„V tváři ženy může být ještě něco krásnějšího, než co nazýváme krásou, a to žena v zrcadle nevidí."

"Kyro," promluvila moje sestra potichu v mém temném pokoji. Ne, budu ji ignorovat, kašlu na ni, chci spát, seru na nějaké zrcadlo, nemá mě rádo, a já ho očividně taky nemám ráda, takže pro nás oba dva by to byla jen zkušenost, na kterou budeme chtít okamžitě zapomenout. Vsadím se, že to zrcadlo by se stydělo za to, že v sobě musí odrážet mě. Když nikdo nezavíral dveře, začala jsem pomalu prohrávat svůj vnitřní boj. Věděla jsem, že tu bude do té doby, dokud nepromluvím.

"Co chceš, Pandoro?" zamručela jsem, aby věděla, že jsem na živu. Zasmála se, proč se ta holka musí stále smát?

"Nezapomeň na schůzku se zrcadlem," řekla a já zavrčela, myslela jsem, že už na to dávno zapomněla, nebo to v horším případě včera myslela ze srandy. Nedokázala jsem se ovládnout a ukázala jsem Pandoře vztyčený prostředníček.

"Já nechci mít doživotní trauma," zamumlala jsem, jenže to moje sestra už neslyšela, měla moc velkou práci se usmívat a být šťastná z toho, že její mladší sestřička se snaží změnit, pak odešla z mého pokoje.

Vážně jsem dokázala sebe samu donutit vstát, což byl rekord, jsou prázdniny, nehodlám vstávat ráno, ale svoje předsevzetí jsem samozřejmě porušila. Došla jsem pomalým krokem k zrcadlu, přesněji jsem se postavila vedle něho, nerada jsem se na sebe dívala, viděla jsem vždy jen trosku. A Pandora po mně chce, abych se viděla i ráno? Chce mi snad přivolat infarkt? Nadechla jsem se a zavřela oči, prostě se na sebe podívám. Ale ani po chvilce jsem nedokázala donutit své tělo, aby se pohnulo.

"Sakra, Kyro, to dokážeš," řekla jsem si a vzápětí jsem se podívala do zrcadla. Zarazila jsem se, srdce mi divoce bilo, sice jsem se stále styděla, vidět se po dlouhé době opět v zrcadle, bylo sakra divné, sama sebe jsem nedokázala poznat, jak jsem se změnila, nepostřehla jsem to, pomalu jsem i zapomínala, jak vypadá má tvář, moje postava, možná to na chvilku nebylo zase tak špatné. Pak jsem zavítala do reality, čekala jsem, že se vyděsím, ale nechtělo se mi ze mě zvracet jako vždy, dokázala jsem se na sebe dívat i několik minut.