Logan

∆

Logan se nervúzně posadil na židli na policejní stanici a zavřel oči. Nebyl věřící, ale v tu chvíli se jen modlil, aby na něj nic neměli. Aby mu třeba řekli, že je zproštěn čehokoliv až na ten incident na festivalu. 

To by jeho život měl ještě smysl. 

Seděl tam pár minut, když vešel nějaký postarší muž s oznáčkem na košili. Sedl si, hlasitě si povzdechl, jako by ho otravovalo, že tam s ním musel být, otevřel nejprve složku před sebou a pak i pusu.

Nic ale říct nestihl. V tu chvíli se otevřely dveře místnosti a nakoukl dovnitř náhodný strážník. "Telefon, šéfe. Je to důležitý."

Logan si oddechl, nevěděl jestli nervozitou nebo úlevou. Na jednu stranu to chtěl mít za sebou, ale na druhou... raději by se nikdy nic nedozvěděl.

Takže tam opět zůstal sám. Jeho kůžička kolem nehtů dostávala v tu chvíli zabrat, protože si do ní nervozitou rýpal, místy až do krve. Kdyby mu alespoň nevzali před vchodem mobil. 

Nedostal od Tobiase odpověď, jen viděl naposledy, že si to zobrazil. Dneska se ještě neviděli, Tobias mu řekl, že jede domů za sourozenci, ale že bude během odpoledne zpátky. Loganovi na tom nepřišlo nic divného - i když s rodiči nemluvil, své sourozence občas navštěvoval. 

Chápal, že nemá čas. Na druhou stranu byl ten jediný, kdo by ho v tuhle chvíli zvládl alespoň trochu uklidnit. Bál se, že Tobias s jeho osobností bude občas brát celou situaci na lehkou váhu, naštěstí se tak ale nedělo, protože to by ho Logan asi zabil. 

Seděl tam kdo ví jak dlouho, neměl pojem o čase. Přišlo mu to ale jak dvacet minut momentálně, než se znovu otevřely dveře a vešel opět ten samý muž. Tentokrát si před něj ale nesedl, místo toho jen zavřel ve stoje složku a kývl ke dveřím. "Běžte. Jste nevinný. Výslech není potřeba, dořešíme jen ten incident na festivalu. Budeme vás kontaktovat."

"C-co?" vyhrkl. "Tak najednou?"

Muž si ho přeměřil pohledem. "Nebo snad jste vinný? Můžete se ještě přiznat."

"Samozřejmě, že ne. Neublížil bych ani mouše," odvětil ihned. Policajt se uchechtl a Logan si za tu poznámku zanadával. Byl ale nervózní, mluvil kraviny. "Jen mě to překvapilo," zamumlal.

"Běžte, než si to rozmyslím. Své osobní věci si vyzvedněte na vrátnici."

Logan se postavil, stále zcela v šoku. Když kolem muže procházel, poplácal ho na rameni. "A zkuste... zkuste, aby se to už neopakovalo. Máte celý život před sebou. Tenhle nepovedený pokus vám neudělá.v rejstříku takový bordel, jako kdybychom vás chytili podruhý."

"O-okay," vykoktal. "Můžu ale... můžu se zeptat, jak to, že mě najednou tak pouštíte?"

Muž se uchechtl. Vyvedl ho ke dveřím. "Myslím, že moc dobře víte proč."

To bylo ale to. On to nevěděl. Naprosto neměl tušení. Takže jen sklopil pohled a aby ho už nikdo nezastavil, aby si to nikdo nerozmyslel, se rychlým krokem vydal k vrátnici.

Musel si vystát menší řadu, protože se zrovna někdo hádal s policistou na vrátnici ohledně parkování a ceny. Přehodil si kapuci mikiny přes hlavu a strčil ruce do kapes od kalhot, snažil se sebe udělat tak malého, jak to jen šlo. 

Upřímně? Nemohl se dočkat, až uvidí Tobiase. Chtěl ho smáčknout ho v objetí a možná mu říct, že ho miluje. Protože to byla pravda. A co když ho zavřou, než to stihne říct?

Takové měl v tu chvíli myšlenky, protože byl naprosto zmatený ohledně toho, co se dělo. 

Když se konečně dostal na řadu a prokázal se občankou, muž mu podal zbytek věcí. Hned popadl svůj telefon a uviděl zprávu od Tobiase napsanou deset minut zpátky. Počkej na stanici, už jsem na cestě. 

Lehce se pousmál. Pak se ihned kousl do rtu, aby úsměv skryl, protože přece nebyl ten typ, co se červenal nad přítelem. Musel si udržet image. 

Přešel tedy cestu a sedl si na lavičku na autobusové zastávce, kam předpokládal, že Tobias přijede. A jelikož kolem stanice jezdila jen jedna linka, hned, jak přijel první autobus, se postavil. Tobiase uviděl ještě za zatmavěným sklem. 

Vystoupil posledními dveřmi a sotva se na sebe podívali, Loganův lehký úsměv zmizel. Tobias vypadal... nesvůj. Tobias vypadal, jako by se stalo něco strašného. 

Zkusil se uchechtnout, odlehčit situaci. "Hele, nebylo to tak strašný, pustili mě-"

"Já vím," přerušil ho Tobias a než se zmatený Logan stihl zeptat, jak ví něco takového, když se to stalo doslova půl hodiny zpátky, Tobias ho chytil dlaněmi za tváře a spojil jejich rty v jeden delší polibek. A pak, jejich čela opřená o sebe, vydechl: "Musíme... musíme se rozejít, Logane."

Naprosto v něm hrklo. "Cože?"

Tobias k němu zvedl pohled, v jeho očích náznak slz. "Lhal jsem ti. Nebyl jsem za sourozenci, byl jsem za otcem."

"Že si děláš srandu," zamumlal Logan, protože hned si spojil všechno dohromady. Hned věděl, kam tohle bude mířit. 

"On... je hodně vlivný člověk. Má své známosti. A... peníze," pokračoval Tobias. 

Logan zavrtěl hlavou. "Prosím, řekni mi, že jsi ho-"

"On tě odsud dostal," přikývl. "Požádal jsem ho."

Logan ucítil slzy, vztek, zmatení, všechno dohromady. A bylo to příšerné. "Proč?"

"Protože ses bál. A já ti slíbil, že ti pomůžu. Došly... došly mi možnosti. On byl jediná možnost."

"K čemu ses sakra upsal?" vydechl Logan.

"Jen... nechce, abychom byli spolu, samozřejmě. Nejen, že je homofob, ale teď tě vidí, jako nějakého kriminálníka a to ničí přece rodinný jméno a-"

"A ty ho jen tak poslechneš? Po těch dvou letech, kdy jsi ho úspěšně ignoroval pokaždý, co po tobě něco chtěl?" zeptal se zmateně. Tohle před ním najednou nebyl jeho optimistický Tobias, kterému nezáleželo na názorech ostatních. 

Viděl, jak nervózně polkl. "Rozejdeme se, než... než něco vymyslím. On má lidi všude a ujistil mě, že jestli ti pomůže a pak mě s tebou někde uvidí, ujistí se, že tentokrát za mřížemi skončíš. A já... Věřím mu každý slovo." A to byla chvíle, kdy mu stekla první slza po tváři.

Loganovi možná taky, protože Tobias byl v koncích. Pro jednou neměl záložní plán, pro jednou se opět stal otrokem svého otce. 

"Ale..." začal, ale vlastně nevěděl, co říct. 

"Moje priorita byla dostat tě z tohoto průšvihu," vysvětlil Tobias. "Takže přistoupím na jeho podmínky-"

"Je jich víc?!"

Tobias sebou trhl. "N-ne. Nech mě domluvit. Pro teď ho poslechnu, ale to neznamená, že se nepokusím najít způsob, jak ho obejít."

"A to si opravdu myslíš, že nás uvidí? Že ma lidi všude?"

Tobias stáhl rty do úzké linky. "Týpek na vrátnici? Než šel pracovat sem, dělal security u táty ve firmě," zamumlal. "Ten co tě měl vyslýchat? Kterýmu táta volal? Spolužáci ze střední."

"To je tady, ale třeba ve škole-"

"Otec studoval stejnou školu," přerušil ho. "Zná ho většina profesorů, s rektorem jsou jako nejlepší kamarádi, protože pumpuje do školy peníze. Zná lidi všude."

Cítil se tak zoufale. "Já to ale nechci."

Tobias se na něj podíval o něco tvrději. "Nemůžeš prostě jen poděkovat a věřit mi trochu? Jsi venku a nebudu riskovat, že tě tam otec dostane zpátky jen kvůli tomu, že mě s tebou uvidí," řekl rázně, hned na to si ale povzdechl. "Promiň."

"To já se omlouvám," řekl Logan nepřítomně. Nepřišel si, že byl ve svém těle opravdu přítomný. "Samozřejmě děkuju."

"Nemusíš mi děkovat. Tak jsem to nemyslel, jen... já tohle taky nechci. Ale jestli je to to, co musíme pro teď podstoupit, tak ať. Hlavně, že nemáš žalobu na krku."

Nepatrně přikývl. Jeho zmatenost ho neopuštěla. "P-promiň, jen tohle je to poslední, co jsem teď čekal."

Tobias se smutně pousmál. "Je mi to jasný. Já se omlouvám. Ale tak... lepší rozchod než mříže, ne?"

"Uhm, já ti nevím."

"Já už na něco přijdu, jak poslat tátu do prdele. Jen to asi nebude hned."

Zoufale vydechl. "Takže jako co, nemůžu se na tebe ani podívat?"

"Nejlépe?"

"To je nereálný."

Tobias se uchechtl. "Neříkej, že jsi do mě až takový blázen."

Logan ucítil slzu na tváři. "Jdi s tím pošťuchováním teď někam, protože se už tak budu cítit jak hovno a teď mám z tebe akorát pocit, že tobě to až tak nevadí."

Dotkl se Tobiase, to uviděl, když jeho hravý poloúsměv úplně zmizel. "Já vím, že my dva se nedokážeme úplně brát seriózně," začal opatrně. "Ale veř mi, že kdyby mi na tobě nezáleželo tolik, jak záleží, nikdy bych za otcem nešel."

Nejprve naprázdno otevřel párkrát pusu. "Já vím. Omlouvám se. Tohle všechno je jen... příliš. Najednou. Nevím, co dělám, jak se cítím. Jen... naprosto na prd."

Tobiasův lehký úsměv byl ihned zpátky. Díky bože. Ještě jednou vzal jeho tvář do dlaní, ještě jednou spojil jejich rty. "Miluju tě," zašeptal. "Jasně, že mi tohle vadí. Ale taky ti říkám, že najdu způsob, jak otce obejít."

Logan snad přestal dýchat. Opravdu mu přímo řekl, že ho miluje? Protože Tobias měl pravdu, nedokázali se brát seriózně, i když byli spolu, a z vitů si neustále dělali jen srandu. Na nějaké vyznávání lásky nebyl u nich ve vztahu úplně prostor, protože ten druhý by to hned otočil do vtipu. 

Tyhle okolnosti ale jasně křičely to, že tohle vtip nebyl. Tobias ho miloval. A Tobias taky nečekal na jeho odpověď. "Takže, tady se rozdělíme," začal s instrukcemi. "Kdyby měl šerif potřebu tátovi oznámit, že nás tu viděl. A začíná... pauza."

"Pauza," vydechl Logan zmateně. Naprosto se ztrácel ve všem, co se dělo.

Přikývl. "Pauza. Protože jestliže jsme se rok úspěšně vyhýbali zákonu, vyhneme se i otci. Až přijdu na způsob."

Poslední polibek, pak ho Tobias obešel a vydal se pryč. Sotva ale udělal tři kroky, otočil se zpátky, aniž by se zastavil v chůzi, a ukázal na něj prstem. "Ne, že si začneš s někým jiným mezitím. To by jsi zlomil mé malé nevinné srdíčko."

A Logan se nezmohl na nic víc, než prosté: "Nápodobně."

Tobias se spokojeně usmál a už se opravdu vydal pryč. 

Logan ještě chvíli stál a jen zpracovával, co se stalo. Hlavně to, že mu Tobias řekl, že ho miluje, protože upřímně? V blízké době to od něj naprosto nečekal.

Načež začal zpytovat svědomí, že se nedokázal vymáčknout a říct mu to zpátky. Což Tobias stejně asi ani nečekal.

∆

oh my my se zase blížíme ke konci, jak se tohle furt děje