Tony:

Babička nás nenechala odejít, kým jsme se nenajedli. Sakra její modré palačinky jsou ještě lepší než ty od mámy. Ještě nám na cestu zabalila sušenky, modré samozřejmě, a až pak nás nechala odejít.

"Vaše babička je úžasná." Řekla Ava a ukousla si velký kus modré sušenky. Bylo to poprvé po rozhovoru s babičkou co jsem ji viděl se usmát. Celou dobu měla na tváři zamyšlenej výraz.

"Znám jí jen pár hodin a už si to taky myslím." Přidal jsem se.

"Vo, vons e fan." Zamumlal Marco s plnými ústy sušenek. Polk a pokračoval. "Díky ní jsem měl fajn dětství. Máma se o mě po tom co se stalo strýčkovi stalo bála, nechtěla mě pouštět z tábora, kde jsme se schovávali. Ale babička ji vždy přemluvila a vzala mě na výlet."

"Mě brávala taky. Bylo to super." Zasmála se Mia.

"Škoda že jsem to nezažil." Svěsil jsem hlavu.

"Jo. Jen kvůli Meteriovi." Přikývl Marco.

"Když už mluvíme o tom Meteriovi..." Vmísila se do rozhovoru Ava, znovu s vážným výrazem. "...jak se k němu chcete dostat?"

"Půjdem na Olymp kde vás představíme jako delegaci bolobohů z Austrálie. Tak se dostaneme do hlavního paláce. A pak... Popravdě nevím." Povzdechla si Mia.

"Řeknu mu proč jsem přišel a, pokusím se ho zabít." Pokrčil jsem prostě rameny.

"Jak víš že tě bude vůbec poslouchat?" Zeptala se Ava.

"Bude." Ozval se Marco. "Bude tě chtít zabít a on před porážkou nepřátele ponižuje. Vyslechne si co chceš a pak to úplně shodí."

"Je to holt psychopat." Zamračila se Mia.

"Fajn, to je super. Super." Vydechl jsem. "Pojďte. Jdem."

Marco a Mia nás vedli ulicemi Manhattanu. Ava mi položila ruku na rameno a donutila mě zpomalit.

"Co se děje?" Zeptal jsem se jí.

"Tony, nevím jestli si to uvědomuješ, ale chceš se postavit supermocné bytosti." Na tváři měla ustaraný výraz.

"Já to vím Avo."

"Bohu silnějšímu než cokoliv!"

"Já vím."

"Víš ale neuvědomuješ si jak to může skončit."

Začínal jsem být naštvaný.

Co s ní najednou je?

"Jo? Jak?"

"Můžeš umřít."

"Neumřu. Proroctví říká že povedu polobohy k budoucnosti!"

"Proroctví mívají dvojí význam! Skončí to tvou smrtí a budoucnost polobohů bude zas řídit Meterius."

Mia a Marco se otočili spět k nám.

"Lidi, klid."

"Tak proč jsi vůbec jela, když jsi věděla jak to skončí?!"

"Protože, protože... Já nevím!"

"Avo,Tony..." Snažila se nás uklidnit Mia.

"Nevím proč jsem byla taková kráva a jela s tebou! Nejspíš jsem si neuvědomila co se děje. Nebo jsme si myslela že bys mě mohl... To je jedno. Říkám ti že to skončí špatně!"

"Nebuď hysterická. Já-nezemřu."

"Zemřeš, jak chceš. Ale já na to koukat nebudu." Otočila se a odcházela uličkou pryč.

"Kam jdeš?!" Vykřikl jsem za ní.

"Pryč." Zavrčela a zahla za roh.

Co se sakra stalo?

"Jdem za ní?" Zeptal se Marco.

"Já půjdu." Ozvala se k mému překvapení Mia. "Vy dva jděte k Empire State Buildingu." Jak to dopověděla, rozběhla se za ní.

"Někdy nechápu co se těm holkám honí hlavou." Zaskučel jsem když jsme se s Marcem znovu dali do chůze.

"To ani já. V táboře se mi líbí jedna holka a taky si s ní nevím rady." Povzdechl si.

*****
Stáli jsme před dveřmi když se Mia celá udýchaná vrátila.

"Mluvila jsem s ní ale nevrátí se."

Bože....

"Je to... Kvůli mně?"

"Řekněme, že na tom máš svůj podíl vinny."

Ale jaký? Co jsem jí udělal?

"Teď to neřešme."

Vešli jsme dovnitř a Mia zamířila k plešatému muži u recepce. Chvíli se ním bavila a pak kývla abychom šli za ní. Nastoupili jsme do výtahu. Nad řadou knoflíků s patry byl jeden, o něco dál od ostatních. Byl zlatý a bylo u něj napsané číslo 600.

Mia ho zmáčkla a kabina se dala do pohybu. Ve výtahu hrála divná depresivní písnička.

Skvělé načasování....

Ozvalo se cinknutí a dveře se otevřely. Zalapal jsem po dechu. Celý Olymp se vznášel nad Manhattanem. Vyděl jsem paláce, zahrady a trh. Chrámy byli z mramoru, s kopulemi ze zlata a stříbra. K nejvyššímu z paláců vedla stezka z kamenů.

Kéž by to Ava viděla. Ale co, je to její chyba. Nemá být tak hysterická.

Každý krok po stezce mi působil závrať. Jedena špatně položená noha a letíš z Olympu. Přímo dolů.

Kdybych slétl na zem, viděli by smrtelníci jak padám z Olympu, nebo bych podle nich padal z vyhlídky ESB?

"Fakt to chceš udělat?" Zeptal se Marco.

"Jo. Prosím tě nezačni hysterčit jako Ava."

"Dobře."

Zatlačil jsem na jedno z křídel dveří a vešel dovnitř.

"Už tě čekám, Anthony." Ozval se mrazivý hlas.

Patřil muži, který se rozvaloval na obrovském bílém trůnu. Muž byl minimálně šest metrů vysoký, s hnědými vlasy a tmavě modrýma očima.

Kolem trůnu, tak aby tvořili účko, bylo čtrnáct kamenných křesílek. Na nich seděla směsice lidí, bohové. Všichni měli taktéž kolem šesti metrů na výšku.

"To ani nepozdravíš strýčka?" Zeptal se muž na trůnu.

Tak to je on, Meterius.

"Jak si věděl že přijdu?" Zeptal jsem se ho.

"Vládnu všemu. Věděl jsem o tobě od chvíle co jsi vystoupil z lodi v Panamě. A taky vím proč jsi tu." Vstal z trůnu s vydal se ke mně. "Chceš se pomstít."

"To chci. Zabiju tě."

Vybuchl v děsivý smích.

"Troufáš si polobůžku." Zmenšil se do lidské velikosti, pořád byl však vyšší než já. Tělo mu pokrylo bílé brnění.

Sáhl jsem do kapsy s vytáhl Anaklumos. Sundal jsem vršek a pero se protáhlo v meč.

Meterius se ďábelsky usmál a v ruce se mu zjevil stříbrný meč. Kráčel ke mně jako kočka ke kořisti. Poprvé za celou tu dobu jsem se začal bát.

Co to sakra vyvádím? Je to bůh, já jen kluk!

Meterius se rozběhl,s mečem napřaženým ke mně. Jen tak tak jsem uhl. Sevřel jsem Anaklumos pevněji a zablokoval další výpad. Házel jednu ránu za druhou, nedokázal jsem ho stíhat. Za sotva minutu jsem měl rozřezané lýtko a dlouhý šrám na hrudníku. Meterius mi vyrazil meč z ruky a srazil mě na zem.

Och bohové. Co jsem si myslel? Ava měla pravdu. Zemřu.

Špička stříbrného meče se dotkla mého krku. Zavřel jsem odevzdaně oči.

Co až se o tom dozví máma? Nikdo jí už nezbyde.

"Počkat!" Ozval se ženský hlas. Otevřel jsem jedno oko a spatřil černovlasou ženu.

"Co chceš Athéno? Právě se chystám zničit to poslední co zůstalo po mém bratru."

Athéna. Moje druhá babička.

"Jen, nebylo by lepší kdyby jeho smrt viděli i poddaní? Menší bohové, nymfy a satyrové? Posílilo by to vaši moc."

"Na tom něco bude."

"Odložte jeho smrt o pár dní."

"Dobrá."

Athéna zachytila můj pohled a nepatrně kývla. Získala mi čas, teď čekala že využiji inteligenci kterou bych měl zdědit po matce a uteču.

Dvě stvůry, které vypadali jako tvořené z čistého světla mě, popadli a táhli chodbami pryč. Krvácel jsem a byl napůl omráčený.

Ucítil jsem v hrudi plamínek naděje, když se mi kapsa obohatila o váhu Anaklumu.

Vydám kapitolu Accused. A pak si uvědomím že jsem vlastně měla vydat Lovce🤦‍♀️

Mimochodem, jak zvládáte karanténu? Nám posílaj tuny úkolů😒

Anabeth