It's inevitable everything that's good comes to an end

Seděl jsem na posteli, s hlavou svěšenou a mobilem v ruce. V uších mi hučelo a v břiše kručelo hlady, jak už jsem dobré dva dny neměl sousto v puse. Jenže jídlo bylo to poslední, o co jsem měl momentálně zájem. Necítil jsem hlad, cítil jsem pouze tu nekonečnou bolest uvnitř hrudníku. Bolest to byla nesnesitelná. V seznamu kontaktů jsem našel osobu za ni zodpovědnou. Zhluboka jsem se nadechl a rty semkl pevně k sobě. Mobil dlouho vyzváněl, až jsem přestal doufat, že mi to zvedne. Zvedla...

"Harry, řekla jsem ti to snad dost jasně, nechci, abys mi volal. Je konec a ty to moc dobře víš..." ozvalo se ihned z úst mé přítelkyně. Vlastně už bývalé přítelkyně. Jak já to slovo nenáviděl. Jak já nenáviděl ten pocit být v tomhle bytě bez ní. Jak já nenáviděl tu vidinu, že už nikdy nebude nic jako dřív.

"Já vím, já vím, a-ale..." naprosto se mi zlomil hlas. Věděl jsem to, samozřejmě, že jsem to věděl, ale odmítal jsem si to připustit. Bylo to jako odporná noční můra, ze které jsem se ještě nestačil probudit.

"Tak to prosím respektuj," řekla pevně.

It's impossible to know if after this we can still be friends

"Potřebuju tě vidět, Jasmine. Jestli tu budu ještě chvíli sám, zblázním se z toho," odpověděl jsem popravdě. Krátce jsem vzhlédl do zrcadla visícího na protější zdi. Vypadal jsem naprosto příšerně. Byl jsem bledší než světlá omítka v téhle místnosti, vlasy mi zplihle padaly do obličeje a napuchlé oči to celé podtrhovaly. Možná už jsem se zbláznil.

"Nech toho, Harry. Děláš to akorát horší. Promiň, nemůžu ti vyhovět a bude to tak lepší pro nás oba, věř mi."

I know you're saying you don't want to hurt me, well maybe you should show a little mercy

Povzdychnul jsem si. Měla pravdu, ale já s ní souhlasit nechtěl. Za žádnou cenu. Neměl jsem náladu na to být rozumný. Co na tom bylo tak špatné?

"Prosím! Nechci po tobě přece tolik, lásko... jenom-"

"Neříkej mi tímhle způsobem," přerušila mě a já pouze obrátil oči v sloup. Nereagoval jsem na její slova a pokračoval jsem dál: "Chci jenom jeden večer, nic víc. Potom už zmizím z tvého života, že si na mě za chvíli ani nevzpomeneš. Jasmine no tak, jde jenom o dnešek. Přísahám, že už tě nikdy nebudu otravovat. Prosím, přijď..." vyřkl jsem svojí prosbu, která mě tížila jako kámen. Pevně jsem přitisknul víčka k sobě a čekal na konečný verdikt. Ta doba, při které mlčela, se zdála být nekonečná.

"Jeden večer," potvrdila. "Dobře. V šest tam budu." Zatnul jsem ruku v pěst a udělal malé oslavné gesto. Hned jsem se cítil o něco líp. "Děkuju," zašeptal jsem a položil to. Do šesté zbývaly slabé dvě hodiny. Pečlivě jsem poklidil v celém bytě všechno, co mi nestálo za uklizení v posledních dnech. Oblečení válející se po podlaze a přes opěradla židlí, prázdné lahve od alkoholu, rozbitá váza, jíž jsem mrštil o zeď v zápalu vzteku a bezmoci asi dva dny zpátky. Nezbylo ani památky po následcích mé zničené osobnosti po rozchodu.

Po rychlé sprše jsem strávil asi dvacet minut před svým šatníkem a snažil se vybrat si něco na sebe. Přál jsem si vypadat dobře, opravdu dobře. Chtěl jsem, aby si mě takhle pamatovala. Po vyzkoušení několika kusů oblečení jsem se rozhodl pro bílou hedvábnou košili s černým potiskem. Kupovali jsme ji spolu. K černým skinům šla skvěle.

Čas se nekonečně vlekl a já každé tři minuty kontroloval hodiny. Po nevlídném čekání se bytem konečně rozezněl zvonek. Jasmine už mi stihla vrátit i klíče...

Pustil jsem jí do budovy a za dveřmi pouze čekal na zaklepání. Připadal jsem si jako na našem prvním rande, potily se mi dlaně. Jenže pravda byla taková, že tohle bylo naše poslední.

"Ahoj," nesměle mě pozdravila.

The way you look I know you didn't come to apologize

"Ahoj," oplatil jsem jí pozdrav a po tváři mi přeběhl úsměv. Vypadala nádherně, naprosto nádherně. Pokaždé jsem na ní mohl oči nechat, ale dneska, dneska mi kompletně vyrazila dech. Skoro jako by mi to dělala naschvál. Jako kdyby ještě chtěla, abych o ni bojoval. Abych se nevzdával její andělské tváře.

Why you're wearing that to walk out of my life?

Jenže to byly samé hlouposti. Kdyby tohle opravdu chtěla, neukončila by náš vztah. Tak rychle a tak nečekaně. Než jsem vlastně přišel na to, co se mi snaží říct, už dávno odcházela. A už byla daleko. Možná sice byla ve stejném městě, ale rozhodně ne v blízkosti mého srdce. Tedy pouze od toho, co z něj zbylo. Na tom už nesejde. Tolik malinkých střípků už nikdo nikdy sesbírat a slepit zpátky nedovede.

Nevěřím, že se ta bolest někdy otupí. Mísila se s tím přenádherným pocitem štěstí a radosti, když jsem se hledal v jejích temných očích, v nichž pokaždé zářila celá souhvězdí. Ještě nedávno zářila pro mě...

Uvolnil jsem jí cestu dovnitř a pomohl jí sundat kabát.

"Přinesla jsem čínu, myslela jsem, že by sis třeba rád dal." Čínu jsme oba milovali. A ona to dobře věděla. Položila dvě plastové krabice na kraj kuchyňské linky a já mezitím udělal dva kroky k ní. "Harry..." začala, ale já nechtěl slyšet ani slovo o tom, jak nerozumné tohle setkání je. Přitiskl jsem ji k sobě pevně jako ještě nikdy předtím. Její ruce silně mačkaly mojí košili a skoro jsem se rozbrečel, když jsem si uvědomil, že její objetí mi budou chybět ze všeho nejvíc. Sklonil jsem hlavu a zabořil nos do jejích vlasů, z nichž byla cítit vůně jejího oblíbeného levandulového šamponu. Snažil jsem se být silný.

Ale stejně, i když jsme od sebe po dlouhé době poodstoupili, naše oči byly zalité slzami. Uchopil jsem její obličej do svých dlaní a přitisknul čelo na její. "Zůstaneš?" Jasmine němě přikývla.

Even though it's over you should stay tonight

"Děkuju," vydechl jsem vděčně. "Máš hlad?" nadhodil jsem. Jenom ke mně vzhlédla a nemusela říct ani slovo, abych z jejího výrazu vydedukoval odpověď. Takhle - rádoby nevinně - se tvářila pokaždé, když mi potají ukradla tričko, vzala si ho k sobě a já ho potom hledal. To byly dny, kdy jsme ještě nebydleli spolu. Ať už to chtělo být jakkoli dlouho, vybavoval jsem si to stejně dobře jako kdyby to bylo teprve včera.

Vyndal jsem příbory, protože nic ostatního nebylo potřeba, čínu jsme jedli zaručeně z těch plastových boxů. Už jsem o tom ani nepřemýšlel. Sedli jsme si na svá obvyklá místa a popřáli jsme si dobrou chuť. Na tu krátkou chvíli jsem si připadal jako dřív. Když jsme regulérně konzumovali naší večeři, dohadovali o tom, co se asi stane v další epizodě našeho oblíbeného seriálu a nebo jsme se jen smáli, když jsme přes zeď slyšeli souseda, jak vášnivě nadává na svůj oblíbený fotbalový tým. Nemuseli jsme ani pouštět zprávy abychom se dověděli, jak zápas skončil.

Přeci jen jsem pociťoval rozdíl - dneska jsme jedli v absolutní tichosti. Naštěstí však jen do té doby, než jsem si stihnul pokecat čistou košili oranžovou omáčkou.

"Proboha Harry, nikdy se nezvládneš najíst jako člověk," postěžovala si s pobaveným vrtěním hlavy. Natáhla se pro papírové ubrousky a několik mi jich podala.

"Náhodou, držel jsem se čistej asi tak čtyři minuty, to ujde, nemyslíš?"

"Spíš myslím, že ten flek už nikdy nevypereš," povzdychla si, "to za tu frontu tehdy vážně nestálo."

"Ale stálo," popřel jsem její tvrzení.

"Když myslíš. Je to tvoje košile." Věděl jsem, co bude následovat. Nedá jí to a toho kusu látky se jí zželí. "Sundej to, nemůžu se na to koukat." Zavrtěl jsem hlavou v nesouhlasu. Chtěl jsem ji mít na sobě do poslední vteřiny, do poslední chvíle, co na mě bude upřený její zrak.

Po jídle jsem sklidil ze stolu a Jasmine se odebrala do obýváku. Zjistil jsem, že stojí u okna, u toho největšího, ze kterého se otevíral překrásný pohled na půlku New Yorku. Obloha už nabyla značně tmavé barvy a celé město pod námi světélkovalo. To bylo na tomhle bytě naprosto nejlepší. Ten pohled na osvětlené ulice, domy, billboardy i světla aut pokaždé vzaly za své a já se nezmohl na víc, než to s úžasem sledovat.

Objal jsem Jasmine kolem ramen a ona si na mě položila hlavu. Další z věcí, která mi připomínala staré časy. Byl jsem si jistý, že dnes je všechno naposledy.

If tomorrow you won't be mine won't you give it to me one last time

Ještě odpoledne jsem si myslel, že abych ze dnešního večera vyždímal všechno až na dřeň, budu muset vymyslet něco, při čem si sebe co nejvíce užijeme a čeho bych si mohl nahrabat aspoň trochu do zásoby. Byla to hloupost, protože do zásoby jsem si nemohl vzít ani vteřinu, ani jeden dotyk. Nešlo to. Postrádal jsem půlku sebe a to tu pořád byla se mnou.

Ale nakonec jsem si uvědomil, že stačí být jen s ní. Stačí, když mi je blízko. Potom jsem vítěz. Bylo už jedenáct hodin a Jasmine mi ležela na prsou, já proplétal prsty mezi jejími jemnými vlasy a druhou rukou ji pevně držel. Hrála si se zapínáním mojí košile a čas od času své rty na okamžik přilepila na mojí obnaženou hruď. Byl jsem šťastný, ale tak smutně šťastný, a nedokázal jsem si to patřičně vychutnat.

"Miluju tě, Jasmine. Doufám, že to víš," prohodil jsem tiše.

"Já tebe taky, Harry... a strašně moc. Ani nevíš, jak je mi to líto."

Nesnažil jsem se ji přesvědčovat o tom, aby se mnou zůstala. Znal jsem ji moc dobře na to abych věděl, že svůj názor nezmění. Rozhodl jsem se její důvody pro rozchod už nepitvat. Očividně si byla jistá a to bylo jediné, na čem záleželo. Vím, že to nebylo těžké jen pro mě. Ale nemuselo to být těžké ani pro jednoho z nás. Kdybychom teď neměli hlavy plné pochyb, strachu a toho dusivého pocitu samoty, který mě sžíral zaživa. Tělem tu sice byla, ale tělo je pouze ochranná schránka pro to, po čem jsem opravdu toužil - jejím srdci.

A ani na vteřinu jí nedovolím si myslet, že nebyla milována. A že taky pořád je.

Baby let me love you goodbye

Leželi jsme v posteli a potichu vzpomínali na naše šťastné časy. A že vzpomínek jsme neměli málo, však jsme spolu prožili necelé tři roky. Ještě před dvěma týdny jsme leželi v úplně stejné poloze a přemítali, jakou barvu ručníků koupíme do koupelny. Jasmine chtěla čokoládově hnědé, ale já spíš světle hnědé, jako když do kávy nalijete mléko a ono vám zesvětlá. Když nad tím tak zapřemýšlím, mrzelo mě, že nakonec to byla ona, kdo ustoupil.

Tehdy jsem neměl ani sebemenší tušení o tom, co bude následovat. A i kdyby mi o tom někdo pověděl, vysmál bych se mu. Nic nás nemohlo zlomit.

Unforgettable, together held the whole world in our hands

Byli jsme my dva a pak až všechno ostatní. Stále jsem se rozkoukával a snažil se přijít na to, co se to s námi sakra stalo. Naše láska nevyprchala a celou dobu jsem si byl jistý tím, že nic silnějšího než láska neexistuje. Byl jsem z toho slušně vykolejený. Rozuměl jsem jejímu srdci a ničemu jinému, ale co jsem měl dělat teď, když už byla napůl pryč?

Unexplainable the love that only we could understand

Sevřel jsem ji ještě pevněji i přesto, že už porušila slib, který mi byl ze všech nejsvatější. Řekla, že mě nikdy neopustí. Byl jsem bezmocný a tápal jsem ve vzduchoprázdnu.

I know there's nothing I can do to change it but is there something that can be negotiated

"Nezapomeneš na mě?" zeptal jsem se třesoucím hlasem. Za okny už jsem sledoval nebe zbarvující se do růžova, jak bylo slunce blízko východu. Sevřelo se mi hrdlo a těžce se mi polykalo. Věděl jsem, že to zanedlouho skončí. Nehledě na to, jak moc to nechci. Doslova všechno teď momentálně bylo otočené proti mě. Hlavně ten neúprosně běžící čas. Budeme se muset rozloučit tak či tak, ale já nechtěl promarnit ani jednu vzácnou vteřinu. Nasával jsem vůni jejích vlasů tak silně, až se mi místy dělaly mžitky před očima, našel jsem její ruku a uzamknul naše prsty dohromady. Snad mě pochopí...

My heart's already breaking, baby, go on, twist the knife

"Jak bych mohla...?" zvedla hlavu a otočila se ke mně. Její oči byly široce otevřené a její pohled se nořil hluboko do mého. "Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, Harry, a byla bych zklamaná, kdyby sis myslel něco jiného. Nezapomenu, nikdy. Pojď sem..." sklonil jsem se a něžně jsem se svými rty otřel o ty její. Jak perfektní to bylo. Okamžitě se mi vybavily snad všechny polibky, které jsme si stihli vyměnit.

One more taste of your lips just to bring me back to the places we've been and the nights we've had

"Už budu muset..." řekla a mně se stáhnul žaludek ještě víc.

"Vždyť je teprve-"

"Stylesi, můžu mít někdy poslední slovo já?" usmála se, ale nebyl to ten šťastný a zářivý úsměv, na jaký jsem byl zvyklý. Jak by taky mohl být? "Už takhle jsem tu strávila víc času, než jsem původně chtěla. Nech mě jít, dobře?"

Nakonec jsem kývnul, i přestože mi v ten moment explodovaly všechny orgány v těle. Cítil jsem zlé pálení v očích a nakonec jsem stejně nezabránil několika slaným kapkám jejich výstup na povrch. V předsíni jsem ji oblékl do kabátu, jak jsem to dělával vždycky. Odmítal jsem uvěřit tomu, že teď je to naposledy...

"Děkuju," vtáhl jsem jí do objetí a držel ji tak dlouho, jak mi to povolila. Nemohl jsem se toho dostatečně nabažit. Pokaždé, když už mě pouštěla, já jí k sobě přivinul naopak ještě pevněji. Bylo to neuvěřitelně těžké, ale po několika minutách, které se ovšem zdály být jako mrknutí oka, jsem poodstoupil. Jasmine mi otřela tváře, ale sama tak tak zadržovala pláč. Vyhoupla se na špičky a naposledy spojila naše rty.

Because if this is it at least we could end it right

A potom byla pryč. Beze slova. Možná to tak bylo lepší.

Nesnažil jsem se jí přivést zpět. Zavřel jsem dveře, stoupnul jsem si k oknu v obýváku a čekal, jestli ji ještě zahlédnu dole na ulici. Byla tam. Viděl jsem, jak se zastavila a vzhlédla směrem k mému oknu. Nezamávala ani mi nedala žádné jiné znamení. Jen tam stála a koukala na mě.

A nakonec i ona splynula s davem.