Ticho potemnělého pokoje penzionu, které bylo přerušováno jen klidným oddychováním, zčistajasna protnulo táhlé zavytí.

„Ale ne!" vyhrkl Viťo a zprudka se posadil na posteli. „Co to bylo?"

„Hmm?" ozval se Denis rozespale. „Asi jenom vlk, spi dál."

„Vlk? To ne. Ó, ne, ne, ne," zadrmolil a vyskočil na nohy, aby odhrnul závěs. „No, sakryš."

„Co sakryš?"

„Víš, jak jsem ti říkal, že je úplněk až zítra?"

„Ano?"

„Tak tuhle zprávu jsem ti měl říct včera."

„Počkej... Co?" zívl Denis, který v tu chvíli nebyl zralý na nějaké počítání.

„Já to trochu popletl. On je ten úplněk už jaksi... teď."

„Cože?!" vyhrkl a natáhl se po zbrani, kterou měl uloženou pod polštářem. „Tak na co ještě čekáš?" obrátil se k Viťovi. „Vyrážíme!"

„A to jako... takhle?" zaváhal, když viděl, že před ním Denis stojí jenom v pyžamu.

„Ugh, netušil jsem, že se musím pro příšery i hezky oblíkat."

„Vážně? A já myslel, že něco podobného budete mít v loveckých pravidlech," pousmál se Viťo, který byl již upravený a čekal u dveří.

„Ne," odsekl, když si přes hlavu přetahoval tričko. „Co já vím, tak můžu jít na vlkodlaka klidně i ve spodkách."

„Ach, tak. To by ho asi pěkně rozhodilo, že?"

„Pak by to byl jen další bod pro nás," řekl, když měl na sobě i kalhoty. „Lepší?" ušklíbl se a poté Viťovi podal náhradní zbraň. Jednalo se o starší revolver, avšak Denis předpokládal, že jejich účelu postačí.

„Víš, že něco takového nikdy nepoužiji," zamumlal Viťo a s jistým odporem se od zbraně odtáhl.

„A ty víš, že tu budu stát tak dlouho, dokud si to nevezmeš," opáčil Denis.

„Ale vždyť já... Nemůžu si vzít ani nůž na máslo, jak bych..."

„Jenže my teď nejdeme mazat housku, ale vlkodlaka!"

„Počkat, ty ho chceš mazat?"

„Vždyť víš, jak to myslím. Vezmi si to, jinak tě do akce nepustím a půjdu na něj sám."

„Ale když..." Viťo chtěl opět protestovat, ale jako by mu v tu chvíli došla slova. „No, tak dobře," hlesl nakonec poraženecky, a revolver si s odporem převzal.

Viťova nevole ještě zesílila, když mu bylo sděleno, že je zbraň nabitá (což sice očekával, přesto jako by mu ten revolver ještě o něco ztěžkl) a též, že nemá pojistku a může tak prakticky kdykoli vystřelit. Přidělenou zbraň tak držel velice opatrně, jako by se jednalo o křehké ptáče, a ne vražedný nástroj. Přitom se tiše modlil, aby někomu omylem nezpůsobil újmu. I když věděl, že i tato složka do života lovce zkrátka patří, tak stále doufal, že se jí nakonec nějakým zázrakem vyhne. Že třeba svého protivníka upovídá do bezvědomí.

A tak se vybaveni železnou vůlí a zbraněmi se stříbrnými náboji vydali na cestu.

***

„Ti lovci byli docela začátečníci," oznámila mu tehdy Vanes, zatímco Viťo ten večer objevoval krásy sprchy. „A to vy jste vlastně taky. Jestli chcete, vyřídím to za vás."

„Ty jsi vážně zlatíčko," zamumlal Denis rozespale. Ještě se zcela neprobral z nedávné noční můry, ale nechtěl, aby to na něm poznala. „Copak se teď tak moc nudíš? Nemáš nic na práci?"

„Vlastně tu toho máme nad hlavu, dík za optání. Ty novinářský kachny se totiž ukazujou být čím dál tím pravdivější. Vypadá to, že se do hlavního města dostala skupina fakt šikovných krvesačů a my se je teď se strejdou snažíme dostat. Zatím bez výsledku, ale naštěstí tu máme pomoc od místních."

„Tak pomoc?" zaváhal. „To odkdy vy dva spolupracujete s někým zvenku?"

„No, je tady jeden policista, který – "

„Je to určitě taky pořádnej fešák, co?" přerušil ji Denis s potutelným úsměvem.

„Hele, neměň téma," ozval se z druhé strany její pohoršený hlas.

„Neslyšel jsem ne," pokračoval provokativně.

„Prostě je v pohodě a dá se na něj koukat, stačí?"

„Ach, jistě, tak pan policista je koukatelný," pousmál se a její červenání slyšel až do Uvulu.

„Jo, když to musíš tak nutně vědět, tak jo. Ale prostě... Vypadá to, že tu jeden novinář na něco zřejmě přišel, ale než jsme ho stihli se strejdou najít, tak zmizel."

„Že by před váma utekl?"

„Haha, fakt vtipný. No, mám obavu, že na tuhle otázku se už odpověď nedozvíme," povzdychla si. „Takže co kdybych ti pomohla s tím vlčkem a ty bys na oplátku vyrazil sem a vyřešil to tady s náma?"

„Jo, no," polkl. „Promiň, to nejde."

„Ale no, tak! Fakt by to bodlo, proč sem prostě na chvilku nezajedeš? I když... Ne, neodpovídej. Je to kvůli tý tvý víle, viď? To kvůli ní kašleš na svoje povinnosti."

„Ale vůbec ne," zamručel.

„Jsi špatný lhář, Déno. Určitě víš, že kromě zmizení toho novináře se tady řeší i jeden masový hrob. Několik perfektně vysátých těl hozených do jezera. Prý jen další kachna, ale já vím, že to je záhada, který bys neodolal. Volání o pomoc, který bys určitě vyslyšel. Takže mi řekni pravdu: Vyhýbáš se tomu místu, protože by tvůj vílí kámoš mohl být další položkou na jejich jídelníčku?"

„Ne."

„Fjú, tak to jsem si vážně oddychla," zasmála se. „Protože to by od tebe bylo velice sobecké, víš? Podřídit své lovecké poslání k ochraně jedné příšerky."

„Jasně, no... Tohle fakt nemusím poslouchat."

„To máš pravdu, nemusíš. Ale řekni, je tohle snad tvůj další způsob rebélie? Protože jestli to vidí máma s tátou, tak ti se z tebe musí točit v hrobě."

„Ne, nic takovýho," odsekl.

Ne, že by tedy k oné „rebélii" neměl Denis dost důvodů. Pokud si myslel, že zažíval krušné časy, když se rodiče dozvěděli o jeho plánu studovat, vše se zvrhlo, když jejich matka vážně onemocněla a nedlouho poté tomu i podlehla. Tehdy se vše změnilo a svět se stal zase o něco temnějším a ošklivějším. Po jejím odchodu otec lovil častěji, vytrvaleji a leckdy volil i mnohonásobně brutálnější metody, než jaké situace vyžadovala.

V té době si je Pavel často brával k sobě a staral se o ně. Denis si tehdy myslel, že to strejda dělá hlavně proto, aby otci ulehčil. Teprve později mu došlo, že se je tím vlastně snažil chránit a umožnit jim zůstat dětmi ještě o něco déle. Někdy však otec trval na tom, aby jedno z dětí zůstalo na lovu s ním a proti tomu byl i někdo jako strejda krátký. Šestnáctiletý Denis se tak stal svědkem mučení upíra, kterého otec natahoval na skřipci, dokud mu nezpřetrhal vazy a nevykloubil ramena i kolena. I přestože to stvoření něco takového nemohlo zabít, bolest to musela být nezvladatelná. Ještě stále si pamatoval ten jekot, který se rozléhal jejich chladným sklepem.

„Tak proč tohle všechno děláš?" pokračovala Vanes. „Proč tu vílu tak urputně chráníš?"

„Jenom ho chci naučit přežít," odpověděl jí s jistou naučeností. Přesně to si neustále opakoval. To byl jeho cíl. Důvod, proč byli spolu. Přežití.

„Fajn, no, mně jde jenom o to, abys neudělal nějakou blbost, chápeme? Prostě tam neprováděj nic, čeho bys mohl později litovat, ano?" zakončila jejich hovor Vanes. „Nehraj si kvůli němu na hrdinu."