl zatemněný mozek.
     Po docela dlouhé době se odtáhl pár centimetrů ode mě. Díval se mi do očí tak vážně. Viděl jsem u něj vůbec někdy tuhle tvář? Myslím si, že ne. Z ničeho nic zrudnul a odtáhnu se s jedním tichým „promiň." Jakoby si uvědomil teprve teď, co dělá a dělal. Jenže to mu je houby platný, páč moje tělo udělá tu samou kravinu.
     Mezitím, co se zvedal jsem ho chytil za ruku a stáhl pod sebe, aniž bych si uvědomil, co dělám. Prakticky jsme si vyměnili pozice.
     „B-Bakugo?" zeptá se celý rudý a nejistý. Roztomilý.
     Tentokrát jsem to já, kdo spojí naše rty, avšak ne tak jemně, jako to udělal Kirishima. Tentokrát to byl celkem tvrdý polibek ze kterého se později stal vášnivý.
     Nevím, asi nám oběma přeplo.
     Mezitím, co jsme se vášnivě líbali, tak Kirishima začal sundavat moje tričko. Snaží se být napřed? Ts... To mu nedovolím, tak lehké to mít nebude. Odpojím se od něj a nařídím mu: „posuň se výš," chtělo to. Přece jenom byli jsme na kraji postele.
     Poslechl. Sednul jsem si na něj obkročmo. Povedlo se mi mu sundat tričko, avšak to jemu taky. Tak moc rád bych se věnoval tomu jeho krčku, který vypadá dost chutně, ale chci mu ukázat, že se s ním štvát nebudu. Takže rovnou bradavky, které skousávám. Nádherně mi vzdychá.
     Když už mě to přestane bavit, tak se moje neposedná ruka přesune k jeho rozkroku. Rozepne poklopec a pomalu stahuje jeho ryfel. Už ho má pěkně tvrdýho o tom žádná. A ten můj taky začíná dělat neplechy.
     "Nechtěně" se otřu rukou o jeho rozkrok, když se snažím sundat mu boxerky. Díky mému "nechtěnému" pohybu nádherně vzdychne.
     „Bakugo," spíš zašeptá, než řekne.
     „Ano?" zetpám se kulišácky.
     „R-rychleji, prosím."
     Vždyť jsem ještě ani nezačal. Ale vím, co tím myslí. Je prostě nadrženej. Ovšem to já taky. „Něměli jsme takhle náhodou někam jít?" zeptám se.
     „Když to rychle dokončíš, tak to stihneme," řekne mi vyčítavě.
     „Pf..." Jako bych se snažil, aby jsme to stihli. Tohle je mnohem zábavnější, než nějaký večírek.
     Když ho mám celého svlečeného, tak svleču ještě sebe. Teda už jen spodní část. Poté si ho rovnou nastavím tak, jak potřebuji. Jde vidět, že se částečně vyděsil. No jo, se mnou to nebude mít lehké.
     „B-Bakugo!" vyjekne, když zjistí, co mám v plánu.
     „Jak rád bych tě nejdřív připravil, ale bohužel... Musíme si přeci pospíšit, ne?" jen co to dořeknu, strčím mu ho tam až po kořen. Vykřikne. Jak sladké. Ale co to zase melu.
     Chvíli počkám až si zvykne. Aby se neřeklo. Poté začnu přirážet. Nešetřím ho. Jak jsem řekl již předtím, se mnou to nebude mít lehké. Ať si zvyká.
     Vzdychal každým přírazem čím dál tím víc až jsem se pomalu bál, že na nás zachvíli dojdou. Užíval jsem si tohle všechno, co se právě děje. Už toho blbce pod sebou nechci pustit. Už se od něj nechci zbytečně vzdalovat. A tovoluji si říci, že on to cítí stejně.
     Udělal se nám na břicha celkem rychle. Dobře, tak to nikdy nedělal. Ale to ani já, a ještě zdaleka nejsem u konce.
     „Nemáš žádnou výdrž," řeknu s úšklebkem.
     „Jdi někam," zanadává.

***

     Za delší dobu se konečně do něj udělám. Docela dost mě vyšťavil a já jeho s největší pravděpodobností taky. Lehnul jsem si vedle něj. Oba dva jsme nahlas oddechovali. Jsem vyčerpanej.
     „Musíme jít," řekne a začne se zvedat. Samozřejmě mezitím, co jde do koupelny syčí jak had. Se nedivím. Musí ho ta zadnice dost bolet.
     Povzdechnu si a jdu za ním. Uznávám, že vyhrál. Prostě tam s ním půjdu. Pokud tedy tou bolestí neskolabuje. Netuším jak bych to v nemocnici vysvětloval „vyšukal jsem z něj duši a ten blb chtěl ještě jít na večířek, no a bolestí omdlel," myslím si, že by doktor omldel taky.
     Oba dva jsme se vysprchovali a usušili. Poté jsme se oblékli do těch obleků, co přivezl a vyrazili se spožděním na dané místo. Divím se, že může vůbec chodit.

••••••••••

Tak jo... Dneska je 20. 4. Jinými slovy má Kacchan narozeniny. Jop. Takže tu je něco, co nemám zvykem psát.

Jak jste si jistě mohli všimnout, tak jsem to docela dost kopčila z filmu. A má to svůj důvod. Je podložené, že ve filmu na hotelu, v tom pokoji, kde byl Bakugo a Kirishima byla skutečně jedna postel a k tomu všemu růžovofialová.

Zároveň se také omlouvám, pokud tam bude něco vybočovat mimo film (např. ta soutěž), nepamatuji si to už úplně přesně.

A konečně... Moc děkuji za to, že jste tenhle příběh, který jsem napsala za pár hodin v noci, kdy jsou moje zvrhlé myšlenky plně probuzené, dočetli až do konce. Budu ráda za jakoukoliv podporu. A ještě jednou moc děkuji.

Sayonara!