Tobias

∆

Tobias nasucho polknul, když před sebou uviděl svého otce. "Co tady děláš?" zeptal se bez náznaku úsmevu.

"Taky tě zdravím, Tobiasi," řekl důležitě, jako by ani nemluvil se svým synem. Jako by byl úplně někdo cizí.

Podíval se na hodiny na stěně za jeho otcem. Měl mít sraz s Loganem, těšil se ne sraz s Loganem, že byl ale jeho otec tady? To neznamenalo nic dobrého. "Co tady děláš?" zopakoval.

"Nemusel bych tady být, kdybych se ti mohl dovolat," řekl prostě jako první. Oh. Tobias zapomněl, že při jejich poslední hádce (přes telefon) si ho bloknul a od té doby to zapomněl oddělat. A raději do něj nerýpal, že mohl zavolat přes mámin telefon, tu bloknutou totiž neměl. Teda... alespoň si to myslel.

"Uhm, okay? A co je tak akutního, že ses ráčil sem přijet?"

Jeho otec ho chvíli měřil jen pohledem, jako by se mu příčilo říct to další, co měl na srdci. "Babička přepsala závěť. Opět."

Tobias nakrčil obočí. "A co já s tím?" Jeho babička, otcova máma, přepisovala závěť neustále, tak jak se jí to líbilo, jak se probudila. A nikdy v ní nezahrnovala Tobiase, protože ji otec obrátil proti němu, když šlo vše do kytek před jeho nástupem na vysokou.

"Chce na tebe přepsat její byt. Akorát že s okamžitou platností."

Tobias zůstal zaraženě stát. Nebylo žádné tajemství, že jeho rodina byla, jak by někteří řekli, zazobaná. Ještě tři roky zpátky si užíval privilegiovaného života, měl za sebou soukromé školy, soukromé hodiny klavíru s učitelem, i hodiny francouzštiny, kterou nikdy nevyužil, ale jak řekl jeho otec, znělo to a vypadalo nóbl. To vše mu bylo odepřeno, když poprvé vyjádřil touhu studovat herní design a ne něco jsko medicínu, práva nebo alespoň cokoliv, co by vedlo k převzetí rodinného byznysu.

Pak když přišel domů s přítelem.

Nikdy si nemyslel, že by byla jeho rodina homofobní. Byla ale přímou definicí.

"Slyšíš mě?"

Vzpamatoval se. "Byt?" zeptal se. "Co tak najednou? Myslel jsem, že jsem černou ovcí rodiny."

"Není důležitý proč," mlaskl lehce jeho otec. "Jde o to, že ho musíš odmítnout. Proto jsem tady."

Tobias se na něj překvapeně podíval. A pak se uchechtl. "Oh, takže mám konečně taky vytěžit něco z rodiny, do které jsem se narodil, a stejně mi to chceš vzít? Jak překvapující."

"Ten byt bude mnohem vhodnější pro Walkera, Tobiasi," odpověděl mu, jako by to bylo snad nějaké vysvětlení. "Víš, že chce blízko od něj na vysokou."

Musel se zasmát. "Walkerovi je jedenáct. Já v jeho věku chtěl být stále astronautem. On rozhodnem neví, kam chce na vysokou, proboha."

"Je cílevědomý a ví, co chce. Chce být doktorem."

"Pravděpodobně kvůli tomu, že se mu líbí, jak řežou do lidí a nosí bílý pláště. Více v tom fakt nebude."

"Neshazuj takhle svého bratra," odvětil rázně.

"Já ho neshazuju. Jen bráním jeho dětství, které mu chceš sebrat jen kvůli tomu, že tvůj prvorozený šel studovat, co chtěl, a je gay. Nechceš s druhým šlápnout vedle a dáváš to nemálo najevo."

Viděl, že to byla jak facka do obličeje. Bylo to citlivé téma? Ano, Tobias mu ho ale rád připomínal v nademji, že si jednou uvědomí, jak absurdní to celé bylo.

"Tobiasi-"

"Babička chce na mě přepsat byt? Dobře. Dostavím se, kde bude třeba, podepíšu, co bude třeba, jestli chce, aby byl můj. Tohle není o tobě. Tohle je o ní a o mně a ty nemáš právo do toho nijak zasahovat, natož mi nakazovat, abych to odmítl, jako bych ti snad něco dlužil. Já ti nedlužím nic, zatímco ty mi toho za psolední tři roky dlužíš sakra hodně."

Jeho otec na něj chvíli koukal vyjeveně, a tak se Tobias rozhodl zkrátka odejít. Tomuto člověku už neměl více co říct. Odfrkl si a dal se do chůze, otec ho ale chytil za paži.

"Takhle nebudeš mluvit s vlastním otcem," zavrčel.

"Ale, ty se ke mně hlásíš jako otec? To je mi novinka," odvětil bez náznaku vystrašení. Už dávno se naučil otce zkrátka nebrat jako člověka, kterého by se měl bát.

"Nech toho," varoval ho. "Chováš se jak dítě. A pak se divíš, že ti jako dosplělému člověku nevěřím?"

Vymanil se z jeho sevření. "Nevěříš mi jen proto, že nemiluju dle tvého přesvědčení. Nic víc v tom není."

Uchechtl se. "Někoho máš?"

Nevěděl proč, ale vzpomněl si v tu chvíli na Logana. Ihned tu myšlenku vyhodil z hlavy. "I kdyby, ty bys to nikdy nevěděl. Protože nepotřebuju tvou nenávist vůči někomu, na kom mi záleží."

Zavrtěl hlavou. "Tohle není dobře , Tobiasi-"

"Oh, mlč už. Spojím se s babičkou sám, zeptám se, co se děje a potřebuje. Tady to končí. Můžeš si jít zpátky žít ten dokonalý rodinný život ke své perfektní rodině, kde ale překvápko, ti jeden syn chybí. Tvou volbou."

Nedal mu už prostor říct něco dalšího. Ucítil slzy, které ale on vidět nemohl, jinak by mu dal ještě další argumenty, a tak se už fináln otočila. vydal se pryč, z kampusu, domů. Do toho skromného pokoje, kterému říkal domov, i když měl tak nazývat vilu za městem s pěti ložnicemi a třema koupelnami.

Ucítil slzu, jak mu teče po tváři. Nesnášel to. Agresivně ji setřel a zrychlil. V tu chvíli úplně zapomněl na Logana, na jejich oběd, protože jeho mysl pracovala v té chvíli na nenávisti vůči jeho rodině, otci a Logan zkrátka v nenávisti neměl své místo. Ten byl tak nějak jinde.

Tobias nebrečel často. Když uz male ji, bylo to kvůli rodině (a na začátku jeho kariéry zloděje, kdy nezvládal neustále flirtovat s někým jiným, spát s někým jiným, to samo o sobě bylo těžké). Ve finále ho tedy nepřekvapovaly slzy, které mu začaly stékat po tvářích. Viděl pak zprávy od Logana, ale necítil se, aby odpověděl, nepřečetl si ani jejich obsah.

Zapomněl na jeden fakt. Logan měl jeho polohu. Věděl, kde je. Takže ho mohlo napadnout, že když se izoluje u sebe na pokoji, mobil na druhé straně místnosti v kapse od bundy, zavolá na něj Paula o tři hodiny později přes dveře: "Tobe, dveře! Logan je tady!"

Lehce vytřeštil oči, otřel si je, i když je měl viditelně rudé od breku. Sakra. Tohle rozhodně není stránka, kterou by chtěl Loganovi ukazovat, tu nikdy vidět neměl.

"Pošli ho pryč!" křikl zpátky. "Něco si vymysli!"

Zabrala za kliku, ale měl zamčeno. Dělal to, když měl tuhle svou chvíli, kdy ho rodinné emoce přemohly.

"Tobiasi."

Logan.

Další lomcování klikou. To on ní lomcoval, ne Paula.

Povzdechl si. No, Logan věděl jeho největší tajemství, co na tom, že ho uvidí i ubrečeného? Zvedl se z postele a došel ke dveřím. Odemkl, otevřel a Loganovi věnoval pohled, jestli to myslí vážně.

Nejspíš byl na Tobiase připravený vyjet kvůli tomu obědu, když ho ale uviděl v takovém stavu, jen naprázdno otevřel pusu a zase ji rychle zavřel. "Co se stalo?"

"Sorry za ten oběd," řekl, pustil dveře a vydal se zpátky k posteli.

Logan ho následoval. "Co se děje?" zopakoval. "Jsi v pohodě?"

Tobias se k němu otočil, připraven ho odpálkovat, ale zastavil se. Logan byl ten jediný člověk, kterému mohl cokoliv říct, protože před ním nemusel tajit to největší - krádeže. A tak jen vydechl: "Ne. Nejsem v pohodě."

∆

jste si mysleli, že jsem ho pravděpodobně usmrtila, co 🤓

anyway, back from london, here we go