Tobias

∆

"Už jsi oznámil své babičce, že ten byt nechceš?"

Tobias si povzdechl. Byl opět doma, především navštívit jeho sourozence, obědu se ale nevyhnul. Nevyhnul se tak ani otci.

"A na co čekáš?" sykl. "Chceš snad, aby šel ten tvůj kamarád zpátky sedět?"

Bylo už po jídle a opravdu doufal, že se stihne vypařit bez jakékoliv konfrontace, protože mu bylo jasné, že právě tohle bude jejím případným tématem. 

Tobias se zadíval do země. A zoufale se zeptal: "Co mám udělat pro to, abys ho nechal být úplně? Vzdám se bytu, toho se bát nemusíš."

Jeho otec nakrčil obočí. "Čekám ještě ten druhý dotaz."

"Jaký?"

"Nejde ti jen o to, abych ho nechal být, ale abyste mohli být spolu, nemám pravdu?"

Neodpovídal, nepřikyvoval. Jen nasucho polkl.

"Dokud jsi můj syn, dokud nosíš mé jméno, nebudeš ho zneuctívat," zamumlal, aby ho nikdo neslyšel. 

"Takže to stačí? Abych si změnil jméno?"

Vypadlo to z něj dříve, než si to stihl rozmyslet, protože to byla velká věc. V hlavě mu ale při tom naprosto blikla žárovka, protože co na to bylo špatného? Poslední dva roky žil bez rodiny, co kdyby... co kdyby za tím udělal i tečku?

"Nebudeš si měnit jméno," řekl rázně.

"Tak co chceš, abych sakra dělal?" zeptal se zoufale. "Naprosto mi svazuješ ruce."

"Protože chci, aby ses vzpamatoval." A s těmito slovy ho tam nechal stát. 

Zuřil. Vnitřně tak moc zuřil. "Nebudu tě poslouchat do nekonečna!" zavolal ještě za ním. "Jednou si někoho najdu, vykašlu se na tebe a bude mi jedno, co s tím uděláš!"

Jeho táta pokračoval, jako by jeho slova nebral ani v potaz. 

Nejraději by to udělal hned, ale stále se bál, že je jeho otec schopný znovu otevřít případ Logana. Byl tomu už měsíc, měsíc toho, co mu Logan tu a tam napsal a Tobiasovi nezbývalo nic než mu lhát. Protože neměl stále tušení, co dělat. 

Sedl si na nejbližší sedačku a schoval hlavu do dlaní. Začal usilovně přemýšlet. Potřeboval peníze, aby nemusel být závislý na rodině, ale ani na krádežích, protože tohle město teď pro zloděje opravdu nebylo bezpečné. 

Potřeboval nějak zajistit, aby jeho táta nebyl schopný znovu otevřít Loganův případ. 

Nejlépe, aby se krádeže ve městě vyřešily. Což nebylo úplně v jeho silách. Nebo?

Musel se v tu chvíli modlit opravdu silně, protože ten večer mu přišlo i hodnocení jeho projektu, který dodělal do týdne od jejich rozchodu. Hodnocení jeho únikovky. A komentář učitele končil těmito slovy: Opravdu dobrá práce. Nechtěl byste zvážit poslat hru do soutěže? Mrkněte na to. 

Posílal mu i odkaz. Tobias na něj hned kliknul. 

"To vypadá dobře," okomentovala to Paula, která mu celou dobu četla přes rameno. Přece jen seděli vedle sebe, jelikož před chvíli dojedli. "Zkus to."

"Mám?" řekl nejistě. Možná byl spokojený se svým nápadem na hru, s jejím provedením ale zas tak ne.

"Tak za zkoušku nic nedáš, ne?" odfrkla Paula. "Neplatí se nic za účast, ne?"

Neplatilo. Byla to studentská soutěž se sponzorstvím od docela dobrých značek. První místo byly peníze a herní počítač. Druhé místo to samé, akorát peněz méně a počítač o něco slabší. Na třetím místě byl už jen počítač. 

Peníze by se hodily, ne že ne. Navíc, všechny tři místa se měla dočkat i nízkonákladového vydání na nějakém serveru, o které sice Tobias nikdy neslyšel, ale tak aspoň něco, ne? Každý někde začínal. 

"Pozítří to končí," poukázala Paula. "Měl by sis s rozhodováním pohnout, i když, nemám tušení, nad čím vůbec přemýšlíš, když se nic neplatí."

"Nad mou reputací," zamumlal. "Co když to v porovnání s ostatními bude stát za hovno?"

"Ten učitel snad ví, o čem mluví, ne? Jinak by ti to nedoporučoval," namítla Paula. 

A měla pravdu. Málem napsal i Loganovi, aby se ujistil ještě jednou, aby měl alespoň dva lidi, kteří ho v tom podpoří, ale nakonec to neudělal. Pravda byla taková, že mu psal méně a méně, protože pokaždé, co jejich chat otevřel, si uvědomil, že stále nemá plán. A že nemůže po Loganovi chtít, aby tak čekal na to, až se Tobiasovi v hlavě rozsvítí žárovka a on bude vědět, jak vyřešit své rodinné problémy. 

Takže mu nepsal. Pravděpodobně by tu konverzaci ukončil tím, že už na tom pracuje. A lhaní už ho nebavilo. 

Na druhý den ráno hru bez většího přemýšlení poslal. Byla sobota. Celý den strávil doděláváním věcí do školy, až měl pocit, že mu z toho vybuchne hlava. Nebylo ale od věci, aby se se zavřít do své malé bubliny a dodělat vše, na co byl přes týden až moc rozptýlený. 

K večeru se šel napůl projít, na půl na nákup. Vzal to schválně delší trasou, když už seděl celý den u počítače, a tak se objveil nedaleko školy. 

A tak uviděl Logana.

Šel sám. Vypadal zamyšleně, ruce v kapsách bundy, pohled zabodnutý v zemi. Tobias se zastavil a polknul. Najednou se v něm začaly prát emoce, protože chtěl na něj zavolat, na druhou stranu se bál. Rozhlédl se kolem sebe. Ale tak otec neměl lidi všude, ne? Rozhodně ne v této náhodné ulici, částečně parku, v osm hodin večer. A tak se rozběhl přes cestu na druhou stranu, zatímco Logan neměl tušení, protože měl sluchátka v uších.Tobias ho tak doslova přepadl.

Loganovy reflexy nebyly vůbec špatné, protože se ohnal způsobem, že kdyby to Tobias tak trochu i nečekal, nejspíš by dostal pěstí do obličeje.

"Oh," vypadlo z Logana, když si uvědomil, kdo to je. Tobias se jen usmál a vtáhnul ho do parku po jeho pravici. Byla už tma, v parku o to větší, protože šlo opravdu jen o malou část bez veřejného osvětlení. 

"Málem jsem měl infarkt, blbečku," neodpustil si Logan za ním. Tobias se usmál ještě víc nad tou přezdívkou, zastavil se u jednoho ze stromů a za paži si Logana přitáhl až k sobě. A pak spojil jejich rty. 

Protože byl jeho blbeček. A chyběl mu. 

"Už se nebojíš tajných agentů tvýho táty?" zamumlal Logan mezi polibky. Bez jediné námitky začal spolupracovat.

"Jedině, že by byli přestrojeni za keře. Nikdo tu není. Co tady vůbec děláš?"

"Procházka. Ty?"

"Taky," přitakal. 

Logan se do polibku usmál a lehce na Tobiase vyvinul tlak, aby udělal krok dozadu. Ten ho poslechnul. Jeho záda narazila do kmene stromu.

Znovu se natáhl po jeho rtech, ale Logan se odtáhl. Rukou ale držel Tobiase na místě. Jeho tvář lehce povadla. "Ty nemáš plán, co?" zeptal se. "Nevíš, jak tu situaci vyřešit."

Doslova mu došla slova. Tohle bylo to poslední, co v tu chvíli čekal. "Cože?" vydal ze sebe neurčitě.

"Každou konverzaci ukončuješ, že brzo, při tom mi ale píšeš méně a méně. Nemáš plán. Nehledě na to, že mě nenapadá, jaký bys mohl mít."

Tobias vydechl. Opravdu už nechtěl lhát. A tak řekl: "Tak nemám, no. Nevím, co mám dělat."

S Loganem to přiznání ani trochu nehnulo. Chvíli se na něj jen díval tím jeho prázdným pohledem, dokud no nesklopil. "Asi nic," zamumlal. "Asi zkrátka čas ukáže. Nemá cenu proti tvému otci aktivně bojovat, když nás má v hrsti."

"Logane-"

"Jen..." Hlasitě si povzdechl. "Budu upřímný. Jen doufám, že tohle celé, to jak mi říkáš, že se snažíš na něco přijít, není jen zástěrka toho, že ti vlastně ani tolik nevadilo vyměnit náš vztah za nejen mou svobodu, ale i otcovy peníze."

Tobias měl pocit, že se celý svět kolem něj v tu chvíli otřásl. Na jednu stranu se ale Loganovi divit nemohl. Celý uplynolý měsíc mu jen sliboval něco, co nevěděl, jak vyřešit, a navíc, mohlo se zdát, že s tátovými penězi se má teď dobře. 

Přesto jeho pohled trochu poteměl. "Neřekl jsem ti, že tě miluju, jen tak. Chtěl jsem, abys měl ode mě nějakou jistotu. Kterou narozdíl od tebe já nemám. A přesto je to všechno na mých ramenou."

Viděl, jak ztěžka Logan polknul. "Jsem ti vděčný, ne že ne. Ale není to můj ocet, kdo námi tak manipuluje. Jestli cokoliv potřebuješ, jsem ochotnej ti pomoc."

"Nešlo jen o tvou svobodu a peníze," zamumlal.

"Cos říkal?"

"Že nešlo jen o peníze a tvou svobodu," zopakoval. "Aby tě otec z tama dostal, musel jsem se vzdát i bytu."

Tak, a tady to bylo. Něco, co mu nechtěl od začátku říkat, protože věděl, že ho to akorát naštve. Logan moc dobře věděl, kolik ten byt a rádoby napravený vztah s babičkou pro něj znamenal. 

Takže chvíli na sebe jen civěli. A pak Logan řekl: "Ty jsi naprosto, ale naprosto blbej."

"I tak se to dá říct," zamumlal Tobias. A než stihl znovu otevřít pusu, Logan ho umlčel polibkem. 

Tobias měl chuť se akorát tak rozbrečet, jak moc mu tohle chybělo. 

"To bylo snad to nejpitomnější rozhodnutí v tvým životě. Ten byt? Vážně? Vždyť by to vyřešilo všechny tvý problémy," odtáhl se Logan.

"Jo a ty bys pravděpodobně seděl. Bum. Problém."

"Můj. Ne tvůj."

"Tak to hodně podceňuješ, co pro mě znamenáš," odvětil bez rozmyšlení. 

Logan mu přejel palcem po tváři. "Nepřemluvím tě, ať to vezmeš zpátky?"

"Pochybuju, že by mě to otec vůbec nechal vzít zpátky, i kdyby tě mohl poslat jít sedět."

Logan si povzdechl. "Když ti teď řeknu, že tě taky miluju, bude to vypadat, že je to jen pod nátlakem situace?"

"Jen trochu," ušklíbl se Tobias, zatímco nedával na sobě znát, jak se mu ulevilo. Jak rád to slyšel. Protože znal Logana a věděl, že kdyby chtěl, klidně by to celé odignoroval a vůbec nezmiňoval. 

"Tohle nemůžeme nechat jen tak," vydechl Logan. 

"Ale co s tím, že?" odvětil zklamaně Tobias. 

Cos t ím, co s tím. Sotva se rozloučili, Tobias jeden pitomý nápad konečně našel. 

∆

větší vyjadřování lásky u nich už nehledejte, to nejsou oni, haha