Tobias

∆

Tobias by vážně uvítal spánek. Nic ho ale neprobudilo víc, než když se dveře pokoje znovu otevřely a dovnitř vešla jeho babička s Loganem v patách. 

"Tohoto ti schvaluju," řekla jako první Tobiase a ukázala na Logana. "Právě vytřel zrak tvému otčímovi."

Sice nic nechápal, ale uchechtl se. To znělo jako něco, čeho byl Logan schopný. 

Pak se věci daly do pohybu. Zatímco Tobiase vyslechla policie, babička mu zařídila lepší a halvně soukromý pokoj, takže tam ho ihned i převezli. S rodiči nepromluvil ani slovo, především kvůli tomu, že je babička nenechala s ním teď mluvit, dokud si s nimi nepromluví ona. 

Takže když opouštěla jeho nový pokoj o několik hodin později, aby šla na konverzaci se svým synem, ve dveřích se ještě na něj otočila: "Jo a málem bych zapomněla. Byt je tvůj. Tyhle praktiky tady já neberu."

Jo, byl nemálo v šoku. Dveře za babičkou práskly a on se podíval na Logana. "Stačí, aby člověk málem zemřel a jak hned všechno funguje."

Logan ho v tu chvíli málem zavraždil pohledem sám. "Ještě jednou tě napadne něco podobně blbýho a přísahám, že já budu ten, kdo tě do toho hrobu přivede."

"Romantický," utrousil Tobias. 

Pak měl ale konečně prostor spát. Bylo asi půl šesté k večeru, naházel do sebe večeři za Loganovy pomoci, protože ho bolelo celé tělo, a tak se uvelebil ke spánku. 

"Zítra ráno mám školu, ale pak přijdu. Kolem oběda bych tu mohl nějak být," oznámil mu Logan. Teď už také odcházel, za prvé aby Tobiase nechal spát a za druhé, měl ještě do půlnoci odevzdat jednu práci. Hořelo mu v patách. 

"Přineseš mi nějakou čokoládu nebo něco? Prosím."

Logan protočil očima. "Zkusím nezapomenout," zamumlal, pak mu položil dlaň na tvář a sklonil se, aby ho mohl políbit na rty. Konečně taky. Když se odtahoval, Tobias si hned všiml, jak se mu začaly lesknout oči.

"Hej, hej, co se děje? Brečíš?"

"Já na rozdil od tebe nejsem utlumenej prášky," odpověděl Logan, "a mý emoce jsou eď jeden velký zmatek. Cítím jen neuvěřitelnou úlevu, že jsi dá se říct v pořádku. A že to vypadá, že už nám nebude nic bránit. A že přece jen ti babička ten byt dá."

"Sestěhuješ se se mnou, kdybych ho měl už od září? Na nový semestr?"

Logan se uchechtl. "To určitě. Mluví z tebe prášky."

"Nebudeš platit nájem. Jen přispívat na energie, což si troufám říct bude mnohem menší částka, než platíš teď," namítl Tobias. "Tohle prášky nejsou. Jen ti chci pomoct."

"A asi by ses zbláznil, kdybys tam žil sám, co?"

"To možná taky," pousmál se. 

Logan nevěřícně zavrtěl hlavou. "Rozmyslím si to," řekl pak konečně. "Jestli to s tebou myslím opravdu tak vážně."

Oh, jak on očekával nějakou takovou poznámku. "Okay, tak já si teda ještě rozmyslím, jestli tam chci tebe, určitě se najde někdo jiný, kdo bude mít zájem a bude se mnou sdílet postel."

Kupodivu se Logan znovu jen uchechtl. "My si nikdy nedokážem vyjádřit lásku normálním způsobem, co?"

"Já tě miluju?" odvětil Tobias.

A pak se oba zasmáli. 

"Čokoládu!" zvolal ještě Tobias, když Logan odcházel. Uslyšel jen nějaké no jo, no jo, a byl si opravdu jistý, že na druhý den se žádné nedočká. Logan měl na takové věci příšerného pamatováka. 

Když ale na druhý den přišel o půl jedné, neměl jen čokoládu, měl ihned tři a ještě jeho oblíbený ledový čaj. "Zásoba," okomentoval to.

"Kradeš snad?" odvětil Tobias překvapeně, částečně jako vtip, částečně vážně. Protože nepotřeboval toho tolik, nepotřeboval, ať za něj utratí tolik, když momentálně neměl kromě rodičů žádný příjem.

"Neřeš to," mávnul rukou. "Jak se cítíš dneska?"

"Bolesti menší, během dneška mi dají léky spíš jen když požádám. To beru jako pokrok. Teď, tu čokoládu?"

Až v tu chvíli si Logan uvědomil, že si ji Tobias jen tak nerozbalí, když měl jednu ruku zlomenou a bolelo ho zatím cokoliv, co s ní udělal. Vzal tedy jednu z čokolád a rozbalil ji. "ANi jsi mi nedal vybrat příchuť?" zeptal se ublíženě.

"Já mám chuť na tuhle," odvětil nenuceně, rozbalil ji a jako první ulomil čtvereček sobě. Až pak dal jeden i jemu. 

"Nehoráznost."

Logan se usmál. 

Jeho nový pokoj, který mu babička zařídila, neměl ani normální pravidla. Byl teď něco jako VIP host, sestřičky se k němu chovaly, jako by byl v pěti hvězdičkovém hotelu a hlavně, nevztahovaly se na něj normální pravidla. 

Návštěvní hodiny byly totiž hodně omezené, to pro něj ale neplatilo. Dokud za ním návštěva přišla v rámci návštěvních hodin, mohla zůstat jak dlouho chtěla, klidně i přes noc. Což už samozřejmě věděli, a tak Logan tentokrát přišel i se svým notebookem, aby si mohli něco pustit. I když pokoj moderní, chytrou televizi to nemělo, a programy stály za nic. 

Nejprve se Logan posadil ale do křesla u postele. "Takže myslíš, že... že my už budem v pohodě?"

"Babička je na naší straně. Stoprocentně bude v pohodě, protože jestli existuje jeden člověk, kterého se otec bojí, je to ona," uchechtl se.

"A proč ses jí nezeptal na pomoc dřív? Nebo jí něco neřekl, když ses šel vzdát bytu?" zeptal se opatrně. 

"Bál jsem se její reakce na krádeže. Musel bych jí to celé vysvětlit a neviděl jsem jiný scénář, než že by byla neuvěřitelně zklamaná," přiznal. "A že bych ji ztratil na po druhý."

Logan chápavě přikývl. "Okay. Tak tvůj mozek přišel s nápadem nechat se zmlátit. Geniální. Teď, co si pustíme?"

"Budeš mi to asi předhazovat do konce života, co?"

"To si piš."

Musel uznat, že v tu chvíli cítil neuvěřitelný klid na duši, konečně. Sice ho bolel snad každý centimetr těla, ale konečně byl Logan s ním, jeho otec to věděl a už jim jen tak nezkazí možnost být spolu. A ještě k tomu měl zpátky byt. Vše se zdálo být ideální.

Až na to, že kvůli tomu málem zemřel. Bylo to absurdní. 

Pak se dal do pohybu. Výhoda předraženého soukromého pokoje? I postel měl větší. Logan, naprosto zabrán ve vybíraní filmu na Netflixu, si toho ani nevšiml. A když vzhlédl, Tobias byl namáčklý na kraji postele. 

"Oh," pochopil hned Logan. "Sorry, jestli ti ublížím," řekl jen a postavil se. Do pěti sekund tak ležel vedle něj, ale i přes jeho slova si dával pozor, aby Tobiase nijak nesmáčkl, za což byl vděčný. Měl totiž pocit, že je momentálně citlivý opravdu na každý centrimetr těla a úplně všechno ho bolí. 

"Tohle, co ty na to?" Natočil k němu počítač Logan.

"To je seriál," namítl Tobias.

"Jo a ty pravděpodobně tak další dva dny neopustíš tento pokoj," odvětil Logan. A měl vlastně pravdu. Nic jim nebránilo rozkoukat seriál o třech sériích. 

Přečetl si popisek. Skryl ten úsměv, který se dral na povrch, když si uvědomil, že to byl přesně jeho typ seriálu a Logan to pravděpodobně vybral kvůli němu, i když sám bude trochu trpět. Jejich styl seriálů a filmů se nemohl lišit více. 

Zavrtěl hlavou. "Tohle," řekl a ukázal na seriál, o kterém mu Logan vždy básnil a Tobias se na něj odmítal dívat, protože se vždy vymlouval, že nemá čas, aby sledoval něco, co ho pravděpodobně nebude bavit, když už má čas se na něco podívat. 

Logan se uchechtl. "Dnes sis vybral trpět, jo?"

"To jsem si očividně vybral už předvčerem," utrousil vzhledem k tomu, že byli v nemocnici. "Dám tomu šanci. Dva díly. Když to bude sračka, jdeme na můj oblíbený seriál."

"O můj bože."

Tobiase to ale kupodivu chytilo a s přestávkami to sledovali až do večera. A když už Tobiasovi vyloženě padala hlava, Logan odložil počítač a opatrně ho částečně objal. Než Tobias stihl namítnout něco ve stylu, že takhle se Logan nevyspí, usnul. Přece jen to byla velice pohodlná poloha. 

∆

kamarádi, asi to dáme do kapitoly 45 :Dd