Tony:
Noc jsme přečkali v opuštěné budově blízko přístavu. Řeknu vám, radši bych spal další noc v tom kontejneru plném ponožek než tady.

Strašně to tu páchlo rybynou. Benny dokonce kvůli jemu vlčímu čichu každých pět minut pčíkal. (Pčíká váš pes? Náš jo a je to strašně cute🖤)

Spali jsme ve spacacích na zemi, která byla ledová. Na zdech byla plíseň a každou chvílí něco zapraskalo.

Asi se ptáte, proč jsme nešli jinde. Důvod je jednoduchý. Nikdo by nás tu nehledal. Přece jen, co za debily by lezlo v noci do schátralé, sto let staré budovy?

Oprava. Co za debily kromě nás...

Ráno jsme rychle všechno sbalili a vypadli z tama.

"Čerství vzduch." Povzdechla si Ava a zhluboka se nadechla.

Stáli jsme na přeplněném tržišti v Amador, části hlavního města Panami, nedaleko od místa, kde loď kotvila.

Byla tu strašná spousta lidí. Námořníci z lodí, turisti i domácí. S Avou jsme se museli chytnout za ruce abychom se neztratili, Benny a Lussy byli připlí na vodítkách těsně u našich nohou.

"Tony?" Zakřičela mi do ucha Ava, aby přeřvala hluk.

"Jo?"

"Kým jsme ještě tady, chtěla bych vidět Biomuseo. Vadilo by ti, kdybychom se tam koukli? Na vstup dovnitř nemáme dost peněz ale mohli bychom se projít po areálu a prohlédnout si budovu."

"Klidně. Nemám s tím problém."

Prodírali jsme se podle mapy ,koupené u jednoho ze stánků, davem.

Nakonec se před náma objevil výčlenek pevniny vedoucí do moře, na němž stála pestrobarevná budova.

"No páni." Avě se na tváři objevil úsměv. " To je... Úžasné."

"Divné." Řekl jsem zároveň s ní.

"Co?" Podívala se na mě pohoršeně.

"Vždyť je to shluk kovových, nabarvených tvarů."

"Nechápeš moderní umění."

"Tak dost vy dva!" Přerušila nás Lussy. Chcem si to tu prohlédnout, ne?"

"Pravda. Jdeme."

Vydali jsme se po cestičce, která vedla po obvodu výběžku. Byli jsme blízko moře, když Ava vytáhla mobil.

"Vyfotíš mě? Nech mám nějaký důkaz, že jsem tu byla."

"Jasně." Vzal jsem jí mobil.

Postavila se před vodu a začala pózovat. Rozesmál jsem se, když předváděla Sochu Svobody.

"Pojď sem." Kývla na mě. "Uděláme si selfie."

Sedli jsme si na zem, tak aby byli vidět i Lussy s Bennym.

Ava se usmívala s hlavou opřenou o moje rameno. Najednou jí však úsměv zamrzl na rtech.

"Co se děje?"

"Sledují nás."

"Kdo?"

"Tam ti dva. Co stojí pod tím stromem. Viděla jsem je už na tržišti a cestou sem. Myslela jsem že taky jdou k muzeu ale teď jdou celou dobu za náma."

Ohlédl jsem se. Pod stromem vážně stáli dvě postavy čelem o nám.

"Jdeme. Ztratíme se jim v městě."

Spěšně jsme se vydali městu.

"Sledují nás pořád?"

Ava se ohlédla.

"Jo."

"Skusíme se jim ztratit."

Proplétali jsme se bludištěm uliček a domů. Všechny si byli strašně podobné. Za chvíli jsme nevěděli, kde jsme. Ale spoléhali jsme že nás z toho mapa a čich dvou psysek.

Znova jsme zahli a, zeď. Ocitli jsme se ve slepé uličce. Otočili jsme se.

Za náma stáli ti dva co nás pronásledovali. Teď jsem si je mohl prohlédnou líp.

Jedna z dvojice byla holka. Mohla jí být tolik co mě a Avě. Byla to afroameričanka, s kudrnatými vlasy a temnýma očima. V rukou držela dva železné kruhy, čakrany, které jiskřily jako nabité elektřinou.

Druhý byl kluk. Minimálně o hlavu nižší než já, asi čtrnáctiletý. Černé kudrnaté vlasy, černé oči a opálená pleť posetá pihama. Na rozdíl od jeho společnice dával přednost tradiční zbrani a držel v ruce meč s černou čepelí.

Vytáhl jsem Anaklumos a Ava si odepla od nohy složený luk i se šípem.

Pohled kluka padl na můj meč.

"Meč strýčka Percyho?" Zalapal po dechu.

Kdo myslíte, že jsou ti dva stalkeři zač? 😏

Anabeth 🔱